Co a jak na podzim

Žijeme v době, kdy se posílají "esemesky" a "mejly", dopisy už téměř žádné. Proto si těch několika listů, které jsem před pár dny dostala, vážím. Zřejmě mi je poslal podzim, i když byly anonymní. Byly červenozlaté, s hnědým řapíkem, jakoby nalakované, krásné. Pošťák „Vítr“ mi je doručil až do domu, přímo na okenní římsu. Vyrozuměla jsem z nich, že léto, které vlastně ani nebylo, skončilo. Prý přijde ještě pár babích dnů, ale nastupuje už „ON“, podzim. A za ním pravděpodobně zima, i když počasí se vymklo z kloubů a meteorologové houfně šílí. Radostná perspektiva vypadá podle mne trochu jinak, ale pořád ještě neumíme poručit větru a dešti, jak jsme se kasali před léty. Musíme se přizpůsobit. Tady je pár mých vzpomínek, dobrých rad i názorů, co člověk může od podzimu čekat.

Například prasknutý radiátor. Vstát ráno z postele a hupnout po kotníky do vody je adrenalinový zážitek, na který se dlouho vzpomíná. Je výhodou, když tehdy nejsou nablízku děti mladší patnácti let, protože slova silná a nemravná pronáší tehdy obvykle i dáma, i mladší tajemník velvyslanectví. Když se mi to stalo poprvé, byla jsem ještě nezkušená nájemnice a jaká já už jsem - spíš milá, než bystrá - nepochopila jsem hned, odkud voda pochází. Napřed jsem myslela, že jde o reprízu Potopy světa. Potom jsem kontrolovala kohoutky (slepičky ne). Potom jsem začala hledat gumové holínky. Potom... potom přiběhl soused, který bydlel pode mnou a vyprosil si, abych ho vytápěla. Oplatila jsem mu projev spontánním výkřikem "Už jenom vy jste mi tu chyběl!" A on se urazil.
Co jsem mu měla říct? Jmenoval se Vodička... Pan Vodička mne dodnes nezdraví. A já ani teď úplně nechápu, jak se do těch pár žeber radiátoru vejde víc vody než má Missisippi...
Tato banální historka místního významu mne napadla při zkoušce radiátorů, kterou zorganizovala správa našeho domu. Můj radiátor prošel s vyznamenáním, sousedčin propadl ze dvou žeber.

Následuje podzimní změna jídelního lístku. V září obvykle mívám těžkou otravu ovocím a zeleninou, protože se jimi krmím celé léto. Jsem bledá, nervózní, mívám vidiny uzeného s čočkou, jitrnic a segedínského guláše. Chtěla bych se zúčastnit demonstrace proti Straně zeleniny a ovoce, zejména proti květáku, rajčatům, meruňkám a cuketám. Bůček na hrad! Dost bylo útlaku zelené fazulky! Konec vlády lilku! Zvlášť když prší, žaludek si začne vymýšlet. Dal by si karamelový krém s broskvemi, anebo huspeninu z vepřových nožiček, oušek a rypáčku… Já vím, že je to strašně nezdravé, přímo jedovaté. Ale moc dobré! Protože nemám pevný charakter, huspenina už potichoučku bublá na sporáku, teď začnu míchat karamelový krém.

Mnoho lidí propadá na podzim mánii velkých, zásadních změn ve svém bytě. Malují, natírají, rekonstruují, restaurují, vyhazují věci a kupují nové, nedají bytu pokoj. Podle mne je to důsledek deformující výchovy. Mne, například, deformovala maminka. Částečně domluvami, částečně vařečkou. Maminka nám totiž v dětství netrpěla doma ani kousek útulné špíny, ani roztomilý nepořádek, ba ani oblečení a obutí, malebně rozložené po místnosti. V mládí jsem to nechápala, uklízení kradlo čas, který se dal využít daleko příjemnějším způsobem - čtením, volejbalem, randem (randetem?), rvačkou s bratrem... Ale když jsem povyrostla a založila si vlastní domácnost, pomaminčila jsem se a začala si pěstovat doma řád, ladnost a krásu. Jak se tak dívám, děti se rodí pořád stejně nepořádné, ale maminky jsou daleko tolerantnější. Taky moderní vařečky mají tvar mnohem méně vhodný na výchovu. Před pár dny jsem byla na návštěvě u... no, to je jedno, u milých lidí. Paní domu je učitelka a vysvětlila mi, že do výchovy dítěte je nebezpečné zasahovat, aby se nenarušila jeho křehká psychika. Naštěstí stála na stole mísa se švestkovým koláčem, takže jsem se krmila a nemusela objasňovat své stanovisko k probíranému problému. Paní, matka „tínejdžera“, si po chvilce vzdychla, že i tato metoda má své drobné obtíže. Protože koláče už nebyly, musela jsem se zeptat, jaké a odvedla mne do pokoje svého syna. Je to milý, hezký chlapec a upřímně se snažil najít ve svém pokoji židli, abych se mohla posadit. Když přesunul několik set neidentifikovatelných nelétajících předmětů, podařilo se mu to. Příjemně jsme si popovídali, ale nemohla jsem odtrhnout zrak od dvou fascinujících obrovských hromad oblečení na podlaze uprostřed místnosti.

Potom jsem si dodala odvahy.
"Co to tu máš za kopy, Péťo?" zeptala jsem se zlehka, abych nepopudila.
"No, jedna je čisté oblečení, druhá špinavé!" odvětil mladý muž a soucitně na mne pohlédl.
"A která hromada je která?" chtěla jsem vědět. Staří lidé jsou kolikrát divní a vyptávají se jako děti. Jinoch se rozhodl jako Komenský pro vysvětlení příkladem, ukážkou, demonstrací.
"Toto je čisté", řekl bez zaváhání a zdvihl z první hromady tričko, které mělo vpředu velkou mastnou skvrnu tvaru Austrálie, velikosti dlaně…
"Ne, počkejte, to jsem se spletl!" opravil se a z druhé hromady sebral nesmírně špinavé džíny, ze kterých padaly kousky uschlého bláta.
"Toto taky nebude ono", zamumlal a ponořil se do kup hluboko, až k jejich prapodstatě.

Tato historka nemá pointu. Je možné, že onen Petr tam dosud sedí a zkoumá, co je co, vůbec si nevšiml, že jsem odešla. Jsem opravdu ráda, že mne maminka zdeformovala.

Na podzim musí dbát člověk víc než jindy o svoji imunitu a tedy o všechno, co patří k jejímu zvyšování. Já si sice myslím, že pohyb - například sport - je činnost škodlivá, nepříjemná a zbytečná, ale nemám šanci proti zbytku světa, který si myslí opak. Abych uklidnila svoje rozhořčené okolí, které by chtělo, abych vylezla na Nanga Parbat, parašutistila a tančila salsu (protože jsou senioři, kteří to dokážou), vybrala jsem se do nejbližšího aqua parku. Zaplatila jsem významnou částí svého důchodu a přečetla si návod na používání plovárny. Ti lidé si vážně myslí, že za hodinu a deset minut se člověk stačí převléknout z civilu do plavek, osprchovat se, se, zaplavat si, znovu se osprchovat, převléknout do civilu a odejít?!
Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bazén byl plný borců, kteří to zjevně dokázali. Já ne. Když jsem byla konečně v plavkách, byl nejvyšší čas, abych se začala převlékat do civilu. Na zaplavání bych si musela zřejmě kupovat dvě hodiny vodních slastí - a jsem já Bill Gates anebo brunejský sultán? Pan Churchill měl naprostou pravdu: "No sport!"

S podzimním chladem a vlhkem se ozývají klouby. Bolí i takové, jaké jsme na medecíně ani nebrali. Já vím, že jsou i jiné zajímavé choroby, jako například nemoc z kočičího škrábnutí, tropický amok nebo choroba šílených krav. Ale mně je moje artróza tak nějak nejbližší, žijeme spolu tolik let! Zdálo by se, že v době zázračných chirurgických zákroků nemůže být bolestivý kloub problém, ale není to tak jednoduché. Navštívila jsem ordinaci chirurga, který prý umí vyměnit kloub tak, že to ani nezpozorujete - to říkala jedna jeho bývalá pacientka a rozběhla se tryskem za električkou... Jenomže u mne se po vyšetření ukázalo, že těch kloubů by bylo nutno vyměnit nejmíň dvanáct. Mně přišlo mdlo, ale panu primáři se rozjasnilo oko. "Zapište se do pořadí, ať začneme!" vyzval mne rozjařeně. Vypočítala jsem si, že dvanáctá operace by mne zastihla uprostřed oslavy stých narozenin a odmítla jsem. Kdo by za mne sfukoval sto svíček na dortu? Panu primáři to přišlo upřímně líto, dvanáct kloubů prý ještě jednomu člověku neměnil... Takže mne klouby bolí dál a vrhla jsem se na drogy: letos jsem už třikrát spolkla Ibalgin! A jeden jsem dala i kamarádce, takže jsem vlastně drogová dílerka...

Déšť a chlad nutí seniory, aby se ukryli ve svých domovech a opustili je zase až na jaře. Vede to k nadměrně klidnému, tichému životu, který není zdravý. Organizmus potřebuje občas propláchnout adrenalinem a na to je velice vhodná politická debata. Nejlepší je "in vivo", třeba v hospodě, ale i na rodinném setkání u příležitosti křtin, na schůzce abiturientů po šedesáti letech, a někdy stačí na kvalitní, hutnou debatu i zastávka tramvaje. Někteří lidé dávají přednost politizování "in vitro", napíší do rozhlasu, do televize, do časopisu. Pokud jde o mne, kdykoliv cítím, že hladina mého adrenalinu klesla, vyhledám nějakou diskusi na internetu. Jsou témata, které jsou zaručeně bouřlivější, než tokijská burza: homosexuálové, volba prezidenta, vojna na Ukrajině, ministr Babiš... Zapojuji se zpočátku zlehka, ale proud debaty mne strhává a unáší řečištěm názorů. Začínám nenávidět své protivníky, přeji si, aby se jim zaseknul zip na kalhotách, aby našli ve svém oblíbeném lesíku jenom muchomůrky, aby se jim v poslední chvíli připálil guláš, který opatrně vaří od rána... Co to tady píšeš, nevzdělanče, určitě máš jenom pár tříd základní školy, taneční a kurz první pomoci a dovoluješ si psát do veřejné diskuse? A vůbec, jak to, že někdo má jiný názor, než já? Adrenalin se vyplavuje, pokožka prokrvuje, oko jiskří, vrásky mizí: to je pozitivní vliv politických debat (jediný!)... Mohu doporučit, vyzkoušeno, účinek blahodárný, cena mírná, děti a vojáci polovic (ale za to neručím).

V září měly svátek Marie. Kdysi jich bývalo mnohem, mnohem víc, ale ještě stále každý nějakou Marii zná. Letos jsem dostala o tomto svátku morální ponaučení. Čekala jsem na recepci na taxík, právě když tam zasedala "soudní stolice": čtyři objemné, výřečné staré paní tam hlasitě probíraly bolesti v zádech, cenu jogurtů v Lidlu a jiné problémy, hodné řešení v OSN. Do recepce přišel muž, který vypadal trochu jako bezdomovec, nebo tulák,nebo rocker po koncertě. Jeho kalhoty nebyly docela čisté, na bundě měl šmouhu, potřeboval ostříhat a zase jednou se oholit... Paní zmlkly a zíraly na něho. Muž držel v rukách květináč s orchideou pod průsvitným obalem. S nádhernou orchideou! Smetanovou, s tmavě červeným žíháním, desítky květů na dlouhých, zahnutých stoncích...
Muž i květina zmizeli ve výtahu a členky soudního dvora se začaly překřikovat. "Viděla jste to, paní!" "To někde ukradl, říkám vám!" "Paní, víte, jak jsou orchideje drahé?!" "Proč jste ho sem pustil?" obořila se předsedkyně samozvaného senátu na recepčního.
"Klid, dámy", řekl recepční."Ten pán sem chodí často, má tady matku. Nakupuje jí, uklízí... a taky jí nosí kytky. Taky často. A dnes jí přišel gratulovat k svátku, ona je Marie..."
Zasedání poroty kvapem skončilo. Její členky si uvědomily různé naléhavé povinnosti a rozešly se. Přijel i můj taxík. A ještě dlouho potom jsem myslela na to, kolik dobře oblečených a upravených mužů a žen chodí navštěvovat rodiče či prarodiče jenom málokdy a nikdy jim nepřinesou ani malou kytičku... Leda až na hřbitov...

Ačkoliv jsem to opravdu nemínila, jak vidíte, i já jsem podlehla podzimní melancholii. Člověk by se měl držet, nebýt baba (tak se to kdysi říkalo, dokud ještě neplatila ženská rovnoprávnost). Proti plíživému neznámému smutku je nejlepší nějaká činnost. Zkontrolujte si radiátory, případně zásoby dříví. Uvařte si něco hutného, silně nezdravého a moc dobrého. Podívejte se do pokoje svých dětí nebo vnoučat, jak to tam vypadá, ale neřekněte ani slovo! Sportujte, doporučuji zejména šach, dámu a sudoku... A jestli jste zapomněli na nějakou Mařenku, zavolejte jí nebo napište. Zaručuji, že po těchto aktivitách budete podstatně veselejší...

Takové mám letos podzimní zážitky, rady a názory...

Text: Blanka Burjanová

Ilustrace: Malování - kreslíme podzim

* * *

Zobrazit všechny články autorky