Zborcená láska Jaroslava Vrchlického
Pøedstavuji si nìkdy, jak se kupecký synek Emil Frída z Loun, pozdìji Slaného, toulal po romantických bøezích øíèky Vrchlice. Ze Slaného, kam chodil na gymnázium, to mìl pomìrnì daleko. Pozdìji ve studiích pokraèoval v Praze, ale pro potí¾e s matematikou pøešel do Klatov, a tam koneènì gymnázium dokonèil. Na pøání rodiny se v Praze pøihlásil na bohosloveckou fakultu, ale po roce studia se s ní rozlouèil. Následovala fakulta filozofická, ani tady ale nedostudoval. Naskytla se mo¾nost jet do Itálie jako vychovatel šlechtických dìtí. Ta cesta mu velmi otevøela obzory.
Obzory mu v mnohém rozšiøovala také Sofie Podlipská. Na svou dobu velmi vzdìlaná a spoleèensky dobøe situovaná dáma. Byla mladší sestrou Johanky Rottové, provdané Mu¾ákové, kterou naše literární historie zná jako spisovatelku Karolinu Svìtlou. Obì sestry, Nìmky rodem, ale Èešky a vlastenky volbou, znamenaly pro èeskou vlasteneckou spoleènost mnoho. A¾ nìkdy zabloudíte na Malý rynek za Staromìstským námìstím, projdìte se okolo domu U Rotta. Dneska je tam tuším hotel, ale býval to legendární ¾elezáøský obchod. Johanka, Karolína Svìtlá , zahoøela kdysi silným citem k Janu Nerudovi, básníkovi o ètyøi roky mladšímu. Vztah její mladší sestry Sofie k mladému studentu Frídovi asi nebyl vášnivým vztahem o dvacet let starší dámy a naivního studentíka. Spíš se z korespondence zdá, ¾e zralá Sofie pomáhala nezralému básníkovi rozjasòovat chmury jeho duše, hledat cesty z úzkostí, zpùsobených pøedevším nevírou v sebe sama a mladickými nejistotami.
Zda v pøípravì dcery Ludmily pro man¾elství s Vrchlickým byl i nìjaký kalkul, nebo jenom snaha spojit dvì mladé duše, tì¾ko soudit. Faktem je, ¾e v roce 1877 se konal sòatek u¾ úspìšného básníka a mladé, krásné, ale naivní Ludmily Podlipské. Matce nevìsty se splnilo její pøání. Man¾elské štìstí zpoèátku kvetlo, první dcera byla urèitì dítìtem lásky. Vrchlický svou Ludmilu velmi miloval a ve svých básních mnohokrát oslavil. Kdo by odolal autorovi tak krásných veršù.
Zdá se ovšem, ¾e Ludmila nebyla ta éterická bytost z básníkových snù. Spíše to byla ¾ena zralá a smyslná, navíc odkojená tehdy módními romány o velkých, èasto zlomených láskách, o obèasných velkých návratech se srdceryvným odpuštìním. A potom jí do cesty vstoupil romantický Cyrano té doby, herec Jakub Seifert. Slavný deklamátor, èlen Prozatímního i Národního divadla, vynikající pøedstavitel Rostandova hrdiny. Jezdili spoleènì na letní byt do Chuchle a kdy¾ romantický hrdina a vyhlášený pra¾ský lamaè dívèích srdcí Seifert odhodil svùj širák pøed mladou paní Ludmilou, bylo dokonáno. Zrodil se vztah vášnivý a trvalý. Vìdìla o nìm takøka celá Praha, s výjimkou man¾ela. Jak u¾ to bývá.
Zda básníka první informovala jeho sestra nebo pøímo man¾elka, není podstatné. Jisto je, ¾e Ludmila poslala Vrchlickému dopis ve stylu módních románù. Pøiznala se k selhání, pøiznala i to, ¾e dvì z jejich tøí dìtí nejsou jeho. "Tvoje nìha, jemnost mnì byla chladností, ¾árlila jsem na Tvou práci. Ty oddaloval jsi se ode mne, slunce mé, je¾ mne dobrou èinilo, mizelo a zbývalo jen temno. V¾dy» jsem mìla dítì své, to mi nedostaèovalo, byla jsem vášnivá, a ukazovala jsem se chladná, ledová. Byli jsme v Chuchli, byla jsem tam tak sama, mé vášni rostla zhoubná køídla. Tys nevidìl, byls nì¾ný, kde jsem Tì chtìla mít bezohledného, zdál jsi se mi bezcitným." Oèekávala asi, v duchu onìch románù, velké odpuštìní a smíøení. Nepøišlo, básník se nervovì zhroutil, se ¾enou se rozešel, podle nìkterých pramenù i rozvedl. Pravdou je, ¾e obì dìti uznal za vlastní a zejména Eva Vrchlická jeho památku velmi ctila jako hereèka i spisovatelka.
K rodinné krizi se pøidala i krize umìlecká, navíc se básník dost nepøíjemnì rozešel s mladou umìleckou generací, zjevnì zatrpkl a pøiznejme si, kdy¾ ho v padesáti oslovovali: dùstojný kmete, jako kmet u¾ vypadal. Nedo¾il se ani šedesátky, mozková pøíhoda z roku 1908 ho takøka vyøadila ze spoleènosti. Uchýlil se do ústraní a návštìvy své bývalé ¾eny prý dùslednì odmítal.
S odstupem století mù¾eme cítit jenom smutek ze vzpomínky na básníka, který se té lásky, za kterou by šel svìta kraj, vlastnì nedoèkal. Kdybyste se nìkdy ohlí¾eli za jeho obsáhlým dílem, v úctì smeknìte. Kolik toho vytvoøil tento velikán prakticky za dvacet let plodného ¾ivota.
Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída (17. února 1853 – 9. záøí 1912).
Josef Hejna
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora