Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Taková jsem byla já!

V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

* * *

Mlsná huba

Bývala ještě zima, ale jaro se přece jen blížilo. Dalo se to poznat taky podle toho, že se jednoho dne objevil v kuchyni u kamen široký košík zakrytý teplým šátkem a v něm to jemňounce pípalo. Když jsem poprvé uviděla hebounké žlutohnědé kuličky, kterým svítila malinkatá očička jako korálky, které měly kraťounké nožičky jako drátky a které mne ďobkaly žlutými zobáčky do dlaní, zatajil se mi dech. Neumím vyjádřit ten pocit nadšení a údivu, který se mne zmocnil. Kdo aspoň jednou držel ve dlaních čerstvě vylíhnutá kuřátka, ten ví, jak mi bylo. Chodila jsem se na ně dívat tak často, že mi to nakonec museli zakázat, aby ta chuďátka měla trochu klidu.

Když z nich posléze vyrostly kvokavé slepice a splnily svůj životní úkol v podobě mnoha desítek bílých, hnědých nebo kropenatých vajíček, uvařila z nich maminka silnou polévku a maso udělala na smetaně. Panečku, to byla dobrota!

No dobře, dobře, zase jsem u toho jídla a ještě u něho chvilku zůstanu. My jsme nebyli nijak bohatí, ševcovina byla hladové řemeslo, ale měli jsme dvě políčka, která nás docela dobře zabezpečovala na celou zimu. Babička i rodiče se na nich pořádně nadřeli od jara do podzimu. Zato jsme ale měli dostatek vlastních brambor, základní zeleniny i fazolí, které rostly na tyčkách kolem políčka jako barevný plot. Na jednom poli rostlo několik stromů švestek, takže kadlátek, jak se u nás říká dodnes, bylo dost nejen na povidla, ale také na dobrou domácí slivovici, která se potají v hluboké noci pálila v podomácky vyrobeném kotlíku.

Do mlýna vozíval tatínek pár pytlů zrní, takže ani dobrá mouka nám nechyběla. Vypěstovalo se dost i na to, abychom si mohli každý rok vykrmit prasátko a přilepšovat slepicím. Proto jsme mohli mívat v neděli a ve svátky maso – voňavou pečínku s křupavou kůrčičkou, občas smažený řízek, sem tam domácí sekanou. Bylo i sádlo na chleba a škvarky do vaječiny.

K hezkým vzpomínkám na dětství patří i večerní krmení naší kozy a prasátka. Bylo miloučké, když bylo ještě malé. Visela jsem na dvířkách do jeho chlívku a nadšeně pozorovala, jak šmejdí v šustivé slámě a hledá si místečko na spaní. Chrochtalo tak roztomile, že bych za ním nejraděj vlezla. Jenže rychle rostlo a čím bylo větší, tím míň bylo roztomilé a tím víc bylo útočnější. A jak se dovedlo hlásit o krmení! Ječelo jako elektrárenská siréna, ale přesto mi ho bylo líto, když přišel čas zabíjačky.

Když maminka nachystala krmení pro kozu a vzala do ruky žejdlík na mléko, mojí povinností bylo zapálit v plechové lucerničce svíčku, pořádně zavřít její dvířka, aby svíčka nedejbože nevypadla a nezapálila slámu v chlívku, a pěkně svítit na cestu. Aby mi nebylo zima, uvázala mi maminka na hlavu teplý šátek, vypadala jsem jako děvčátko z Ladových obrázků, který měl rožky celé odumlané. To nebyla moje „práce“, o to se postarala malá roztomilá kůzlátka, která se pletla pod nohy, jen co jsme vstoupily do chlívku. Musím přiznat, že když z nich pak na Velikonoce udělali smažené řízky, nikdy jsem je nejedla. U vepřového mi to ani nepřišlo asi proto, že to dospělé vykrmené prase už roztomilostí neoplývalo.

Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Iva Pospíšilová

* * *

Zobrazit všechny články autorky