Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti (2)
Opravdu - vše co èlovìk v ¾ivotì potøebuje se nauèí u¾ v mateøské školce, jak bájeènì napsal jeden americký spisovatel, a mne napadá, ¾e mo¾ná ještì døíve. Dokonce se nauèí i to, co v ¾ivotì pak vùbec nepotøebuje. Já napøíklad umìl salutovat v necelých dvou letech!
Od roku 1930 bydleli rodièe s bratrem a dìdou ve státním bytì hned vedle nádra¾í a od podzimu roku 1935 i se mnou. Byt byl v prvním patøe, v pøízemí byly kanceláøe ¾eleznièní tra»ové správy. Mìl tmavou úzkou chodbièku do kuchynì z hlavní chodby, na které byly dva spoleèné záchody a jeden vodovod pro tøi rodiny. Mìli jsme pomìrnì velkou kuchyò, ve které vévodil velký kachlový sporák s troubou a „kamnovcem“ na teplou vodu. V kuchyni pak spal i tehdy témìø osmdesátiletý dìdeèek, øídící uèitel ve výslu¾bì, který pamatoval jako dítì prusko-rakouskou válku v roce 1866! Snad si z dìjepisu pamatujete, ¾e na Jièínsku a Královéhradecku se tehdy odehrávaly její hlavní bitvy. Jedna pár kilometrù od Jièína dne 29. èervna 1861 a rozhodující bitva u Sadové 3. èervence. Mùj dìda se nìkdy dokonce chlubil, ¾e jako pìtiletý kluk na pruské vojáky odvá¾nì pokøikoval – vy pruští psi! Samozøejmì èesky, tak¾e mu asi nerozumìli. Ka¾dopádnì je kousek od mìsta pøi silnici na Turnov krásné mausoleum – ossárium na památku padlých v této bitvì.
Dìda nosil cvikr, hrál na klavír, na pøelomu 19. a 20. století v kostele na varhany, dále na housle a dokonce i na dnes u¾ zcela zapomenutou citeru. Samozøejmì ne najedenou, Laterna magika ještì neexistovala. A bájeènì mi èetl i vyprávìl pohádky. Zde trochu odbìhnu v èase a pro souèasné závistivce sdìlím, ¾e dìda se ¾enil a¾ ve svých ètyøiceti letech, mìl od svých šedesáti let, tedy od roku 1921 penzi ve výši sta procent svého posledního platu a tak mohl dlouho pøispívat do rozpoètu mladé domácnosti mìrou nemalou!
Maminka jen krátce uèila na malých vesnických školách v okolí Jièína, pak byla doma nejdøíve s mým o devìt let starším bratrem a pak se mnou. Ale zpìt k bytu. Vedle kuchynì byl hlavní obývací pokoj a v nìm kromì velkých kachlových kamen a jídelního stolu i klavír – køídlo a navíc ještì harmonium. V tomto pokoji se topilo jen o Vánocích a slavnostnìjších pøíle¾itostech, jinak se veškerý domácí ¾ivot odbýval v kuchyni. Ta slou¾ila dokonce i jako koupena, nebo» se sem jednou týdnì pøinesla z pùdy zinková sedací vana a do ní se nalila horká voda z kamnovce a dalších hrncù. Za velkým pokojem pak byla ještì lo¾nice, kde jsme všichni ètyøi zbývající èlenové rodiny spali. Bratr pod oknem na otomanu, rodièe uprostøed na man¾elských postelích a já na druhé stranì a¾ do svých osmi let v dìtské kovové postýlce s provázkovou sítí, co¾ mi vùbec nevadilo. Teprve v roce 1943, kdy¾ dìda zemøel, bratr se pøestìhoval do kuchynì a já po nìm zdìdil otoman. A abych nezapomnìl na WC - mísy tam byly sice dvì, oddìlené døevìnou stìnou, ale zato pro tøi rodiny na spoleèné chodbì. A pøedstavte si, pøe¾ili jsme to!
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora