Myška

***

Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva je, že Vladimír po krátké nemoci v létě, ve věku 84 let, zemřel. Určitě uvítáte ještě jeho další doposud nepublikované články. Do jednoho z nich se teď začtěte…

Redakce

***

Dodnes bych nedokázal vysvětlit, proč psí národ, sestávající se z podvraťáčků nejrůznější provenience, tolik miloval vojáky v modré letecké uniformě, kterou jsem i já musel nosit před více než 56 lety. Stačilo, aby voják procházel nějakou z okolních vesnic, znenadání se k němu přidal voříšek a za vlídné slovo a pohlazení se už vojáka nepustil. Tak se stalo, že na naší ubikaci bylo střídavě tři až deset psů a všichni k nám tak nějak patřili. Mohli jsme si to totiž dovolit. Nebyli jsme v kasárnách, ale v jednoduché dřevěné boudě pro osm lidí, situované 8 km od letiště v ose přistávací dráhy, kde tehdy zahajovaly provoz proudové letouny typu MIG 15. v ubikaci byla zpravidla polovina osádky, ostatní sloužili na okolních zařízeních, zajišťujících letový provoz. Výsadní postavení jsme měli i v tom, že jsme absolvovali speciální odborný výcvik přímo od sovětských instruktorů a to v ruštině. Pro takový úkol bylo obtížné vybrat vhodné kádry, a tak jsme byli vlastně kázeňsky nepostižitelní – neměl by kdo sloužit.

V začátcích nás navštěvoval sovětský plukovník, velitel instruktážní jednotky. I jemu bylo divné, proč se nám plete pod nohama tolik psů. „I počemu u vas tolko sabak??“ snažili jsme se mu vysvětlit, že je to z důvodu ochrany proti diverzantům, kterými se tehdy dnes a denně strašilo. Určitě nám nevěřil, alespoň se tak tvářil, ale důsledky se dostavily!

Objekt ubikace a okolní technická zařízení měly být stráženy, ale kolem byl jen plaňkový plot. Kapacita strážní jednotky stačila jen na prostory letiště, a tak nám byl přidělen pro každou noc jeden psovod s cvičným psem. Byli to rafani první kategorie, zpravidla němečtí ovčáci, legrace s nimi nebyla. Ale byl tu zádrhel: Pokud jsme nesloužili, měli jsme prakticky volnou ruku, a tak jsme dokonce jen v civilních teplácích a tričku navštěvovali hospody v okolních vesnicích a k půlnoci se v náležitě upraveném stavu vraceli na ubikaci se řvoucím Cerberem. Psovod se musel, ke své nevoli, psa uchlácholit a my jsme mohli teprve na kutě. Ale netrvalo to dlouho.

Už za měsíc byla situace jiná. Z dálky strážní pes věděl, že jsme to my, vlídně kňučel, podával pac a věděl, že dostane buď špekáček nebo páreček či jinou pochutinu. Pohoda. Ale jen do té doby, kdy na kontrolu přišel osobně major, velitel strážní a psovodské služby. Když mu strážní pes přes plot podával pac a kňučel, byl major na mrtvici. Psovod šel na delší dobu do báně, na nás major řval, že jsme mu zkazili strážního psa, že to stojí statisíce a podobně. Do báně jsme ale nešli. Z provozních důvodů to nebylo možné. Zato ale mimo psovoda musel vždy být na ubikaci někdo z nás a každý musel mít za všech okolností nabitý samopal na dosah ruky. Když jsme se odkolébali do hospody, výběrem zvolený kolega byl prakticky ověšen čtyřmi samopaly. Na posteli ovšem – jako bychom tam byli.

Celé služební období bylo poznamenáno právě psí přítomností. Bylo celkem běžné, že za údajně stráženým plotem se ozval hlas některého z místních obyvatel, dokonce i ze sousedních vesnic: „Není u vás můj pes?“ Obvykle byl. Vrátili jsme ho majiteli s tím, že máme o jednoho méně. Chyba lávky! Večer, když z letiště přivezli večeři, byl stejný pejsánek opět na místě – u nás.

Z celé té plejády psího pokolení mi utkvěly v hlavě dva naprosto rozdílné typy psích individualit. Honza: Plebejec, rafan velikosti dorostlé dogy. Byl to virtuos v lapání potravy ve vzduchu.stačilo hodit knedlík nacucaný omáčkou přes celou místnost a Honza ho suverénně chytil do tlamy, ani nenacintal. Pak se ozvalo chramst a bylo po knedlíku. Bylo možné házet další. Prostě Honza nebyl gourmet, ale gurmán, tedy někdo, kdo sežere všechno, ať je to, co je to a ať je toho, kolik chce. Byl spíše takový líný pohodář. Přesto jsme ho měli rádi a jeho mohutná postava, stojící ve dveřích, byla symbolem jak snídaně, tak oběda či večeře. Oni totiž všichni pejsci jedli s námi ve stejný čas a to samé co my.

