Nepovedená připomínka

Seděli jsme na dvoře, když nám nad hlavami přetáhl velký motýl. Znám tyhle krasavce. Pravidelně se každoročně přiletěli ke konci prázdnin podívat. Jak na dvůr polesí u Želivky, tak sem, na chaloupku poblíž Orlíka. Jejich pojmenování se pánům učencům nadmíru povedlo. Vystihuje způsob letu i nenapodobitelnou barvu křídel. Batolec duhový.

Je zařazen mezi přísně chráněné druhy živočichů, aniž by jeho zbarvení oplývalo tmavým pigmentem a vyskytuje se častěji než politik, který by jednal s tím vědomím, že je živ z našich peněz. Za to ovšem nemůže motýl, ale my, protože máme to, co jsme si (většinou) zvolili. Setkání s barevnou krásou však vždy potěší.

Pamatuji se na tyto motýly z klukovských let. Kolem mlýnské strouhy -Borečky- jich v Kamýku nad Vltavou bývalo hodně. Asi ty nádherné, štíhlé topoly po břehu v tom měly prsty. Náš děda je dokázal přilákat. Stačil na to kousek dobře uzrálého domácího sýra nebo na vidle hnoje od pašíka. Čím víc to páchlo, tím byl účinek zaručenější. Těšili jsme se z jejich poletování. Já je tehdy ale moc rád neviděl. Znamenala ta jejich návštěva končící prázdniny, provoněné Vltavou a leskem rybích šupin. Také konec s košíky hříbků z lesa Báby a s kbelíky malin. Také jsem každoroční odjezd patřičně obrečel.

A jak tak sedíme, prohodila jedna po-vidlačka (to jsou Pražáci vesnického původu), s tímhle motýlem mám fotky. Od Kácova na Sázavě. Doběhla pro foťák a já zůstal koukat. Po ruce se jí tam v sérii snímků producíruje nepopíratelně batolec. A navíc ocenila i to, že jsem znal správně jméno toho polétavce duhového. „Von ten pán, co jsem se byla v poradně zeptat to říkal taky tak. A že je to vzácnost k tomu. Mám prý veliké štěstí, protože se tohle honem tak nikomu nestane.“

Zavrtalo mi hlavou. „Co jste měli na té vycházce k svačině? Nepamatovala se. Jen tak říkám. Nebyl to Romadur, nebo něco co smrdí? A víte že asi jo, přilétl když jsem si šla mejt ruce do řeky.

A tady nastala ta chyba. Jo, to souhlasí. Jak jsou krásný, tak k smrti milujou mršiny a smrady. Vod toho se nehnou. A aby toho nebylo málo, připomenul jsem i způsob jejich lákání dědou. „Bááác!!“

Soumrak rodinných vztahů byl o pořádnou trhlinu obohacen.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora