Car aneb Jak to všechno začalo… (1/2)

…a mami, on ti opravdu nic neudělá…
…nemusíš mít strach drahoušku…
…když ho budeme mít od štěněte, zvykneš si…
…my se o něho budeme starat…
…vůbec nic nebudeš muset dělat… všechno zvládneme sami…

Ještě bych mohla pokračovat ve slibech, které jsem poslouchala denně tak dlouho, až mne zlomili natolik, že jsem byla svolná jet se aspoň na to štěně podívat. Vždyť to přece není závazné, to neznamená, že si ho musíme koupit, jenom se na ně podíváme! A když už koupili ten časopis a našli tu adresu…

…Taky to můžeme vzít jako výlet do neznáma, v Jalubí jsme přece ještě nikdy nebyli!

Tak takhle TO začalo! A raděj hned napíšu, že z malé holčičky, která se bála psů víc než výprasku a tento strach si přinesla s sebou do dospělosti, se stala psí máma, která si vůbec nedovede představit, že by ji ráno na dvorku nepřivítali vrtící se chlupáči a že by se s nimi večer nerozloučila připomínkou, aby dobře hlídali.

* * *

CAR

Tak jsme se tedy někdy koncem února rozjeli do Jalubí. Už je to hodně let, bydleli jsme tehdy nad městem ve čtvrti U majáku v třípokojovém bytě, ale velice blízko, vlastně jen pár kroků od domu, byl les.

Byt vylučoval možnost velkého psa a naše nepřítomnost po většinu dne určila plemeno. Po všech stránkách nejvhodnější se nám zdál boxer.

Na to první „nezávazné“ podívání s námi jela dcera. Mně bylo kolem žaludku všelijak, ona se těšila, manžel se sice věnoval volantu, ale byl celý rozzářený. Horákovi nás moc pěkně přivítali a přišla si nás obhlídnout i krásná psí máma, která nám byla v patách, když jsme si šli prohlédnout její poklad. V boudě vystlané vonící žlutou slámou se k sobě v pelíšku tisklo několik štěňátek. Nebylo možné rozeznat, kde začíná jedno a končí druhé. Byla teprve dva týdny stará, dlouhá asi patnáct centimetrů, očička pevně zavřená. Když jsem vzala do dlaní jediného pejska a on se pokoušel zavrtat se mi do rukávu kožíšku, byla jsem ztracená jednou provždy a ochotná si to nemohoucí stvořeníčko vzít okamžitě domů. Nebyla jsem schopná se od něho odpoutat a čekat dlouhých osm týdnů.

Čas se konečně naplnil. Sedíme u Horáků v kuchyni a posloucháme paní, která nám vypráví svoje zážitky s dorůstajícími štěňaty. Jak je chodí v noci přikrmovat a ti malí nedočkavci se jí navěsí na noční košili jako baňky na stromeček, jak dělají loužičky, kde se jim zachce… Aha! Proto je všude kolem linoleum!…

Dostáváme poučení čím, kdy a jak štěně krmit. Je to jednoduché, je to prostě mimino, jen plínky se nemusí prát! Nevím, jestli si tehdy někdo z nás uvědomoval, jaká je to zodpovědnost starat se o živého tvora, i když je to „jenom“ pes.
Konečně! Z chodby se ozve škrábání psích drápků na linoleu, do kuchyně se vřítí štíhlé štěňátko a frnkne pod pohovku. „To ještě není to vaše“, říká paní domu. A teď! Slyšíme …dup …dup …dup a ve dveřích se objeví „on“, Claus od Králova stolu. Je to pořádný macek, kulatý na všechny strany, tlapky jako bochánky, oči, to jsou čokoládové knoflíky od bačkor. Žádné schovávání pod pohovku, zůstane stát na prahu a pěkně se rozhlíží po svém panství. Já nevím, možná bych to ani neměla říkat, ale když jsem ho tam viděla tak sebevědomého a vzpomněla jsem si, jak byl nemohoucí jen před pár týdny, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

Vezla jsem si ho domů na klíně zabaleného v dece. Byl hodný, ani se nepoblinkal.
No a pak nám to začalo. Manžel mu už v předstihu vyrobil boudu a umístil ji do závětří na balkon. Štěňátku se stýskalo a Daďka by s ním nejraděj spala v boudě, kdyby se tam byla vešla. Tak mu aspoň pod deku strčila budík, aby si myslel, že tam tiká srdíčko jeho maminky. Zvykl si dost rychle, protože přes den dováděl s námi a večer sebou buchl celý utahaný.

Naproti boudě jsme mu udělali „výběh“, ohradili jsme kus balkonu deskou, nanosili písek a zakryli ho zelenými drny. Brzy se naučil čapnout si nad travičku a udělat tam svoji loužičku, než přehopnul přes práh do pokoje. Taky se na stejné travičce rád vyhříval na sluníčku, než někdo přišel z práce a pustil ho domů. Většinou to byl manžel, který pracoval docela blízko a vracel se první. Nelíbilo se nám jméno Claus, připadalo nám studené, a protože to byl na pohled hrdý pes, začali jsme mu říkat Car, Caroušek, Cardík, Carďa… Samozřejmě, že nám Cardík navzdory svému minivýběhu oloužičkoval kdejaký koutek bytu, musel si přece označit svoje teritorium. Poměrně brzy nám začaly prázdniny, a tak jsme se s dětmi střídali ve vyhledávání mokrých skvrn na kobercích, které jsme pak likvidovali pomocí hadru namočeného v desinfekci. Bylo docela dobrodružné šlápnout na chodbě do louže. Pokud člověk udržel rovnováhu a na mokrém linoleu neuklouzl, pěkně se lekl. Byt nám nějakou dobu „voněl“ chloraminem, ale Car rostl rychle a rychle se naučil počkat se svojí potřebou, než byl vypuštěn ven. Měli jsme Cara pár týdnů, když bylo potřeba kupírovat uši. Do Kroměříže na veterinu s ním jel manžel a dcera. Když se po několika hodinách vrátili, byla Daďa ubrečená a Caroušek visel bezvládně manželovi přes ruku. Vypadal jako rukáv utržený ze zimníku. No jasně, byl ještě v narkóze, takže jsme ho položili na bříško a packy rozložili na všechny světové strany. Hlavičku měl zafačovanou kolem dokola, jen čumáček mu koukal. Že se začal probírat k životu, jsme poznali podle nešťastného kvikání a naříkání. Kdybych neviděla, že je to pes, myslela bych si, že pláče malé dítě. Nejhorší byla noc. Manžel si ho sice položil na koberec vedle svojí postele, ale pejsek tak naříkal, že ho pořád utišoval. Nakonec usnul – manžel. Probudili jsme se oba velice rychle, když se štěněti podařilo vyškrábat na postel a hupnout si mezi nás. Položili jsme na něho svoje packy a všichni tři spokojeně usnuli. Musím přiznat, že to bylo poprvé a naposledy, kdy s námi spal pes v posteli.

Ouška se mu rychle hojila a rostl jako z vody. Aby ne, taky se mu vyvařovalo masíčko a drštičky a kolínka „manesmanky“. Suchý chlebík mu nechutnal, zato když uslyšel v kuchyni šustit papír, dokázal sedět u nohy jako socha, a když dlouho nic nedostal, drcal mě svým tupým čumákem do kolena: „…hele, jsem tady, tak mi honem něco dej…“

Pane jo, to bylo ale kus mlsného psa! Jednoho letního dne jsem si naklidila a pak upekla několik plechů krásných kulatých, tvarohem plněných, povidly a drobenkou zdobených koláčů. Naskládala jsem jich polovinu na velkou mísu a odnesla do pokoje, aby tam zatím vystydly, než přijdou ostatní členové rodiny. Měla jsem ještě nějakou práci v kuchyni, a tak jsem si zpočátku nevšimla, že se Car vytratil zpod stolu, kde měl svoje místo. Teprve až po několikáté nakoukl opatrně zpoza futer a zkontroloval, co dělám, přepadlo mne neblahé tušení a honem rychle a potichu jsem spěchala do pokoje. Že jsem šla potichu, se mi vyplatilo. Přistihla jsem zločince při činu. Stál vztyčený na zadních, hlavičku na stranu a jednou packou si právě shazoval další koláč z mísy. Skutečně jen jeden a ty ostatní zůstaly neporušeny ležet, jak jsem je naskládala. Nechala jsem ho, aby si to sladké sousto snědl. Co taky s olízaným kláčem? No a potom jsem odnesla mísu z jeho dosahu, vynadala jemu a v duchu sama sobě, jak jsem pitomá, že jsem mu je tam vlastně nabídla!

Od té doby jsem se snažila cokoliv k jídlu dávat tak vysoko, aby na to nedosáhl.
Jednou v neděli po obědě si hovíme všichni v pokoji, jídlo je uklizeno. Měli jsme tehdy smažená vepřová játra a Daďa si vzpomněla, že by si ještě kousek dala, jenom tak „na chuť“. Houby si dala a ne játra! Miska, ve které zbylo ještě pár kousků, byla vylízaná tak, že nebylo třeba ji umývat. A teprve teď jsme si uvědomili, že se Car, který ležel vedle křesla, co chvíli zvedl a odešel, a když se vrátil, vždycky se olizoval. Tak se jedna mlsná huba měla dobře a druhá jen zklamaně sklapla. Ovšem svojí vinou, protože ze stolu sklízela ona.

Pokračování…

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace a fotokoláže z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny články autorky