Druhou nezapomenutelnou psí osobností byla mladá fenka, samozřejmě kříženky, ale jak už to bývá u smíšených plemen – krásná. Noblesní slečna, která nás milovala až nad míru. Nikdy se nesnížila k tomu, aby chytala potravu jako Honza – to bylo pod její úroveň. Kousek masíčka nebo i toho knedlíku brala z ruky tak decentně, že napřed ruku a to sousto olízla a teprve potom s opravdovou elegancí přijala. Měla krásnou masku, pepř a sůl s tmavými pruhy – kdyby tehdy někde existovala soutěž krásy pro křížence, určitě by si přinesla medaili. Nechávala se chovat, mazlit se s ní, až mi občas připadalo, že to všechno dělá spíše kvůli nám, aby nám udělala radost. Byla čilá, temperamentní, zvídavá, inteligentní, plná energie, a tak není divu, že od nás dostala jméno Myška. Bylo běžné, že voják přišel ze služby a sháněl se po Myšce jako první záležitosti. Byla ovšem plně svobodná. Neznala, co je obojek, vodítko, košík. Když chtěla, odběhla tu do lesa zadovádět si, po loukách a my jsme věděli, že se opět vrátí a bude se s námi vítat, jako bychom ji neviděli celé měsíce. Její oddanost těm, které měla ráda, neznala mezí. Brzo jsem se měl o tom osobně přesvědčit.

Složité hygienické podmínky odloučeného stanoviště s obtížným zásobováním přinesly svoje nežádoucí ovoce. Jednoho dne mi bylo nevolno, druhý den vyloženě špatně, takže nezbývalo, než navštívit vojenskou ošetřovnu. Ta byla umístěna na letišti, tedy těch osm kilometrů do sice mírného, ale stálého kopce. A tady jsem udělal nepředloženost. Od místního hlídače železniční trati jsem si vypůjčil staré, rozvrzané jízdní kolo s tím, že na ošetřovnu dojedu sám. Jakmile mne viděla Myška s kolem, hned se mnou a že mě doprovodí. Marně jsem jí to vymlouval, měla svou hlavu a hlavně byla zvyklá na úplnou svobodu. Tak jsme jeli. Myška, jako by tušila, že se necítím dobře, měla snahu mě rozveselit, ale místo toho se mi šlapalo stále hůř. Vymyslela si novou hru – vždycky mě předběhla a potom proběhla těsně před předním kolem, ale tak, abych ji jen tak tak nepřejel. Okřikoval jsem ji, ale bez úspěchu. Mnohokrát se jí to povedlo. Byli jsme už nedaleko letiště, když to dopadlo jinak. Najel jsem do Myšky předním kolem a samozřejmě přes řidítka letěl na zem. Nic se mi celkem nestalo, Myšce také ne, ale z předního kole byla osmička a o další jízdě jsem si mohl nechat jen zdát. Když jsem se zvedal ze země, seděla Myška důstojně opodál a dívala se provinilým pohledem, jako by říkala: „Tohle jsem opravdu nechtěla.“ Zavolal jsem ji k sobě. Přišla pomalu, váhavě, ale kdo by se na takovou vstřícnou bytost mohl zlobit. Pohladil jsem ji a ona mi olízla tvář. Byli jsme i nadále kamarádi. Nezbylo než dojít pěšky, s poničeným kolem na rameni. Šlo to špatně. Už jsme viděli budovu ošetřovny, když jsem si musel odpočinout a usedl do trávy. A tady znovu zapracovala Myška – doběhla před ošetřovnu a vytrvalým štěkáním se dožadovala pomoci. Vyšel jeden z lapiduchů, viděl mě a přišel na pomoc.

Do ordinace jsme vstupovali oba – já i Myška. Doprovázela mě, pomohla mi, a tak se jí přirozeně zdálo, že má na to i právo. Doktor měl smysl pro humor. Otočil se k Myšce, ukázal prstem a rozhodně pronesl: „Přezout nebo do čekárny!“ myška byla neuvěřitelně inteligentní. Poslušně se otočila, důstojně odkráčela do čekárny, kde se posadila s očima nepřetržitě upřenýma na dveře, kdy vyjdu.

Diagnóza ale byla nemilá. Infekční hepatitida ve stavu vrcholné infekčnosti. Za chvíli přijela sanitka, do které pochopitelně nastoupila Myška i se mnou. Lapiduch neměl pochopení. Vyhodil Myšku ven. Jako psa. Když zavíral dveře, zachytil jsem její pohled: Já se tak snažím a vy se mnou takhle??? Sanitka se rozjížděla, ale Myška si usmyslela, že poběží za námi. Oknem jsem viděl, jak stačila jen chvilku. Pak zůstala stát. věděl jsem, že se neztratí, že se na ubikace vrátí.

Moje marodění trvalo dlouho. Dvě nemocnice a potom dlouhá rekonvalescence v Karlových Varech. Myšku jsem naposledy viděl koncem podzimu a k útvaru jsem se vrátil už v pokročilém jaru. Vstoupil jsem do ubikace – a první, co proletělo vzduchem a skončilo mi v náruči, byla Myška. To bylo radosti! Vše se vrátilo do starých kolejí, ale brzy jsem byl převelen jako operační důstojník letového provozu na letiště a tam se mnou pochopitelně Myška nemohla. Přesto, jako by věděla, kdy se vrátím ze služby, mě očekávala před ubikací a po psím způsobu vítala. Skoro jsem si nedovedl představit, že by tam při návratu chyběla.

Jednou se to ale stalo: Z letiště už přijela večeře, to Myška nikdy nechyběla, ale najednou nebyla. Pojedli jsme, ale pak už se šel kolega podívat, jestli není někde v okolí, jestli se jí něco nestalo. Našel ji brzy. Připlazila se, chuděrka, plížením pouze s pomocí předních tlapek. Zadní měla ochrnuté a z bříška jí částečně vyhřezávaly vnitřnosti. Snažila se, co jí síly stačily, doplazit se domů, asi v představě, že my bychom jí mohli nějak pomoci. Nebylo pochyb, co se stalo. Zranění bylo od střelné rány. Snad hajný, myslivec nebo pytlák. Žádný nemá volně pobíhajícího psa v revíru rád. Naposledy jsem vzal do rukou její nádhernou hlavičku, naposledy jsem se díval do jejích vstřícných očí, do kterých se již pomalu vkrádal stín skonu. Naposledy jsem ji mohl pohladit a z těch očí vyčíst nevyslovenou, ale o to jasnější otázku: „Proč jste mi to, lidé, udělali?? Vždyť já jsem vás všechny měla tolik ráda!!“

Nebylo pomoci, nemohli jsme prodlužovat Myščino utrpení. Zazněla krátká dávka ze samopalu. Myška žila mezi vojáky, Myška žila s vojáky, Myška skončila jako voják. Druhý den jsme Myšku pohřbili u cesta, po které jsme stále chodili ať už do služby, na rotu, nebo na letiště, a to se všemi vojenskými poctami, snad jen ta čestná salva chyběla. Na hrobeček jsme jí dali chvojí z lesa, kde došlo k jejímu úrazu, a zručný řezbář vyřezal z lesních větviček hezký křížek. Ten potom ozdobil čelo hrobu. Kdykoliv jsem pak šel okolo, vždycky jsem si připomněl, jak mě Myška doprovázela.

Tady by vyprávění mohlo skončit – ale je tomu úplně jinak. Podléhali jsme dozoru velitelství letectva a to znamenalo, že se přibližně každých čtrnáct dní u nás objevil major z Prahy. Sám sovětské školení o technických záležitostech neměl, a tak se soustředil spíše na organizační záležitosti. Jednou šel po přístupové cestě k ubikaci a všiml si hrobu Myšky. „Co to tady máte?“

Vysvětlili jsme. „Jak to, že dáváte psovi na hrob vrcholný křesťanský symbol?“ nedal žádný rozkaz, ale osobně šel, vytrhl křížek a zahodil ho daleko do pole. Potom odešel na velitelství roty. Není těžké odhadnout, co se potom dělo dál. Ještě ani nezmizely majorovy paty, opět byl křížek na svém místě. Když se major večer vracel, urputně zaryčel, vrhl se po křížku, rozlámal jej na malé kousky a rozházel po okolí. Nebyli jsme s to pochopit, jak může vysoký představitel armády, hájící atheismus být tak citlivý na křesťanské symboly. Trochu jsme o tom diskutovali, ale nakonec usoudili, že major neví sám, čí je. Stejně byl brzy odvolán na jiný post a na jeho místo nastoupil plukovník, kterému to bylo úplně jedno. A na hrobečku se skvěl jiný křížek, nový a ještě daleko hezčí. Náš četař, řezbář, to opravdu uměl.

Je tomu už opravdu dlouho, více než půl století se nedá jen tak přeskočit, ale občas se mi před očima objeví krásná hlavička Myšky i s její nevyřčenou větou – ale v jiné souvislosti. To když vidím zničený přístřešek autobusové zastávky, nebo od tagistů pocákané nové metro s porýpanými skly. Jakoby i tyto předměty žalovaly: „Proč nás, lidi, ničíte?  Vždyť my jsme určeny k tomu, abychom vám sloužily!“

Že jde o věci neživé? Chyba lávky! Do každého výrobku lidských rukou je vložený kus lidského umu, zručnosti, rutiny a často i krásného vztahu ke své práci. A to každý takový předmět jakoby oduševňuje. A ničit je tak snadné! Nikdo na to nemá právo, naopak šetrné zacházení je na místě!
A tady už opravdu mohu skončit. Zkusme všichni o tom přemýšlet !

Vladimír Kulíček

***
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora