Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Město nic neví

Vzpomínka k 17. listopadu

se jmenoval film, který na začátku normalizace točil v Ostravě režisér Dušan Klein. Ve filmu byla role pro mladou, velmi hezkou atraktivní dívku. Herečka, která ji měla představovat, nebyla uvolněna. Režisér prožil mládí v Ostravě, a tak šel navštívit svého profesora, který ho učil na gymnáziu na Matiční, ale v čase natáčení filmu byl už ředitelem střední školy v Zábřehu. Svěřil se mu se svými problémem a ředitel Mácha, který uchýlil na školu mnoho problémových žáků, mu „nabídl“ krasavici Alenku. „Nemá nějaké politické problémy?“ vyzvídal režisér. „Kdepak, její tatínek je bagrista.“ Alenka byla nejen pěkné děvče, ale též velmi chytré a inteligentní a i jako začátečnice si s rolí dobře poradila. Filmování v Ostravě se chýlilo ke konci, když jeden zvídavý novinář uveřejnil v Nové svobodě článek o natáčení filmu. Nechyběla fotografie Alenky a pod ní popiska: „Alena Kubíčková ve filmu - Město nic neví.“

A spustil se poprask, veliký. Alena Kubíčková, dcera Ivana Kubíčka a Jožky Kubíčkové, už bývalých redaktorů Nové svobody hraje ve filmu a město, myšlen byl Městský výbor KSČ - nic neví. No, to si to někdo dovoluje!!!
Na kobereček si ihned předvolal režiséra Dušana Kleina ředitel Státního filmu Purš. „Jak sis to, soudruhu mohl dovolit! Obsadit dceru nepřátel socialismu! Proč sis ji neprokádroval?“ „Ale prokádroval! Ve škole mi řekli, že je to dcera brigádníka!“

Alenku Kubíčkovou ovšem režisér neubránil. Roli musel přeobsadit, vše, co s ní bylo natočeno přetočit, a stálo to bratru celý jeden milion. To bylo v těch letech velmi mnoho peněz. Ale šlo přece o nepřítele, a něco bylo třeba na oltář socialistické vlasti obětovat. Výše uvedené informace mi poskytl sám režisér Dušan Klein, když jsem s ním natáčela kdysi rozhlasový pořad „A léta běží…“

V roce 1956 jsme se nastěhovali do zcela nového domu v Ostravě - Porubě. Bydleli jsme ve druhém poschodí a do čtvrtého se nastěhovali Jožka a Ivan Kubíčkovi. Brzy k nim přibyla dcera Alenka, rozhlížející se po světě velikýma černýma očima a roce 1958 se narodila v dubnu další holčička Eva, a nám v září dcera Martina. Byli jsme nejmladšími rodiči v domě a tak jsme se záhy velmi spřátelili, zvlášť, když nás spojovaly stejně staré děti i příbuzné zaměstnání.
21. srpen 1968 jsme oplakávali společně a zcela stejně se v nás změnily i vztahy k tehdejšímu zřízení.

Brzy po prověrkách, museli oba Kubíčkovi odejít z redakce. Ivan díky našemu příteli Honzovi Černému získal místo jeřábníka. Z tohoto postu odešel i v roce 1993 do důchodu. O Jožku se rovněž postarali přátelé a snažili se ji umístit i mimo Ostravu, ale i tam ji našli. Tato drobná a jemná žena byla přece nepřítel socialismu. Alenka se pochopitelně nemohla jako poznamenané dítě dostat na střední školu. Na jeden rok šla ke strýci do Prahy, kde se dostala do školy na zapřenou, potom se vrátila do Ostravy a statečný ředitel Mácha ji přijal do Zábřehu.

Pro Kubíčkovy však živobytí v Ostravě nebylo. Neměli právo zde spokojeně žít. Byl plný štěnic je nutil vše schovávat u nás pod válendami, co chvíli jim někdo telefonoval a vyhrožoval, že přijdou o své děti. Po incidentu s Alenkou se Ivan rozhodoval, že jí nechá změnit jméno. Ale jednoho dne se rozhodli zcela jinak. V noci se tajně, jako zloději, vystěhovali do Prahy.

V Praze se mezi tolika disidenty zcela ztratili. Jožka si našla místo v tiskárně jako korektorka a Ivan zůstal tím bagristou. Stavělo se všude.
Mnohokrát jsem je navštívila v maličkém bytečku na sídlišti v Bohnicích. Jožka vždy vytahovala zpod bedny na brambory ve špajzové skříni různé tajné materiály, pilně rozpisovala Petlici. Ivan bagroval a sepisoval své životní dílo – Přísloví a úsloví moderní doby.

Šťastně jsme se sešli společně v čase revoluce, v listopadu 1989. Byla zima, Ivan nás čekal u tramvaje zcela promrzlý v letním baloňáku a Jožka se nám pak pochlubila, kolik těch „Petlic“ na stroji přepsala.
Když jsem vídávala na obrazovce všechny ty disidenty, jak se snaží urvat co největší kus z nové doby a dokonce si předepisují, jak velikou by tu funkci měli mít, myslívala jsem na oba disidenty Jožku a Ivana Kubíčkových. Ivan až do začátku své špatné nemoci občas přednášel na Filosofické fakultě a Jožka odešla do důchodu z místa korektorky.

Oba velmi skromní nepřátelé socialismu nechtěli nic. Možná, že jim nikdo ani za tu práci nepoděkoval. A dnes už není ani komu. Jožka a Ivan už vše pozorují z jiné dimenze.

Hana Juračáková

* * *

Zobrazit všechny články autorky