A la prase

„Máte úhledné jméno," pochválila mě jedna dáma na autogramiádě v rakovnickém knihkupectví M & K.
Nejdřív mně nedošlo, jak to myslí. Občas mé příjmení někoho irituje. Když nakladatelství Rotag vydalo pohádky, ke kterým jsem napsala scénář a scénickou hudbu složil Stanislav Chudoba, jedna má známá nad tou kazetou utrousila:
„Pechová a Chudoba? Sympatičtější kombinace by byla Šťastná a Brzobohatý."

„Mám na mysli vaše písmo," udělala mi v tom jasno dáma.

Však jsem měla trénink. To bylo podpisů za dobu, kdy jsem v Rakovníku na služebně VB psala občanské průkazy. Každý zápis v knížečce s červenými umělohmotnými deskami, jak tehdy občanka vypadala, bylo třeba stvrdit vlastnoručním podpisem.
V hlavě se mi hned vyrojily vzpomínky na dobu, která byla a už dávno není. Seděla jsem v kanceláři s kapitánem Bursíkem a nadporučíkem Votýpkou. Kapitán byl vášnivý houbař. Od jara do podzimu se každý víkend coural po lesích a v pondělí nám pokaždé hlásil, zda rostou nebo nerostou. Když houby rostly, chlubil se, kolik košíků přinesl domů. Za celý svět by nám však neprozradil místa, kde je nasbíral. Raději se o ně s námi podělil. Poučoval nás, který druh se hodí na sušení, který pod maso či do fleků a jaká houba provoní kulajdu nebo bramboračku. O houbových receptech vyprávěl vždy s velkým nadšením. S ještě větším nadšením ho však poslouchal nadporučík, protože ten měl stále apetit. Chodili jsme spolu na baštu do restaurace U Černého Orla, co sousedila těsně s budovou policie. U stolu pod oknem vždy študoval jídelní lístek s takovou pečlivostí, až jsem jednou nabyla přesvědčení, že z něj bude asi skládat státní zkoušku. O každém chodu vedl diskusi. Přemítal, zda do něj kuchař opravdu dal, co tam patří, zda se vaření dostatečně věnoval, jestli třeba přípravu jídla neodflákl a nedej bože aby tak utrpěla chuť, či vzhled pokrmu, neboť tvrdil, že jíst se má i očima. Každodenní rituál v jídelně skončil vždy tím, že celý zmožený z dlouhého rozmýšlení vybral konečně z nabídky jednoho favorita a pak netrpělivě čekal, co na talíři bude.

„Nestíhám,"oznámil jednou nešťastně. „Nedá se nic dělat, dnes vezmeme oběd hákem."
V restauraci jsme se ani neposadili ke stolu a jídelní lístek ho také nezajímal. Musela nám stačit klobása s hořčicí.
„Slupneme ji jen tak na stojáka," rozhodl nadporučík a zamířil s táckem k pultíku u dveří. Tam už stál major ve vojenském stejnokroji. Ze šunkového chlebíčku způsobně ukusoval malá soustíčka a po každém kousnutí si pečlivě utřel ústa papírovým ubrouskem. Nadporučík se postavil proti němu, popadl klobásu do ruky a s chutí se do ní zahryzl. Ozvalo se jemné chřupnutí a z klobásy vystříkl gejzír mastné šťávy a rovnou majorovi na uniformu.
Zkoprněl. Stál bez hnutí, s velikou hvězdou ve zlaté zahrádce na výložkách a s šunkovým chlebíčkem v ruce, co ustrnula na půl cesty.
„Vy jste ale velký prase!" explodoval.
Nadporučíka to nevyvedlo z míry.
„Já?" zareagoval pohotově. „Tak se podívejte na sebe!"

„Maminko, jak vypadá velké prase?" zeptala se čtyřletá dcerka, když zaslechla, jak historku doma vyprávím manželovi.
Ten se hned celý rozzářil.
„Dítě, vezmu tě na školní statek na Bulovnu, a uvidíš ho na vlastní oči."
První volnou neděli jsme se tam vypravili. Ale nečekala nás žádná velká štrapáce, neboť ta zemědělská usedlost stála jen za rozlehlým kukuřičným lánem, který končil pár kroků od Erbenovy ulice, kde jsme bydleli.
Dcera se nemohla dočkat, až prasátko uvidí.
„Jak bude veliké. Jaký má domeček? A jakpak se asi jmenuje?" vyzvídala cestou.
„Možná vepřík, možná pašík, možná čuník," odpověděl manžel. „Ale uvidíš tam i jiná zvířátka."
A jal se vypočítávat na prstech: „Kravičku, koně, ovce, kozu, slepice, kachny, i králíky."
„Jak to víš, že tam všichni bydlí?" byla ohromená dcerka.
„I já tam bydlel. Můj táta byl na Bulovně správcem. Dobře to tam znám, a tak ti všechno ukážu."

S prohlídkou jsme začali v kravíně, prošli okolo výběhu koní, pohladili si kůzlátka, zatahali za bradu kozu, spočítali ovečky na louce, nadrobili piškoty slepicím a kuřatům, nakrmili kachny i králíky. Dcerka rozpustile pobíhala po dvoře a vše očima hltala. Přesto se však nezapomněla domáhat slíbeného prasátka.
Konečně jsme dorazili k jeho chlívku. Stála tam obrovská růžová hora masa s velkýma ušima, porostlá dlouhými štětinami. Rypákem ryla do podestýlky, pak ho zas zvědavě vrážela mezi dřevěné laťky ve dveřích, pozorovala nás malýma očičkama zalitýma sádlem, funěla jako sentinel a hlasitě chrochtala.
Dcerka byla jako u vytržení.
„Tak tohle je to velké prasátko," usmívala se na něj. „A mluví stejně, jako tatínek, když spí."
Pak sáhla do kapsičky u šortek pro poslední piškot a vrátila se ještě ke kuřatům.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky