Car aneb Jak to všechno zaèalo… (2/2)
A byly Vánoce a bylo plno peèení voòavého cukroví. To byla doba, kdy se Car zpod stolu v kuchyni, kde si vybral svoje místo, vùbec nehnul. Jednak si tam nahøíval záda na topení, jednak sem tam nìco ze stolu „upadlo“.
Štìdroveèerní veèeøi se vší slávou jsme si odbyli v „zeleném“ pokoji a pak se pøestìhovali do „bílého“, kde byla televize. Po nìjaké dobì na mì ze dveøí nenápadnì gestikuloval syn. A pak jsem u¾ jen lapala po dechu. Mísa s navršeným vánoèním cukrovím, s navybíranými nejlepšími kousky, kterých jsme se ještì nedotkli, proto¾e veèeøe byla velmi vydatná, tahle mísa byla absolutnì prázdná a leskla se právì tak, jako kdy¾ jsem ji pøed nìkolika hodinami cukrovím plnila. Kdy¾ jsem si pøedstavila man¾elovu reakci a zka¾ený vánoèní veèer, stiskla jsem pìknì zuby, poslala Marka „vyvenèit“ psa, umyla mísu, naskládala na ni nové cukroví a pro jistotu ji pøinesla tam, kde jsme právì sedìli.
O tomto Carovì prohøešku se man¾el dovìdìl a¾ o rok pozdìji. Do té doby to bylo „sladkým“ tajemstvím mezi mnou, dìtmi a Carouškem.
U¾ili jsme si s tímto kamarádem všeho. Boxeøi mají tvrdou hlavu, uèí se pomalu, ale co se nauèí, to si pamatují. Byl to náš první pes, všichni jsme se uèili a samozøejmì dìlali i chyby. Man¾el ho drezuroval tvrdì, Marek s ním chodil na cvièák a brával ho na svoje èundry, my s Daïou jsme se s ním hlavnì mazlily. Všichni jsme ho milovali, proto¾e byl bezva kamarád, který byl ve støehu a èekal u dveøí, kdy¾ nastal èas man¾elova návratu z práce, který bez odmlouvání nastavil jednu po druhé svoje tlapky, aby mu je nìkdo umyl, kdy¾ venku bylo právì bláto, který mne utìšoval s hlavou na mém koleni, kdy¾ jsem se vrátila z nemocnice, kam jsme ve velikém spìchu odvezli tì¾ce nemocného man¾ela, který mne v noci ani nenechal vyspat, jak u venkovních dveøí hlídal, kdy¾ jsme byli spolu v bytì sami, který mìl radost z ka¾dé procházky s kýmkoli z nás. Kdo vám dá tolik nezištné vìrnosti a lásky?!
Byla to velice zlá chvíle, kdy¾ se jednoho rána pøipotácel chodbou, kde nará¾el do zdí a padal na hlavu, proto¾e ho neunesly nohy a my netušili, co se stalo. Pes byl do té doby zdravý jako øípa, ani jsme nevìdìli, ¾e nìjaké psí nemoci existují a teï tohle! Ne¾ kolem poledne pøijel sám øeditel zlínské veteriny, kterého pøivolal man¾el, staèili jsme zjistit, ¾e Car sebral ze stolku v pokoji tubu s diazepamem, rozkousal ji a tablety snìdl. Na lékaøovu radu pak chodil mlsat tøikrát dennì l¾íci medu a taky si hodnì u¾il mlíèka, to aby se mu uzdravila játra.
Další adrenalinovou patálii a Carem jsme si u¾ily s dcerou o jednom øíjnovém víkendu. Man¾el byl u¾ nìkolik týdnù hospitalizován, poèasí bylo pìkné, ale u¾ hrozily mrazíky. Daïa pøijela na víkend, tak jsme sedly do „kupátka“ i se psem a jely sklidit bohatou úrodu jablek, která narostla bez našeho pøièinìní na „ranèi“. Bylo mi líto nechat je tam zmrznout, kdy¾ jsme je mohli zkonzumovat. Pozemek jsme tehdy ještì nemìli oplocený a kdekdo si tam dìlal, co se mu hodilo, tak¾e nás ani neudivilo, ¾e si tam kdosi udìlal táborák, po kterém zbylo velké ohništì s kupou popela. Trhaly jsme jabka na stráni a Car se vìnoval svým výzkumùm. Kdy¾ se nám zase jednou pøibìhl ukázat, všimla si Daïka, ¾e má nohu od krve. Rána byla škaredá, noha hluboko rozøíznutá pod kolenem od støepu litrovky laciného vína, které nìkdo u ohnì popíjel a, nejspíš aby si dokázal, ¾e je „chlap“, ji o kámen rozbil.
Stáhly jsme Carovi ránu, jak se dalo, a fofrovaly na veterinu. Jen¾e byla sobota po poledni a tam ani noha, jen na dveøích odkaz na veterináøe v necelých dvacet kilometrù vzdáleném Fryštáku. Doktor byl naštìstí doma, Carouše omámil, ránu mu sešil a zavázal, dal nám instrukce co a jak dál, polo¾il Daïce psa do náruèí, vyinkasoval na dnešní pomìry absolutnì smìšnou èástku a bylo to. Kdy¾ jsme se celé zamatlané od krve dostaly domù, ani nám nevadilo, ¾e u¾ je skoro veèer.
DON A CAR
Rok dva poté, co se man¾el vyhrabal z nejhoršího, jsme zaèali kutit na „ranèi“ a plánovat tam bydlení. A kdy¾ u¾ byl jak¾ tak¾ oplocený, zaèali jsme vymýšlet, ¾e by to chtìlo psa, který není tak choulostivý jako krátkosrstý boxer a který by nám tam dìlal hlídaèe. To zase bylo vybírání, dennì jsme le¾eli v katalogu… ten se nám líbil, ale nehodil se na hlídání… ten byl dobrý hlídaè, ale ta povaha!… jeden byl takový a druhý makový… Tì¾ký výbìr! Kdyby tìch psích plemen nebylo aspoò tolik!
Nakonec jsme se všichni ujednotili na francouzském ovèákovi – briardovi s tím, ¾e Car bude domácí hlídaè a ten druhý zase venkovní. Následovala druhá fáze – hledání vhodné chovné stanice, která by nebyla moc vzdálená. Podaøilo se, v Kromìøí¾i se jedna taková našla, a jak je naším zvykem, kdy¾ se pro nìco rozhodneme, musíme to mít hned – vèera bylo pozdì. U¾ dnes nevím, kdo nám øekl, ¾e majitelka má stanici umístìnou za Kromìøí¾í v Roštínì na zahradì a ¾e tam ka¾dý den jezdí. Podaøilo se nám najít i tu zahradu kdesi v polích. Obcházeli jsme kolem plotu a za ním nás sledovala velká chundelatá èerná fena a dvì ètyømìsíèní štìòata, která by se s námi dokonce i kamarádila, kdyby jim to maminka dovolila. Kdepak ta, nahnala je pod schody chaty, odkud na nás sem tam obì òafla, a sama nás naštvanì pozorovala. Nic nedala na naše pìkné øeèi.
Asi jsme vypadali dost podezøele, kdy¾ jsme tam tak mlsnì obcházeli, proto¾e z chaty na vedlejší parcele vyšel pìkný poøízek a dal sa s námi do øeèi. Vyklubal se z nìho prima chlap, který nás pozval dál, pohostil èajem a vyprávìl o sousedèiných štìòatech, jak byla krásnì chundelatá, kdy¾ byla menší, a ¾e teï u¾ tak pìkná nejsou a ¾e sousedka tam u¾ nejspíš byla… Aspoò jsme se u nìho ohøáli pøed zpáteèní cestou.
Následovalo pár telefonátù a za pár dní jsme si to frèeli pro štìnì z chovné stanice „z Bramilu“. Marek mìl tehdy nohu v gypsu a¾ po koleno, tak se mu špatnì chodilo, ale nechtìl si tu slávu nechat ujít. Tentokrát jsem štìnì nenesla v náruèi já, byl to u¾ poøádný macek, ujal se toho man¾el. Ale chlapi, jak známo, nemají moc velkou praxi v nošení malých dìtí, dr¾el ho jako pytlík cibule.
Donïa si cestou autem ani neublinkl, zato doma pustil kohoutek a hodnì dlouhou dobu jsme èvachtali v kalu¾ích.
S Carem se docela rychle skamarádili a spávali spolu pod stolem v kuchyni.
Marek mìl tehdy jakousi lásku ve Zlínì, byl pyšný na štìnì a chtìl se pochlubit. Vymyslel si, ¾e vezme na rande oba psy. Jak to chtìl zvládnout, to mi zùstalo dodnes utajeno. Man¾el tehdy ráznì zakroèil a zakázal mu brát s sebou Dona, kterého jsme mìli doma teprve pár dní. Syn tedy naštvanì odešel jen s Carem a francouzskou holí.
Dlouho se nevraceli, u¾ byla tma a zaèala jsem si dìlat starost, kdy¾ zazvonil telefon. Je to za námi u¾ hodnì let, ale ta úzkost a strach a zdìšení se mi vybavují, jako by to bylo dneska. „…mami, mù¾ete pro nás pøijet?… jsme na veterinì, do Cara vrazilo auto…“.
V následujících dnech to bylo dost zlé, Car byl zcela apatický, bezvládnì le¾el, nechtìl pøijímat jídlo a já pro slzy ani nevidìla, kdy¾ jsem se sna¾ila nalákat ho na všelijaké lahùdky. Ze zoufalství jsem ho krmila násilím jako maminka kdysi tu husu v posadì.
Asi by byl umøel, ale malý Donïa ho nenechal na pokoji. Poøád do nìho š»ouchal, nedal se odbýt vrèením a postupnì Cara donutil, aby se zaèal hýbat. Ten sice kulhal, ale pøece jen jevil zájem o ¾ivot, a kdy¾ se za Donem „rozbìhl“, bylo vyhráno.
Tehdy jsme také poprvé vidìli, co spolu doká¾ou dìlat dva psi. Donïa provokoval Cara ke høe, dupkal pøed ním pøedníma nohama naráz, èíhal pøikrèený k zemi a pak vzal do zajeèích, kdy¾ se za ním Car rozbìhl. Kdy¾ u¾ nemìl kam zdrhnout, plácl sebou na zem, otoèil se na záda všechny ètyøi nahoru a s rù¾ovým jazýèkem v koutku tlamky se doslova chechtal. Car se nad ním rozkroèil a temnì vrèel. Staèilo však, aby otoèil hlavu na stranu a Donánek udìlal raf a dr¾el ho za nohu. Ne¾ se Car vzpamatoval, štìnì sebou mrsklo a u¾ zase pelášilo pryè. Vyhráli si pøebohatì doma i venku a moc se jim to líbilo.
***
Vzpomínkou na náš ¾ivot s prvními psy v rodinì – starou u¾ víc ne¾ ètyøicet let – konèím vyprávìní o vìrných, bez výhrad milujících kamarádech, kteøí s námi sdíleli – a poslední dva (Kapi a Jessi) stále ještì sdílejí – trampoty i radosti èlovìèího ¾ivota. Všem se dostalo patøièné výchovy a péèe. Byli nedílnou èástí rodiny a jejími bdìlými ochránci.
***
Jestli¾e v nebi nejsou psi, chci jít tam, kam šli oni, a¾ zemøu.
James Thubrer
Marie Zieglerová
* * *
Ilustrace a fotokolá¾e z archívu Marie Zieglerové
Zobrazit všechny èlánky autorky