Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (4)

Do opravdové školy, tedy s taškou na zádech, jsem začal chodit na podzim roku 1941. V Jičíně byly tehdy dvě Obecné školy a navíc i Cvičná škola při Raisově učitelském ústavu.

Kromě mne a mé maminky navštěvovala tento ústav kdysi i celá řada významných osobností. Samozřejmě spisovatel jehož jméno ústav nese, ale například dva roky před mou maminkou zde maturoval bohužel poněkud zapomenutý a v padesátých letech vězněný katolický spisovatel, prozaik a básník František Křelina. Mnohem známější je ovšem Václav Čtvrtek, který zde koncem první světové války jako sedmiletý asi čerpal první inspirace pro své pozdější skvělé pohádky o Rumcajsovi. Mou maminku tam učil profesor Ferbas, otec známé herečky Věry Ferbasové a snad do té školy chodila i ona. Tato škola byla od nádraží nejblíže, ale naši nějak prošvihli zápis a já musel nastoupit do mnohem vzdálenější školy obecné. Těžce jsem to nesl a nevím jak se to nakonec našim povedlo, ale ještě před Vánocemi jsem přešel na tu kýženou cvičnou školu.

Byl to asi nejlepší můj dárek k Vánocům a teď se musím přiznat, jaké byly hlavní důvody, proč jsem tu změnu školy velmi uvítal. Bylo to jednak blízko od našeho bydliště - asi tři sta metrů po rovině a pak asi sto padesát do kopečka. Ale hlavně - téměř každé ráno jsem právě pod tím kopečkem mohl naskočit na zadní stupátko modrého poštovního vozu, který táhl pár koní. Nebylo to ani moc nebezpečné, koně táhli vůz krokem, stupátko bylo dost velké a držet se dalo za mřížku zadních dveří. Samozřejmě vás nesměl spatřit „poštovský panáček“, který vepředu na kozlíku práskal bičem!

Naše Cvičná škola měla pouze pět tříd asi jen po dvaceti žácích a nazývala se tak proto, že se na nás v jednotlivých třídách občas - na tak zvaných pokusech - učili učit studenti Raisova učitelského ústavu, jakéhosi předchůdce pedagogických gymnázií. I nás učili dva vynikající, jeden průměrný a jeden velmi nepříjemný učitel, ze kterého se vyklubal kolaborant. Ten nás dokonce krákal za vlasy a práskal ukazovátkem nebo pravítkem přes dlaně! Tento „takykantor“ většině z nás ve druhé třídě dokonale znechutil němčinu a mé maličkosti bohužel výuku jakéhokoliv cizího jazyka – fakt! Ale samozřejmě mnohem příjemnější vzpomínky mám na ty druhé kantory. Myslím, že si současní učitelé nedovedou představit, že si náš kantor pro čtvrtou a pátou třídu sám sepisoval a vlastním nákladem vydával cvičné diktáty či učebnice místní vlastivědy! A jaké základy lásky k naší vlasti a našemu rodnému kraji nám ti dva bezvadní kantoři ve třetí až čtvrté třídě dali! Sami jistě nahlédnete, jak důležité to zejména za Protektorátu bylo! Dokonce mohu těm jičínským vlastencům odpustit, že nás nenutili do němčiny. A protože ruština nám pak byla novým režimem také velmi rychle znechucena a angličtina jakožto jazyk imperialistů byla téměř na indexu, jazykové manko z mládí, kdy mozek více bral než ztrácel, jsem nevyrovnal za celý svůj života a zůstal jsem bohužel vlastně téměř monoglotem.
Snad si zde mohu dovolit uvést i hezké panorama Českého ráje, které jsem objevil na webových stránkách.

Je jasné, že i v těchto dnešních životních hloupostech se budou střídat pozitiva s negativy jako na běžícím pásu. Když už jsem před chvílí zabrousil na nepříjemné téma kolaborace jednoho našeho učitele s nacisty, musím se zmínit i o tom, jakou jsem měl kliku, že jsem se nestal členem Kuratoria. Tato nechutná protektorátní organizace lákala ve školách žáky různým podbízením, například tím, že se naučí střílet lukem a házet oštěpem. Vojenského ducha mládeži zřejmě chtěli nacisti vštípit hned v útlém věku a samozřejmě nám to rozmlouvali rodiče a tajně i ti dva výborní učitelé. Naštěstí tyto aktivity byly pro mládež až od deseti let a navíc se v Jičíně snažili členové zakázaného Sokola i na tomto poli snížit škody napáchané Kuratoriem na minimum! A protože se chválit umím, představte si, že asi o osm let později byl právě oštěp mou nejlepší lehkoatletickou disciplinou a jako dorostenec jsem byl dvakrát na mistrovství ČSR v roce 1951 a 1952. Můj starší bratr Kuratoriu také unikl, protože byl v té době totálně nasazený ve slévárně, naštěstí v místní fabrice. A když už jsem tu opět „zavadil“ o bratra Arnošta, k němu se váže z této doby také jedna zajímavá příhoda. Jednou přišel domů pěkně vystrašený, protože při své jízdě na kole porazil poblíž našeho domu nějakého chodce, který ho dotáhl k nám domů a požadoval odškodné. Maminka se vyděsila, protože dotyčný postižený vyhrožoval dokonce soudem, a nějaké peníze – jako bolestné - mu dala. A to neměla dělat, protože ten člověk nás pak vlastně vydíral a kulhavě si přišel pro peníze ještě asi dvakrát. Přitom mu nic nebylo, což jsem objevil já! V „naší“ nejbližší hospůdce, kam jsem chodil pro pivo s půllitry ve drátěném držáku, jsem ho viděl a zejména slyšel, jak se chlubí, že na tu dnešní útratu má od pana výpravčího. Řekl jsem to doma, tatínek si pak na podvodníčka počkal a uvedl „věc“ do pořádku. Tak jsem se setkal s prvním podvodem a první lidskou falší.

Dobré s námi a zlé pryč – raději si připomeňme, že Český ráj je kolébkou české turistiky. A tak i já jsem podnikal půldenní či celodenní výlety po tomto překrásném kraji buď se školou nebo i s rodiči. Měl jsem turistickou hůl, podobnou malému čakanu a na ni jsem hrdě malými hřebíčky přibíjel plechové turistické štítky z navštívených míst. Ani nevím, zda tento pěkný zvyk a turistický artikl ještě existuje? Na té své holi jsem měl snad všechny štítky z Českého ráje. Některé byly „zlaté“, jiné „stříbrné“ a některé i barevně smaltované. Bohužel nevím kam se ta krásná turistická hůl poděla, ale mohu to dokázat starým obrázkem, na kterém se opírám o strom, který není vidět. V páté třídě jsme pak jeli na celodenní výlet až do Babiččina údolí. Na dalším starém snímku to tak nevypadá, ale musíte mi věřit, i když si zakrývám obličej rukou.

Kdyby ta fotka byla větší, uviděli byste, že na ní už nemám ofinu, ale prvně pěšinku! Ta nejvyšší postava je socha Babičky, druhý nejvyšší je náš skvělý pedagog s kravatou a přesně pod kamennou Babičkou je jedna z mých spolužaček s širokými kšandami, Ta už byla stejně velká, jako má maminka, která nesměle vykukuje za ní.

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora