Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Potok od Vzduchovic
Tak tenhle potok jsem znal do posledního podemletého bøehu, nebo kamene, pod kterým se mohlo nìco schovat. Oficiálnì jsme tam chodili se sáèkem na rýbata. Vìtšinou se do plechovky pøipletl nìjaký ten pstruh. K naší cti jsme tam nechodili na podzim, kdy pstrou¾ci táhnou za tøením. To u¾ na nás byla studená voda. Peèlivì prosahaný jsem ho mìl od mùstku pod rybníkem Linhart u Zduchovic a¾ po jeho soutok s Vltavou pod Hùlovou zahradou. Ale s jeho tokem nesouvisí jen ryby i kdy¾ hlavnì ony mì tam pøivádìly.
Od shora byl pro mne od mùstku kde zaèínal souvislý porost lopuchù. Jejich koøenná vùnì je nezamìnitelná. Jen¾e tam tekl potùèek dost pøímo a mìlce. Málokdy se a¾ tam nìjaký úlovek vyskytl. Moje èasté mise do tìch míst byly proto, ¾e pøes silnici byla louèka, kterou jsme s babièkou sušili. Bylo to dost daleko a tak jsme tam zùstávali po celý den. No a právì mezi obracením a kopením bylo dost èasu na lov.
Mám v pamìti kresbu tu¾kou nìkterého z rodiny pana Zemana. Moc èasto jsem se o nìco takového pokoušel. To krásné klenutí oblouku mùstku s listy lopuchu byly mým vzorem.
Cestou dolù potùèek pøibíral posily a tak asi v polovinì toku u¾ bylo dost úkrytù pro vodní èeleï. Byla tam tùò, ze které jsme skoro nikdy neodcházeli naprázdo. Vlevo pøevislý, podemletý bøeh. Musel se proš»oura klackem. Ruce byly krátké. Skoro uprostøed velký kámen posazený do dna tak, ¾e se pod nìj vešla velká ryba. Jen¾e vody u¾ tam bylo tolik, ¾e bylo potøeba se potopit aby se to dalo prosahaht. A zase èasto navštìvovaná lokalita. Vedle bylo políèko babièky. Vìtšinou trochu jeèmene nebo pšenice pro slepice. Dlouho se na poseèení jednalo. Ale kdy¾ ni bylo kolem patnácti, okoukal jsem práci s hrabicí (kosou na obilí) a pole sekal sám. Pohøíchu ne zadarmo. Bývalo to za nìjakou krabièku Partyzánek .Dokonce mi nosila na pole i meltu a nìkdy i lahvièku piva. Chladit se dávalo do potoka. Odtud byl u¾ jen kousek k šacování vody. Ona o mém kouøení vìdìla první. Odvoz se provádìl na vozíku vyrobeném dìdou. Nìco jsme odtáhli my a nìco kozí spøe¾ení. Museli jsme místy potahu pomáhat tlaèit ale zase v soutce pøidr¾ovat.
Odspoda jsem potok brodil pøes zahradu Vìtrovských. Tam, blízko øeky, se nechalo chytit hrouzky a tlouštíky.
Kdy¾ se po bouøkách zvedala voda, soutok s øekou se ve m¾iku zmìnil vzdutím v bájeèný vracák. Tam vyjely podoustve kolem 40 cm. Na splávek a hnojáèky braly jak z partesu. Samozøejmì s nimi i všude, v té dobì pøítomní tlouštíci a okouni, pøesnì tam, kde se míchala kalná voda z polí s èistìjší vodou Vltavy. Bylo tì¾ké se nìkdy rozhodnout .Do potoka, nebo ke kanálu pod Minaøíkovi? V té kalné vodì bylo dost místa i pro èeøínek na drobotinu.
Nahoøe, Na pastvištích byl zatopený lom. Dìsil hloubkou. Kdy¾ jsme k té vodì mìli uctivý vztah i my, kluci napùl vodníci, bylo co øíct. Kdysi tam nìkdo hodil nìkolik tlouš»ù, nìjaké okouny a pár kaprù. Èasem z nich vyrostly slušnì veliké ryby. Ale tak opatrné, ¾e chytit je s našim vybavením bylo nemo¾né. Vylehával jsem tam nad vodou èasto dost dlouho. Staèil sebemenší pohyb a rybí pøedstavení bylo pryè. Aby sebrali z hladiny koníka, nemohl se tam hodit. Jedinì jej podr¾et na hranì a potom nasmìrovat a postrèit. Ještì však ne poka¾dé po nìm nìkdo lapl. Chleba nesebrali z hladiny nikdy za svìtla. Snad a¾ v noci. Po všech stránkách toto místo bylo tì¾ce „tabu.“
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora