Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Èím je¾ku dobøe…
Kdoví, co to bylo za slávu. Hráli jsme a¾ do za svìtla. To prý poøádní lidé chodìjí domù z hospody. Doznìla „Ne¾ dobrou noc“ a zaèalo se pakovat. Jana, šenkýøka, se dala do mytí skla na dnešek a my, šumaøi, nedopitkové, vyrazili k domovu. Šimkù kohout u¾ hulákal na celé kolo. A mì se zdálo, ¾e slyším i našeho z myslivny.
Od Borovska u¾ vykukovalo sluníèko. Kufr se saxíkem byl jakýsi t쾚í. Proè, vyšlo najevo a¾ doma. Vùbec se mi nechtìlo na kutì. Na lavièku u vèelína u¾ paprsky tepla pøes koruny smrèkù dohlédly, vèely sem-tam zaèaly vylétat a kosáci spustili koncert. Kdo není muzikant neví, ¾e melodie v noci pøehrané znìjí v uších celé dopoledne. Nìkdy se stane, ¾e nìkterá písnièka je tak neodbytná,¾e se jí nejde zbavit. Poøád na ten vnitøní reproduktor palièatì leze. Pøivedl jsi mì na svìt, tak tady mì máš. Byla to ta jak nabádá „napij se bratøíèku, napij“. Poøád dokola.
A proè bych jí vlastnì nezahrál na celý Suchý les. Pro všechny, kteøí jsou tam doma. Otevøel jsem futrál a vedle altky le¾ela skoro plná láhev zelené. Dílo to mého nejlepšího par»áka za heligonkou, Tondy Duškového vedle Lojziny Staòkové ze Strojetic. Správnì se jmenoval Jíša a ta Lojzinka byla oficiálnì Tomanová. Je to starý zvyk nazývat lidi ne svým jménem, ale po chalupì, øeèeno „po doškách.“ Jsou vesnice tøeba jako Èejov u Humpolce, kde v osmdesáti èíslech popisných bydleli na padesáti pìti Maršíci. Tudí¾ toto bylo nutné znát pøi sháòce po tom pravém. Jen ten kdo klíè ovládal, byl domácí. A proto¾e jsem v tom Keblovském údolíèku byl také hodnì doma, pou¾ívám kousíèek folkloru. Ale to nemìnilo obsah sklenice v kuføíku.
Nalil jsem si tedy jen do pùlky sklenièky od hoøèice. Je pøeci decentnìjší dát si malého, ale radìji tøikrát. Vonìlo to, vèelky pøizvukovaly a já se kochal domovem.
Vtom zpod vèelína vylezl je¾ek. Bodlináè rochtavý a funící. Také nositel krásného fròáèku nahoru k obloze zahnutého. Èerný konec detekèního zaøízení, jak se mi zdálo, smìøoval k mojí sklenièce. No pøeci „napij se bratøíèku, napij“. Najít misku nebylo tak tì¾ké. Tak malièký panáèek a podstrèil jsem mu ho pod fròulku. Jak byl schoulen do klubíèka nabral urychlenì podobu je¾èí a hltal. Ten mizera nepil! Miska byla brzy prázdná. Pøi dolévání se ani nesbalil do kulièky. Dopil a tì¾ce obkraèujíc bøíško kolísavì zalezl odkud pøišel. To u¾ se den rozbìhl naplno.
Pøi vyznaèování probírek v Jedlinì utekl den jako voda v ®elivce. Zasedl jsem ke vèelínu, nalil si zelenou a bodlináè tu byl jak na koni. Vypil si misku a odfunìl do apartmá.
To se opakovalo i druhé ráno. Já, kluk naivní jsem se chtìl pochlubit babièce svojí náklonností k pøírodì.
Pozval jsem ji na lavièku a pøedvedl nauèené èíslo s je¾ourem a zelenou. Aktér neudìlal v programu chybièku. Jen se zdálo, ¾e dávky zelené by se mohly i zvyšovat v jeho prospìch.
Reakce babky byla zmrazující. „Kdy¾ u¾ piješ jak duha ty, neuè to ty ubohý zvíøata. Mo¾ná i on je ¾enatej a má rodinu.“ Doplnil jsem „slyšeli jste slovo babky.“ To u¾ jsem byl na lavièce opovr¾ení sám.
Ale i pøes tuto repliku jsme s je¾kem to, co nám pøipravil Tonda Duškù vedle Lojziny Staòkový ve zdraví a na zdraví vás všech „domlaskli.“ Také ne najednou, mìli jsme to na pìt dní.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora