Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti (3)
Z doby pøed druhou svìtovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, ¾e i zde mohu potvrdit známý fakt, ¾e o peníze jde a v¾dy šlo a¾ v první øadì. Pamatuji se toti¾ na moc hezký pìtadvacetník, se kterým jsem si chodil v létì pro zmrzlinu. Tu vozil v Jièínì po mìstì a tedy i kolem nádra¾í na obednìném velocipédu mladý zmrzlináø s bílou èepicí na hlavì – øíkalo se mu Vašek. To koukáte, jakého mám pamatováka, co? Kdy¾ jsme ho my dìti zlobily, házel nám za krk kousky ledu. Tady si musím zapamatovat, ¾e o tom, jak se tehdy ten led získával, se musím zmínit pozdìji. Pokud se snad nìkdo diví, ¾e jsme u¾ tak malí mohli sami pøed dùm, tak musím pøipomenout, ¾e ve mìstì tehdy bylo jen pár aut a po ulicích jezdily spíše bryèky!
Tatínek byl tehdy výpravèím ÈSD, mìl hodnost vrchního adjunkta a stejnì jako milý pan pøednosta z Hrabalových Ostøe sledovaných vlakù se tìšil na inspektorskou zahrádku, a ¾e povýší i na pøednostu stanice, jako Vlasta Burian ve známé filmové komedii. Obojího se ovšem doèkal a¾ po válce.
Pøedváleèná uniforma „ajznboòákù“ byla tmavomodrá a¾ èerná, patøila k ní i èerná pelerína a válcová èepice s kšiltem. Jistì si ji pamatujeme z filmù a podobnou uniformu mìli i poš»áci, co¾ bylo mo¾no vidìt na pøíklad v Suchého a Šlitrovì Dobøe placené procházce. Ty uniformy byly inspirovány – jako kde co za první republiky - uniformami francouzskými. Ach - jak to s tìmi hezkými uniformami dopadlo po roce 1948… Ta zahrádka na klopách netìšila tatínka dlouho. I u ÈSD se vše „povojenštilo“ a posovìtštilo“. To u¾ bylo ale ve Vrchlabí.
Jak bývalo za první republiky v ni¾ší støední spoleèenské vrstvì zvykem, maminka s námi dìtmi jezdívala na letní byt, obvykle do Krkonoš. V roce 1938 to bylo naposled, nebo» v pøíštím roce u¾ byly tyto naše pohranièní hory pro nás nepøístupné. Pobývali jsme v malém penzionku pod Lysou horou na Dvoraèkách. Mìl jen asi ètyøi pokoje a malou jídelnièku. Tatínek za námi jezdil pouze na nedìle a je asi typické, ¾e si zde nevybavuji brášku, aèkoliv tam s námi musel být! Nakonec je to vidìt i na fotce s maminkou a tamním horským bernardýnem, na kterého se kupodivu pamatuji!
Devìt let mezi bratry je pøece jen veliký vìkový rozdíl a tak vedle sebe jsem ho zaèal registrovat asi a¾ kdy¾ jsem zaèal chodit do školy. Zato si ze Dvoraèek ještì vzpomínám na pomìrnì velký renonc. Jednou nesla maminka po pøíkrých døevìných schodech dolù do jídelny prázdné talíøe a na nich pøíbory. Já scházel pøed ní a najednou maminka škobrtla. Se schodù sice nespadla, ale rozbila talíøe a jeden pøíborový nù¾ mì sekl do rtu, proto¾e jsem se právì otoèil. Byly mi necelé tøi roky, a kupodivu je to mo¾ná má vùbec první vzpomínka! A tu malou jizvièku po nosem vlastnì zakrylo a¾ první pubertální chmýøí.
Události kolem Mnichova si nepamatuji, proto¾e naší rodiny se na štìstí nedotkly. Tatínkovi u¾ bylo ètyøicet a také byl zøejmì potøebnìjší na nádra¾í, ne¾ v armádì. Abych ale nezapøel svou profesi, tak nyní musím napsat, ¾e – aè mi byly necelé ètyøi roky – naopak si pamatuji, asi i proto, ¾e mi to i rodièe èasto pøipomínali, ¾e 15. bøezna 1939 bylo opravdu ošklivé poèasí s pøeháòkami deštì se snìhem! No – a samozøejmì jsem si to pak mnohem pozdìji ovìøil v záznamech z Klementina. Potom ale pøišly tøi mimoøádnì studené zimy v letech 1940, 1941 a 1942. Tehdy nám dìtem to tak nepøišlo, nám se to vlastnì moc líbilo, proto¾e se celou zimu dalo bruslit a i v ní¾inném Jièínì v nadmoøské výšce kolem 300 m se ka¾dý rok dalo ly¾ovat. To pak mì trochu zachránilo od ostudy o nìkolik let pozdìji, kdy¾ jsme se v roce 1948 na podzim pøestìhovali do krkonošského Vrchlabí. Ale zùstaòme ještì v tìch krutých váleèných zimách.
V té první – nejkrutìjší – jsem zaèal chodit do mateøské školky, co¾ bylo rok pøed nástupem do školy témìø zvykem. Z té školky si pamatuji pouze na to, jak jsme hráli v místním divadle jakési pásmo, z nìho¾ mám dvì fotky. Na té první jsou holèièky, na druhé chlapeèkové, co¾ jistì poznáte. A mo¾ná i uhodnete, kterou z tìch malých sleèen jsem tajnì „miloval“. Ano, byla to ta na trùnu, královna zimy, a bohu¾el byla vyvolenou všech tìch vykulených klouèkù odleva a¾ doprava po mou malièkost.
Já jsem však na své soky v lásce vyzrál, nebo» jsem jako rezervu mìl i další objekt, který hrál(a) Sluníèko. Její fotka bohu¾el nìkde zmizela, ale mohu prozradit, ¾e to byla sestøenice známého herce Zdeòka Øehoøe. Co ale nezmizelo z mé pamìti je fakt, ¾e jsem se na jevišti dìsnì stydìl, co¾ dokumentuje mùj pohled stranou.
®ivot tropí hlouposti (1)
®ivot tropí hlouposti (2)
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora