BABIBAJKY

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.

Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

Mara

BABIBAJKY

* (13) *

Panenko skákavá, co nám to teď svítí z oblohy?! Z přívětivého Sluníčka se stalo grilovací zařízení, kterému není zatěžko žhavit rošt v době, kdy většina populace má ještě spánkem zalepená víčka a kohoutovi ani nenapadne, že by měl vyletět z kurníku! Ono snad má nějakou škodolibou radost z toho, jak jsou všichni umlácení horkem, jak jim visí jazyk až na vestu, jak se jen taktak plouží a nenajdou úlevu ani ve stínu. Nemá slitování ani s vyrezlými trávníky a unavenými jablůňkami na zahradě. A co jsme se na ně načekali, jak jsme je vyhlíželi v mrazivých měsících, kdy jeden jediný jeho paprsek znamenal příslib jara na olověné obloze. Jak jsme je milovali, když při každém vykouknutí zpoza mraku vylákalo ze země sněženku nebo bleduli . Jak rádi jsme uložili svetry do skříní a oblékli tu krásnou jarní parádu…

A když teď máme, co jsme chtěli ze všeho nejvíc, přestává se nám to líbit. Všeho moc škodí, že?! Poděkujme Matce Přírodě za její moudrost, vždyť za chvíli tu máme září!

* * *

Taky si říkáte, že v době vysavačů takováhle situace snad ani nemůže nastat? Prosím vás, to opravdu dneska existuje takové čuně, co místo na lopatku zametá smetí pod koberec? Taková „hospodyňka“ je věru zavrženíhodná!
A teď se přiznejme, co máme my doma „pod kobercem“? Kampak jsme „zametli“ ten problém s nezaplacenou činží? ...pod kterou třásničkou se schovalo nevyřešené nedorozumění s kamarádem?...kdepak nám dělá na koberci bouli podezřelé skřípění v hlubinách našeho auta? Jasněji řečeno: před kolika problémy si ucpáváme uši a zavíráme oči? Jenže to smetí pod kobercem začne po čase pěkně zapáchat, a jestli ho nebudeme chtít vyhodit, musíme jej vyčistit. A může se stát, že na něm zůstanou ošklivé skvrny.

Poučení? Podlahu pod kobercem pravidelným utíráním udržujme v čistotě! Po všech stránkách se to vyplatí!

* * *

To je pohled, při kterém každému kasaři srdce zaplesá – otevřený a penízky ve všech podobách napěchovaný trezor! V tu chvíli je zapomenuta veškerá námaha, prokopávání se zdí, vyhrabávání hlíny z těsného tunýlku, kde se dusil prachem, překonání poplašného systému… ani si v tuhle chvíli nepřipouští myšlenku na nebezpečí, které ho ještě čeká při zpáteční cestě!

Má smůlu „kováříček“! Nepatří do gangu vyvolených zlatých knoflíčků a bílých límečků, kterým stačí párkrát klepnout na správné klávesy počítače a udělají „tunel“ jako pro mezinárodní rychlík. A nejspíš i tím rychlíkem pak jako ctihodní a počestní v klidu odjedou.

A pak že je nějaká spravedlnost! (Nezoufejme, už jsme přece slyšeli o „božích mlýnech“ a o džbánu, se kterým se chodí pro vodu!)

* * *

Trocha krásy a něhy vždycky potěší, i když je jenom na obrázku. To si člověk k takovéhle kytičce představí i svěží jarní povětří, vysokou bleděmodrou oblohu, sem tam načechraný obláček a krotké sluníčko, co sice už hřeje, ale ještě nepálí, větřík jen tak aby se neřeklo, že zahálí, a vůni probouzející se jarní půdy. Krásně se to představuje, zvlášť když je za okny pošmurné studené ráno jako dneska, na obloze visí těžké mraky a hrozí deštěm, kdy místo přívětivého indiánského léta se venku naparuje vrcholný podzim, který má přece ještě nejmíň měsíc čas! Užijme si tu krásnou představu, na její realizaci budeme čekat dlouhých sedm měsíců.

* * *

To vám byla jedna zahrada, taková docela obyčejná, plná zeleniny a kvítek a taky kopřiv a v jednom koutě i pořádného lopuchu. Jak už to na zahradách bývá, všude se to hemžilo všelijakými housenkami, brouky nosály, mandelinkami i beruškami. Taky tam bylo několik mravenišť a to bylo opravdu k vzteku. Ještěrkám a užovce se na zahradě dařilo velice dobře, jenže na všechno samy nestačily, i když jim pomáhala celá ropuší rodinka. Takhle sem nastěhovat užitečné ptactvo nebeské! To by byla pořádná pomoc!

Myslel si to i zahradník, který měl opravdu jen dvě ruce, i když by jich potřeboval aspoň deset, a dal se do díla. To koukáte, co ? Konečně ho napadlo postavit pro zpěváčky bytovku, aby jim nepršelo do hnízdečka. A od té doby měl o hubení škodliváků postaráno a ještě ušetřil za postřik.

Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky