Kamarád na druhou

Autobus dofuněl na Horu svaté Kateřiny až za tmy, neboť mu hned na prahu Krušných hor kiksnul motor – a trvalo věčnost, než ho řidič zase přivedl k životu. Účastníci lyžařského zájezdu sportovního oddílu TV Lokomotiva Rakovník, mezi kterými jsem byla i já, na sebe postupně navlíkali šponovky, svetry a bundy, co měli nabalené v batohu, neboť zcela zmizel teplotní rozdíl mezi kabinou Karosy a venkovní sibérií.

Nám však nálada s klesající teplotou neklesala. Chichotání a štěbetání byl plný autobus, tak jak to bývá, když se sejde dvacet puberťáků a puberťaček. Zato našim instruktorům dělala vrásky na čele starost, zda má zdravotník Honza Silber, student druhého ročníku Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, v příruční lékárně dostatek medikamentů na nemoci z nachlazení. Ale my - sice prozmrzlí až na kost, jsme dorazili do rekreační chaty Krušovického pivovaru, kterou nám na náš lyžařský výcvik pronajal, celkem v pohodě a žádná choroba nikomu nehrozila. Sotva však skončily naše lyže v lyžárně a svršky ve skříni, hned jsme zapadli do postele, abychom se konečně zahřáli. Zanedlouho všechny zabydlené pokoje spokojeně oddychovaly a v chatě bylo hrobové ticho. Mě však uprostřed noci probudilo intenzivní světlo měsíce, jak mi dopadalo na tvář. Po špičkách jsem došla k oknu, abych zavřela okenici, ale má romantická duše se ihned začala kochat nádherným výhledem. Na obloze svítil úplněk jako rybí oko a krajinu za sklem proměnil v třpytivé ledové království. Stráň byla jedno lité stříbro, co se tu kdysi těžilo ve štolách hluboko pod zemí, a stromy, zababušené do sněhových polštářů, stály nehnutě, podobní pohádkovým obrům. Najednou se před chatou mihly dvě postavy od hlavy po paty oblečené v bílém, záda nahrbená, kapuci naraženou do čela. Volným tempem klouzaly na lyžích vyjetou stopou v hlubokém sněhu, až zmizely v zákrutě cesty.
„Duchové!“ napadlo mě. „Ale proč ne, když je to tu jako v pohádce!“
Ráno se však z tajemných přízraků vyklubala hlídka Pohraniční stráže. Dvojice pohraničníků v bílých maskáčích, pravidelně projížděla kolem naší chaty na svém střeženém úseku, neboť ono stavení stálo jen pár metrů od Kateřinského potoka, co se vlévá do říčky Svídnice. Ta tady tvoří přirozenou státní hranici, která byla v tu dobu ještě bedlivě střežená.

„Dávejte pozor, ať někde při lyžování nepřekročíte čáru,“ přátelsky nás hoši nabádali.
Nebrali jsme je vážně. Co bychom tak asi dělali u dederónů? Východoněmečtí sousedé nám neleželi v hlavě, když jsme se odpoledne vypravili na lyžích prozkoumat okolí dříve věhlasného hornického městečka. Žlutá značka nás vedla k zasněžené lesní stezce, co běžela k osadě Malý Háj, kde stojí jihovýchodně na kraji lesa skála ve tvaru sedící žáby, ze které je krásný výhled na kateřinské okolí. Stoupali jsme pomalu pod vzrostlými smrky, kluci na nás hůlkami střásali z větví sněhovou nadílku a lesem znělo hlasité pištění. Sotva si někdo povšiml, že začal lehce poletovat sníh. Postupně se však sypal z nebe víc a víc, až k večeru začalo hustě chumelit. Pak se z čista jasna zvedl vítr a rozvířil těžké sněhové vločky v takovém reji, že kolem nás už byla jen bílá tma a my v ní zabloudili jako v černé noci. Zmateně jsme křižovali les a nikdo z nás neměl zdání, kde se právě nacházíme. Vtom se před námi objevila výstražná cedule: POZOR! HRANIČNÍ PÁSMO! VSTUP JEN NA POVOLENÍ! A za pár desítek metrů i vysoká dřevěná hraniční hláska, zvaná špak.

Instruktoři se snažili zachovat klid, ale bylo na nich vidět, jak je to rozhodilo. Husím pochodem jsme je slepě následovali a ochromeni obavou, jak ten náš výlet skončí, jsme ani nemukali. Na konci štrúdlu nezkušených lyžařů jel zkušený sportovec Honza Silber.
„Klídek,“ povzbuzoval všechny. „Dobře to dopadne.“
Konečně se před námi zas objevila cesta, co mezi stromy padala strmě ze svahu. Sjížděli jsme po ní šusem, jenže mně se při té zběsilé jízdě překřížily lyže a já z cesty vyletěla v obrovském kotrmelci a prásk do závěje. Při tom pádu se mi zlomila hůlka. Dvoumetrový Honza mne, vyhrabal ze sněhu a dal mi hůlku svou, co byla málem větší, než celá moje maličkost. Tu jeho, která mu zbyla, při jízdě pak zasazoval do sněhu vpravo a zase vlevo, jako závodník na kánoi zasazuje pádlo do vody. Nakonec se nám podařilo ostatní dojet. Až za tmy jsme konečně všichni dorazili k naší chatě.

V příštích letech jsme se s Honzou potkávali v Rakovníku při různých sportovních akcích. Honza hrál tenis, volejbal, hokej a při tom se zdárně prokousával studiem medicíny. Když odpromoval, ještě s mokrým diplomem nastoupil coby novopečený lékař na chirurgii rakovnické nemocnice.

Jednou večer, když měl zrovna službu, jsem dorazila s mým čtyřletým synem na pohotovost, protože se nešťastně skulil ze schodů. Brečel, jako když ho na nože bere, a mě přepadly obavy, jestli si snad neublížil. Tiskl v náručí svého plyšového medvěda a strach mu roztřásl bradičku.
„Ahoj sportovče,“ podal mu ruku Honza. „ Já jsem Honza. A jak se jmenuješ ty?“
„Marek,“ pípl syn.
„A tvůj medvěd?“
„Míša,“ pípl stejně potichu.
„Copak se mu stalo, že mi ho neseš ukázat do ordinace?“
„Skulili jsme se ze schodů,“ lezlo ze syna.
„Tak si rozdělíme práci,“ řekl Honza a podal mu stetoskop. „Ty prohlídneš Míšu a já prohlídnu tebe.“
Markovi prohmatal celé tělíčko, promačkal mu páteř, přitiskl bradičku na hrudník a zkontroloval funkci končetin. Pak dohlédl, aby na chlup stejně postupoval Marek s medvědem.
Toho to očividně zaujalo. Všelijak Míšu obracel, tahal za nohy a proklepával mu kožich, až se z něj prášilo.
„Teď se ještě mažeme vyblejsknout,“ Honza odvedl syna na rentgen.
„Sestři, vyfotografujte těm klukům pravou packu, neboli udělejte rameno a klíček,“ mrkl na slečnu v bílém plášti. Chvíli jsme čekali, až slečna vyvolá kazetu. Pak Honza zkoumal proti světlu různé odstíny šedi na snímku syna a posuzoval jeho případné zranění, zatím co Markovi dal prázdný film. Stáli vedle sebe - dlouhán doktor a mrňavý kluk, oba s nosem u listu celuloidu. Po chvilce Honza řekl:
„Fraktura claviculae. Budeme fixovat.“
Marek moudře přikývl: „Budeme, pane doktore Honzo.“
Ze dveří s nápisem SÁDROVNA vyšel syn s bílým krunýřem a v podpaždí nesl zafačovaného medvěda.
„Nesmíš být tak hrrr,“ řekl synovi Honza. Až z tebe bude jednou automobilový závodník, s takovou bys picnul do prvního patníku.“
Markovi se rozzářily oči:„Já budu jezdit závoďákem.“
Honza se podíval na hodinky: „Hned takovou jízdu vyzkoušíme, jestli se ti bude líbit. Právě mě končí služba, tak vás odvezu domů. “
Na parkovišti otevřel kufr své kanárkově žluté škody 100 a řekl:
„Naštěstí jsem tu dnes autem a ne na motorce. Ale přilbu tady mám.“ Posadil ji Markovi na hlavu, aby se lépe vžil do role závodního jezdce, a cestou přes celé město ho pozoroval, jak je šťastný.
„Ty jsi můj první pacient, co je rád, že si zlomil ruku,“ smál se. „Tak to si budu, ty kluku, pamatovat.“
I Marek si to dodnes pamatuje. A já vlastně také. Aby ne. Když poznáte, že je někdo váš kamarád na druhou, tak na to přece nemůžete nikdy zapomenout.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky