Kamarád na druhou
Autobus dofunìl na Horu svaté Kateøiny a¾ za tmy, nebo» mu hned na prahu Krušných hor kiksnul motor – a trvalo vìènost, ne¾ ho øidiè zase pøivedl k ¾ivotu. Úèastníci ly¾aøského zájezdu sportovního oddílu TV Lokomotiva Rakovník, mezi kterými jsem byla i já, na sebe postupnì navlíkali šponovky, svetry a bundy, co mìli nabalené v batohu, nebo» zcela zmizel teplotní rozdíl mezi kabinou Karosy a venkovní sibérií.
Nám však nálada s klesající teplotou neklesala. Chichotání a štìbetání byl plný autobus, tak jak to bývá, kdy¾ se sejde dvacet puber»ákù a puber»aèek. Zato našim instruktorùm dìlala vrásky na èele starost, zda má zdravotník Honza Silber, student druhého roèníku Fakulty všeobecného lékaøství Univerzity Karlovy, v pøíruèní lékárnì dostatek medikamentù na nemoci z nachlazení. Ale my - sice prozmrzlí a¾ na kost, jsme dorazili do rekreaèní chaty Krušovického pivovaru, kterou nám na náš ly¾aøský výcvik pronajal, celkem v pohodì a ¾ádná choroba nikomu nehrozila. Sotva však skonèily naše ly¾e v ly¾árnì a svršky ve skøíni, hned jsme zapadli do postele, abychom se koneènì zahøáli. Zanedlouho všechny zabydlené pokoje spokojenì oddychovaly a v chatì bylo hrobové ticho. Mì však uprostøed noci probudilo intenzivní svìtlo mìsíce, jak mi dopadalo na tváø. Po špièkách jsem došla k oknu, abych zavøela okenici, ale má romantická duše se ihned zaèala kochat nádherným výhledem. Na obloze svítil úplnìk jako rybí oko a krajinu za sklem promìnil v tøpytivé ledové království. Stráò byla jedno lité støíbro, co se tu kdysi tì¾ilo ve štolách hluboko pod zemí, a stromy, zababušené do snìhových polštáøù, stály nehnutì, podobní pohádkovým obrùm. Najednou se pøed chatou mihly dvì postavy od hlavy po paty obleèené v bílém, záda nahrbená, kapuci nara¾enou do èela. Volným tempem klouzaly na ly¾ích vyjetou stopou v hlubokém snìhu, a¾ zmizely v zákrutì cesty.
„Duchové!“ napadlo mì. „Ale proè ne, kdy¾ je to tu jako v pohádce!“
Ráno se však z tajemných pøízrakù vyklubala hlídka Pohranièní strá¾e. Dvojice pohranièníkù v bílých maskáèích, pravidelnì projí¾dìla kolem naší chaty na svém støe¾eném úseku, nebo» ono stavení stálo jen pár metrù od Kateøinského potoka, co se vlévá do øíèky Svídnice. Ta tady tvoøí pøirozenou státní hranici, která byla v tu dobu ještì bedlivì støe¾ená.
„Dávejte pozor, a» nìkde pøi ly¾ování nepøekroèíte èáru,“ pøátelsky nás hoši nabádali.
Nebrali jsme je vá¾nì. Co bychom tak asi dìlali u dederónù? Východonìmeètí sousedé nám nele¾eli v hlavì, kdy¾ jsme se odpoledne vypravili na ly¾ích prozkoumat okolí døíve vìhlasného hornického mìsteèka. ®lutá znaèka nás vedla k zasnì¾ené lesní stezce, co bì¾ela k osadì Malý Háj, kde stojí jihovýchodnì na kraji lesa skála ve tvaru sedící ¾áby, ze které je krásný výhled na kateøinské okolí. Stoupali jsme pomalu pod vzrostlými smrky, kluci na nás hùlkami støásali z vìtví snìhovou nadílku a lesem znìlo hlasité pištìní. Sotva si nìkdo povšiml, ¾e zaèal lehce poletovat sníh. Postupnì se však sypal z nebe víc a víc, a¾ k veèeru zaèalo hustì chumelit. Pak se z èista jasna zvedl vítr a rozvíøil tì¾ké snìhové vloèky v takovém reji, ¾e kolem nás u¾ byla jen bílá tma a my v ní zabloudili jako v èerné noci. Zmatenì jsme køi¾ovali les a nikdo z nás nemìl zdání, kde se právì nacházíme. Vtom se pøed námi objevila výstra¾ná cedule: POZOR! HRANIÈNÍ PÁSMO! VSTUP JEN NA POVOLENÍ! A za pár desítek metrù i vysoká døevìná hranièní hláska, zvaná špak.
Instruktoøi se sna¾ili zachovat klid, ale bylo na nich vidìt, jak je to rozhodilo. Husím pochodem jsme je slepì následovali a ochromeni obavou, jak ten náš výlet skonèí, jsme ani nemukali. Na konci štrúdlu nezkušených ly¾aøù jel zkušený sportovec Honza Silber.
„Klídek,“ povzbuzoval všechny. „Dobøe to dopadne.“
Koneènì se pøed námi zas objevila cesta, co mezi stromy padala strmì ze svahu. Sjí¾dìli jsme po ní šusem, jen¾e mnì se pøi té zbìsilé jízdì pøekøí¾ily ly¾e a já z cesty vyletìla v obrovském kotrmelci a prásk do závìje. Pøi tom pádu se mi zlomila hùlka. Dvoumetrový Honza mne, vyhrabal ze snìhu a dal mi hùlku svou, co byla málem vìtší, ne¾ celá moje malièkost. Tu jeho, která mu zbyla, pøi jízdì pak zasazoval do snìhu vpravo a zase vlevo, jako závodník na kánoi zasazuje pádlo do vody. Nakonec se nám podaøilo ostatní dojet. A¾ za tmy jsme koneènì všichni dorazili k naší chatì.
V pøíštích letech jsme se s Honzou potkávali v Rakovníku pøi rùzných sportovních akcích. Honza hrál tenis, volejbal, hokej a pøi tom se zdárnì prokousával studiem medicíny. Kdy¾ odpromoval, ještì s mokrým diplomem nastoupil coby novopeèený lékaø na chirurgii rakovnické nemocnice.
Jednou veèer, kdy¾ mìl zrovna slu¾bu, jsem dorazila s mým ètyøletým synem na pohotovost, proto¾e se neš»astnì skulil ze schodù. Breèel, jako kdy¾ ho na no¾e bere, a mì pøepadly obavy, jestli si snad neublí¾il. Tiskl v náruèí svého plyšového medvìda a strach mu roztøásl bradièku.
„Ahoj sportovèe,“ podal mu ruku Honza. „ Já jsem Honza. A jak se jmenuješ ty?“
„Marek,“ pípl syn.
„A tvùj medvìd?“
„Míša,“ pípl stejnì potichu.
„Copak se mu stalo, ¾e mi ho neseš ukázat do ordinace?“
„Skulili jsme se ze schodù,“ lezlo ze syna.
„Tak si rozdìlíme práci,“ øekl Honza a podal mu stetoskop. „Ty prohlídneš Míšu a já prohlídnu tebe.“
Markovi prohmatal celé tìlíèko, promaèkal mu páteø, pøitiskl bradièku na hrudník a zkontroloval funkci konèetin. Pak dohlédl, aby na chlup stejnì postupoval Marek s medvìdem.
Toho to oèividnì zaujalo. Všelijak Míšu obracel, tahal za nohy a proklepával mu ko¾ich, a¾ se z nìj prášilo.
„Teï se ještì ma¾eme vyblejsknout,“ Honza odvedl syna na rentgen.
„Sestøi, vyfotografujte tìm klukùm pravou packu, neboli udìlejte rameno a klíèek,“ mrkl na sleènu v bílém plášti. Chvíli jsme èekali, a¾ sleèna vyvolá kazetu. Pak Honza zkoumal proti svìtlu rùzné odstíny šedi na snímku syna a posuzoval jeho pøípadné zranìní, zatím co Markovi dal prázdný film. Stáli vedle sebe - dlouhán doktor a mròavý kluk, oba s nosem u listu celuloidu. Po chvilce Honza øekl:
„Fraktura claviculae. Budeme fixovat.“
Marek moudøe pøikývl: „Budeme, pane doktore Honzo.“
Ze dveøí s nápisem SÁDROVNA vyšel syn s bílým krunýøem a v podpa¾dí nesl zafaèovaného medvìda.
„Nesmíš být tak hrrr,“ øekl synovi Honza. A¾ z tebe bude jednou automobilový závodník, s takovou bys picnul do prvního patníku.“
Markovi se rozzáøily oèi:„Já budu jezdit závoïákem.“
Honza se podíval na hodinky: „Hned takovou jízdu vyzkoušíme, jestli se ti bude líbit. Právì mì konèí slu¾ba, tak vás odvezu domù. “
Na parkovišti otevøel kufr své kanárkovì ¾luté škody 100 a øekl:
„Naštìstí jsem tu dnes autem a ne na motorce. Ale pøilbu tady mám.“ Posadil ji Markovi na hlavu, aby se lépe v¾il do role závodního jezdce, a cestou pøes celé mìsto ho pozoroval, jak je š»astný.
„Ty jsi mùj první pacient, co je rád, ¾e si zlomil ruku,“ smál se. „Tak to si budu, ty kluku, pamatovat.“
I Marek si to dodnes pamatuje. A já vlastnì také. Aby ne. Kdy¾ poznáte, ¾e je nìkdo váš kamarád na druhou, tak na to pøece nemù¾ete nikdy zapomenout.
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾ pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky