Nezávazné povídání o ohni
Vlastnì to ani není nic zvláš» dramatického, dívat se do ohýnku. Plaménky se zdvihají, padají, spájejí se a zase dìlí v jednotlivé jazýèky... stále dokola. A pøitom je to pohled fascinující, který èlovìka nikdy neomrzí. Plamínky nikdy nejsou úplnì stejné, ani se stejnì nesvíjejí. Mìní velikost, tvar, barvy, od zlato¾luté pøes všechny odstíny èervené doèerna. Ano, je to podobné jako s druhým vìèným ¾ivlem, vodou. Potùèek, øeka, vodopád a zvláš» moøský pøíboj je na nedokoukání, i kdy¾ pøi západu slunce školované oko tiše trpí: "Jaký to kýè! Ta pøíroda nemá vkus!" Tak nás "školování" deformovalo... A pøitom slunce, zapadající nad moøem, je jedna z pøíle¾itostí, kdy vidíme vodu i oheò ve vzácném souladu...
Ohòù rozeznáváme mnoho druhù. Základní systematické dìlení jsou ohnì bez hasièù a ohnì s hasièi. Také mù¾eme zaèít dìlením, které uznává jiná skupina vìdcù, toti¾ na ohnì zevní a ohnì vnitøní. Systematických dìlení ohòù je víc a všechny jsou stejnì nesmyslné, tak¾e je úplnì jedno, odkud zaèneme.
Táborák je oheò zevní, vìtšinou bez hasièù, nìkdy s hajným. K táboráku v letní noci patøí kytara, píseò "Niagara", štiplavý kouø v oèích, opékání zepøedu a mra¾ení zezadu, co¾ všechno dohromady vytváøí neuvìøitelnou romantiku. Kdy¾ nejde o slavnostní vatru, je povoleno opékání špekáèkù nebo slaniny, které se napichují na vìtvièku tak, aby spadly do ohnì teprve kdy¾ jsou upeèeny do køupava a hladovému opékaèi u¾ teèou sliny jako buldogovi.
Jsou i ohýnky zapalované vyslovenì za úèelem pøípravy potravy: nìkdy se vaøí nad ohnìm, jindy v jeho popelu, ale jídlo bývá lepší, ne¾ v pìtihvìzdièkové francouzské restauraci, proto¾e tam jim nespadne do guláše trochu jehlièí ani popela a to jsou lepší pøísady, ne¾ laný¾e anebo mango.
Dnes je lidstvo zhýèkané a zmlsané, opékají se krokodýlí játra na rozmarýnu, nebo kaèecí òadra potøená bylinkovým medem, ale nic se nevyrovná chuti toho, co jsme si kdysi jako dìti pekávali v popelu ohýnku na podzim - obyèejné brambory, poctivì ukradené na blízkém poli. Èasto jsme s lupem v kapsách i v rukou potkávali jejich zákonného majitele, kterého jsme jako dobøe vychované dìti uctivì pozdravily. On vìdìl, my jsme vìdìli, ¾e on ví, ale kvùli zachování svìtového míru udr¾ovaly obì strany štábní kulturu.
V období lidu chalupáøského pøišly do módy zase krby, do té doby rozšíøené jenom v Anglii. Krby pøedstavují vìtšinou oheò vnitøní, hasièi být mohou, ale nemusejí. Pravé krby mají svoje kouzlo, ovšem i po¾adavky na dodávku energie, lidovì zvavé døevo. Pravda, jsou zbabìlci, kteøí se spokojí s krbovou atrapou a otevøenì pøiznají, ¾e doká¾í vyøešit rovnici tøetího stupnì, odoperovat nádor hypofýzy anebo pøelo¾it Villonovy verše z francouzštiny, ale netrefí sekyrkou do polínka i kdyby to bylo poleno.
Ale mnoho mu¾ù je tak stateèných a kreativních, ¾e nejenom s potìšením nasekají úhledné topivo, ale pøi jeho skladování ještì vytvoøí rùzné umìlecké obrazce! U jednìch mých známých domácí pán polínka závìrem ulo¾ení nalakoval, aby se mu do nich nedali škùdci, ale nepoèítal s vnitøním nepøítelem - man¾elkou. Byla jsem náhodou u toho, kdy¾ jeho ¾ena pøinesla košík polínek, aby zatopila. Nebo¾ák skoro plakal, protestoval, tvrdil, ¾e je docela teplo (bylo mínus ètyøi) a nazval man¾elku barbarkou! Mne by to urazilo, ale ona si toho ani nevšimla. Snad proto, ¾e se jmenuje Barborka.
Nemohu zacházet tak daleko a široko, abych popsala i geniální stavitele krbù, kteøí nestudovali kamnáøství, mají jenom skromné vzdìlání (napøíklad matematickou fakultu, taneèní a týdenní potápìèský kurz) a pøesto postavili krb. Já znám osobnì jenom jediného takového stavitele - kdyby ještì ¾il Ibsen, jistì by o nìm napsal drama. Jím postavený krb je esteticky dokonalý, tvarovì originální, barevnì sladìný, materiálovì pøírodní. Má jedinou drobnou chybièku, ¾e toti¾ netáhne. Z jeho útrob se pravidelnì valí hustá štiplavá èerná mlha, a» se zatápí vìtvièkami jehliènanù anebo podpalovaèem Pepo. Autor krbu mezi záchvaty kašle tvrdí, ¾e je to materiálem, poèasím a nevhodnou polohou chalupy a jeho ¾ena volává: "Musíš se u¾ rozhodnout! Buï ten krb, nebo já!" S lítostí, ale pravdivì uvádím, ¾e krb má daleko vìtší šanci.
Vìtšina malérù s ohnìm a dýmem vzniká z dobrých úmyslù. I já jsem pùvodnì chtìla tehdy dìlat k veèeøi karbenátky s fazolkovou omáèkou. Jenom¾e jsem se pøehmátla a místo strouhanky jsem pou¾ila mletý sušený agar, urèený na výrobu ¾elé, rosolù a huspenin. Nedovedete si pøedstavit, co ty karbenátky, obalené agarem, zaèaly na rozpáleném oleji vyvádìt! Scvrkávaly se a zase se nadouvaly, chovaly se jako ¾iví tvorové a vypadaly jako koacerváty bílkovin, ze kterých kdysi vznikal na Zemi ¾ivot. Já bych jim to svíjení dopøála, kdyby tak strašlivì neèmoudily. Dým bleskurychle obsadil kuchyni, protáhl se dveømi a bezostyšnì pokraèoval dál, a¾ na chodbu. Moje snahy o jeho likvidaci byly smìšnì neúèinné, i kdy¾ se do akce zapojili sousedé. Po tom veèeru u¾ naše vztahy nebyly nikdy tak pøátelské, i kdy¾ jsme se po létech zaèali zase zdravit.
Za mého dìtství byla kamna velice dùle¾itý kus nábytku. Ve snaze najít ten správný typ, který pøi minimální spotøebì poskytne maximální teplo, kupovali rodièe stále nové a nové topné vynálezy. Kromì standardních kachlových kamen tak stál v jednom pokoji tzv. "francek", malá okrouhlá kamínka s dlouhou rourou (myslím, ¾e se mu v rùzných oblastech øíkalo rùznì), v jiné místnosti byla stálo¾árná kamna americká, poskytující bájeèné teplo bez pøikládání, pokud byla nakrmena koksem. Nepamatuji se, ¾e by se kdy rodièùm podaøilo koks sehnat, tak¾e tento narkomanský pøístroj u nás dlel bez u¾itku. Jednu dobu jsme chovali i tzv. "piliòáky". Nacpat piliòáky správnì krmivem nebylo jednoduché a pøi nevhodné náplni vydával tento pøedmìt rány pøímo dìlové. Kdy¾ potom naše mìsto za fronty ostøelovaly ruské Ka»uše, majitelé piliòákù si pochvalovali dlouholetý trénink a svornì tvrdili, ¾e výbuchy piliòákù jsou daleko razantnìjší.
U nás doma byla za Antonína - topièe elektrárenského - naše maminka. Za úèelem vymetání kamen se oblékala za muslimku, navlékala si nìco jako hid¾áb a omotávala se burkou. Po skonèení akce vypadala nejen jako pravovìrná muslimka, ale i jako Afrièanka z èernoèerného kontinentu a my, dìti, jsme jí závidìly: nám nikdy nedovolili se umazat a¾ do takového odstínu!
Tehdy se ovšem ne¾ilo tak prostornì, jak to vy¾aduje dnešní doba. Rodina se zdr¾ovala v jedné místnosti, vìtšinou v kuchyni. Odpoledne se zavla¾ilo jenom v dìtském pokoji a kdy¾ teplota padla tak hluboko pod mrazu, ¾e rtu» zamrzla, zavla¾ilo se i v rodièovské lo¾nici. Rodièe se chovali ke ka¾dému kousku uhlí, jako by to byl démant - a kdy¾ se to tak vezme, vlastnì mezi uhlím a diamantem moc velký rozdíl není. Topilo se úspornì. Voda, ponechaná v kuchyni v hrnku, zmrzla "do rána do dna". (Nevím proè mi to nìjak pøipomenulo Kozinovu vìtu...).
Jako ohništì v pravìké jeskyni byla kuchyòská kamna støedem ¾ivota. Nad troubou se v kamnovci, mìdìném kotlíku, ohøívala stále voda. Ale pro celou naši rodinu to byla zanedbatelná kapka. Skuteèným producentem horké vody byl obrovský modrý hrnec s trochu u¾ otøískanou puklicí, který nikdy neopouštìl plotnu kamen od øíjna do dubna. Z tohoto zdroje se èerpala teplá voda na èištìní, mytí nádobí, tatínkovo holení, vytírání podlah... a bohu¾el i na naše umývání. Marnì jsme poukazovali na zbyteènou nákladnost ¾ivota, pøi kterém jsou dìti nuceny dennì se mýt a projevovali jsme ušlechtilou obìtavost zøeknout se tohoto blaha na jakkoliv dlouhé období. Rodièe nedbali na to, aby nám ušetøili peníze na potøebné a dùle¾ité vìci jako na ten modrý svetýrek z angorové vlny, anebo na nejnovìjší èíslo stavebnice Merkur, ze které hodlal bratr postavit model stíhaèky Spitfire. Lehkomyslnì a rozmaøile utráceli peníze na horkou vodu, kterou nás drhli, zejména naše uši, kolena a krky, co¾ jsou oblasti, které z dosud neznámých dùvodù pøitahují u dìtí molekuly špíny jako magnet piliny.
S kategorií "po¾áry s pøítomností hasièù" mám - naštìstí - minimální zkušenosti. Jednou nám na chalupì chytlo prasátko, opékané odbornì sousedem Frantou, náèelníkem místního sboru dobrovolných hasièù. Kdy¾ prase vzplálo, dìsnì jsme se lekli, proto¾e jsme se naò celý den tìšili, však u¾ jsme z hladu okusovali pøipravený chleba, okurèièky, køen i hoøèici. Babièka, která za¾ila po¾ár Vídnì ještì za Marie Terezie, vydìšenì zvolala "Vodu! Vodu! Pøineste vodu!", ale Franta nesouhlasil. Po¾ár selátka udusil pár dobøe míøenými ranami a pravil:
"Voda tady nepomo¾e, babi,šak tu ani ¾ádná néni, to bysme museli jít a¾ na pøedek chalupy ke kohútku. Ale lepší ne¾ voda je v takovýchto pádech vodka! Šak myslím, ¾e tamto jakúsi povìdomú flašku vidím, takovú dìlál sám car Mikuláš,to øíkali náš dìdek, kerý tam byli za legionáøa....Mo¾e byt?".."
Od té události vím, ¾e nìkdy je pøi zahoøení vodka vhodnìjší, ne¾ voda.
Pøi pøíspìvku, vìnovaném ohni, se nesmí zapomenout na oheò, který cloumá èlovìkem ve víru zamilování. Kdysi se posmìšnì pøi známkách první lásky øíkalo, ¾e se jí/jemu "zapalují lýtka". Oheò vášnì bývá exaktnì popsán i v ¾enských románech, které u¾ dávno nekonèí spuštìním opony poté, co se "jejich rty setkaly v dlouhém políbení". Moderní romány nezastírají nic, ba naopak, popisují planoucí vášeò do nejmenších podrobností. Starší ètenáøky bývají dílem pohoršeny, dílem nesmírnì pøekvapeny, proto¾e se teprve v dùchodovém vìku dozvídají rùzné zajímavé detaily, které jim maminka zamlèela.
Já vím, vzala jsem to na pøeskáèku... vynechala jsem strašlivé situace, kdy sluha oheò zorganizuje proletáøskou revoluci a stane se pánem... a spoustu jiných vìcí o ohni, který patøí mezi základní ¾ivly... Ale tøeba ve vás vyvolá vzpomínku na nìjaký romantický táborový oheò píseò:
"Èervená se line záøe, èervená se line záøe,
oheò! oheò!
Høeje ruce, barví tváøe..."
Text: Blanka Burjanová
Ilustrace: Kreslení - pojïte si hrát
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky