Koncert naruby
S Martou Všetièkovou jsme kolem sebe chodily jako kolem horké kaše. Mo¾ná dva, mo¾ná tøi roky. Pøispìchala poka¾dé na olomoucké výstavištì Flora s krabicí kynutých rohlíèkù plnìných kysaným zelím a obyèejnì pravila, ¾e má za sebou pernou slu¾bu v nemocnici, ale pro pøátele, tøeba ve fofru, zelòáky v¾dy ráda upeèe. Kdy¾ kolega, který se s Martou znal, od ní jeden pìknì propeèený rohlíèek dostal a rozdìlil se o nìj se mnou, nejradši bych jí byla øekla, ¾e je na tu zelòákovou mòamku kadet, ale pøehlí¾ela mì jako velké širé rodné lány, nebo» jsem byla jen jedna neznámá z mnoha neznámých návštìvníkù na olomouckých jarních, letních èi podzimních kvìtinových výstavách. Chvíli poklábosila s pøáteli, zazpívala si s cimbálovkou vonièku lidových písní a potom zmizela s fo»ákem chytat do objektivu rozkvetlé záhony a úchvatné aran¾e jednotlivých expozic. Zmizela jako kapka v moøi mezi nekoneènými davy lidí, co proudily v parkovém areálu.
Olomoucké zahradnické výstavy zaèaly v padesátých létech minulého století jen v okresním mìøítku, ale pøerostly ve výstavy celostátní a pak i v mezinárodní pøehlídky okrasného zahradnictví, a tak se sem teï sjí¾dí milovníci kvìtin z celé republiky i zahranièí.
Na jubilejní padesátou Floru pøijel ze Slovenska i umìlecký drotár Jaro Rod, aby tu v malém stáneèku ve foye výstavní haly A nabízel drátované šperky s opracovanými polodrahokamy.
Zamíøila jsem k nìmu právì ve chvíli, kdy se s ním vítala Marta. Vzájemnì jsme se zmìøily udiveným pohledem, ne¾ nám došlo, ¾e Jarek je náš spoleèný kamarád.
„Vy dvì se opravdu neznáte?“ divil se. „To musíte hned napravit. Obì shodnì naladìné, obì stejný pohled na svìt.“
Hned nalil do malých kalíškù slivku ze Spiše a zvolal:
„Pøipijme si na vaše seznámení!“
A tak se tehdy naplnilo úsloví, hledaly se, a¾ se našly.
Od té doby se potkáváme, kdykoli pøijedu do Olomouce. Díky Martì znám muzea, galerie, kostely, kaple, barokní kašny i další architektonické skvosty. Dávno máme prochozené Smetanovy, Bezruèovy a Èechovy sady, co obepínají v zeleném prstenci historické jádro mìsta a jsou i galerií výtvarného umìní, nebo» øada soch, plastik a impozantních památníkù od pøedních èeských sochaøù olomoucké parky krášlí. Èastými návštìvníky jsme i v botanické zahradì, v oran¾érii, palmovém, kaktusovém, subtropickém i tropickém skleníku, ve kterém jsem poprvé vidìla kvést velkou vzácnost - nejvìtší leknín na svìtì, Victoriu regiu. Na pevných, a¾ tøímetrových listech plovoucích na hladinì unese malé dìcko. Rozkvete zpravidla v prùbìhu letní výstavy kvìtin na pouhý jeden den.
Právì kdy¾ byla letní Flora na spadnutí, šly jsme s Martou obdivovat do hlavní aleje ve Smetanových sadech pestré záhony, které zahradníci osázeli v geometrických obrazcích z oran¾ových afrikánù, rù¾ových, èervených a bílých voskovek, ¾lutých a rudých begonií, modrého netøesku a nachové a fialové šalvìje záøivé.
A tu jsem si všimla, ¾e se v hudebním altánku mezi rozkvetlými chocholíky rù¾í na výsuvném ¾ebøíku s rukama nad hlavou lopotí dva mu¾i s balíkem fólie.
„Copak to tam dìláte?“ vznesla jsem hned dotaz.
Nad královnou kvìtin, která prý zdobí zemìkouli u¾ miliony let, o ní¾ básníci píší ódy a malíøi ji zvìèòují na obrazech, tak nad její jemnou omamnou vùní, nad køehkými okvìtními lístky plnými motýlù a vèel, se rozlehl zvuèný hlas:
„Ááále, natahujeme pod støechu plachtu, aby holubi nesrali na hudebníky. Ty mrchy vèera pøi promenádním koncertì podìlali celý orchestr.“
„Máme kliku, ¾e tu hrajeme a¾ v sobotu, kdy u¾ je ono nebezpeèí za¾ehnáno,“byl spokojený dlouholetý kamarád Marty, docent Roman Kubínek, kterého jsme potkaly v parku u romantického jezírka plného èírek a chocholaèek. Spìchal kaštanovým stromoøadím s houslovým pouzdrem pod pa¾dí na zkoušku kapely Country expres Olomouc.
„Pøijïte si nás na Floru poslechnout,“ louèil se s námi. „Country styl se sklonem k beatu, to vám tøeba padne do noty.“
V sobotu jsme se s Martou posadily v parku pøed novorenezanèním lázeòským pavilonem s noblesní restaurací Fontána. Jméno dostala podle fontány, která tryská do úctyhodné výšky na kolonádì mezi onou lázeòskou dvoranou a hudebním altánem. Pøesnì ve ètrnáct hodin do nìj napochodoval Franta „Neptun“ Eichert a Jiøí Štìpánek s kytarou, Vladimír Koudelka s basovou kytarou, Jarda „Stojan“ Jiøík s banjem a Roman Kubínek s houslemi. Chvíli ladili nástroje, rovnali noty a pak se pustili do hraní zaruèených pecek.
V srpnovém odpoledni bylo slunce rozpálené dobìla, na blankytné obloze ani mráèek a øady ¾idlí provizornì rozestavìných v pùlkruhu pøed altánem do posledního místeèka zaplnìné milovníky country muziky. Hoši hráli s velkým nasazením, a tak jim nešlo do hlavy, ¾e ka¾dou chvíli nìkdo vzal ¾idli na které sedìl a vypaøil se s ní.
Èím více lidí postupnì mizelo, tím víc se muzikanti opírali se stále vìtší vervou do nástrojù a nakonec hráli a zpívali jako o ¾ivot. Ale diváci se stále vytráceli, a¾ byli nakonec všichni fuè.
Z hudební besídky se støechou, co tvarem pøipomíná klobouk mandarína, kluci nevidìli, ¾e diváci prchají pøed sluneèní výhní do stínu pod vzácné letité duby, buky, jírovce, oøešáky, døíny a jasany, co za dlouhá desetiletí v parku vyrostly. Ale i odtud poslouchali hudební vystoupení se stejným soustøedìním, jako by sedìli v první øadì v pra¾ském Rudolfínu. Muzikanti však nabyli dojmu, ¾e muzicírujou u¾ jen nám dvìma, co sedíme pod sluneèníkem na protìjší stranì kolonády. Hráli však dál s velkou chutí a my na nì pøes støíkající pramen vodotrysku mávaly a posílaly jim vzdušné polibky. Vùbec nemìli zdání, ¾e na své hudební produkci mají nabito.
Proto Marta vylovila z kabelky svùj nepostradatelný fotoaparát a cvak! cvak! cvak! zdokumentovala jim ten koncert naruby, kdy „hledištì“ bylo liduprázdné - zatím co v „zákulisí“ byla hlava na hlavì.
„To se nám ještì nestalo,“smáli se. „A ¾e jsme tìch koncertù u¾ odehráli.“
V ¾ivotì to tak chodí. Nìkdy je prostì všechno jinak, ne¾ se na první pohled zdá. I s Martou to pøed lety bylo stejné. Ale dnes je situace jiná. Dnes je moje dobrá kamarádka.
Jaroslava Pechová
***
Kolá¾ pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky