Eau de lejno
Nepatøí mezi tajemství, ¾e nejen ¾eny, ale i pøíslušníci mu¾ského pohlaví se rádi voní a rùznì zkrášlují, aby zvýšili šance na získání vytou¾eného protìjšku. Osobnì dávám pøednost pøirozenému šarmu a charisma, co¾ je zøejmì jeden z dùvodù, proè stále zùstávám sám. Nicménì… Abych vìnoval pár øádkù svému chlupatému pøíteli (Rexovi!), musím uznamenat, ¾e ani on nepromarní ¾ádnou pøíle¾itost, jak zlepšit svou – u¾ tak nìkdy výraznou – vùni. Jistì, chápu, ¾e pánské voòavky a deodoranty nepova¾uje za to pravé oøechové pro svou ušlechtilou srst. Ony samotné reklamy nìkterých znaèek mnohdy od nákupu odradí i dvounohé opice, jen¾e… Stále lepší ne¾ Rexovo oblíbené „eau de lejno“.
Venèíme se takhle veèer navzájem, kdy¾ vtom milý Rexík padne do trávy, jakoby se kryl pøed nepøátelskou støelbou. A vrtí se a toèí jak lodní šroub! Nezùstane chvíli v klidu a nedá si pokoj, dokud ho násilím nevytáhnu zpátky na nohy. Jen¾e to u¾ bývá zpravidla pozdì… V první moment mì zrada nenapadla. ®e si však nedrbal záda, jsem zjistil, sotva jsem ho chytil za krkem a na prstech mi ulpìlo cosi velmi, velmi nepìkného. Kdy¾ mi tohle milý brach provedl poprvé pøed více jak rokem, museli jsme potom s tím nevábným odérem projít pøes pùlku Pardubic, ne¾ jsem ho koneènì dostrkal do vany a vydrhl ho šamponem. ®e jsem za tu cestu nesbalil ¾ádnou sleènu, netøeba dodávat…
Jen¾e ani nìkolikanásobné mytí šamponem, pøi kterém ho dobrá pùlka zmizela tatam, nedokázalo plnì pøekrýt nevábný puch, tak¾e smraïoch zùstal nocovat v pøedsíni. Nenapadlo ho nic jiného ne¾ ¾alostnì kòuèet, naøíkat a výt a¾ do rána k neskonalé radosti mé i celého vchodu. Ještì dvakrát se mu zdaøil podobnì vypeèený kousek, ale pak u¾ jsem si zaèal dávat pøi venèení za šera sakra majzla, kam chodí a k èemu èuchá. A tøeba v tom sehrál roli i fakt, jak šílenì Rex nesnáší koupání, tak¾e si to nakonec mo¾ná i sám Casanova rozmyslel.
A teï zase z trochu vá¾nìjší jamky. K tìmhle lapáliím by nemuselo samozøejmì vùbec docházet. Staèilo by, kdyby si ka¾dý po svém psovi svìdomitì uklízel. Tak, jak to pøikazuje vyhláška i dobrý mrav. Rùzných pytlíkù i odpadkových košù, a» speciálnì urèených k tomu úèelu nebo obyèejných, se u¾ dneska nachází spousta na ka¾dém rohu, ve velkých mìstech i tìch malých. Ale nevím èím to, ¾e dle nálezù v trávì tahle èinnost spoustì rádoby pejskaøù nevoní. Rozèiluje mì to. V¾dy» to nejsou ¾ádní páníèci a panièky, to jsou normální prasata. Proto¾e mít psa znamená se o nìj starat se vším všudy – nejenom o ty pøíjemné vìci. Tihle pseudocosi vrhají stín na všechny opravdové psí pány, co¾ je k vzteku.
Uklízení po Rexovi mi od zaèátku pøišlo stejnì samozøejmé jako to, ¾e mu dávám jíst a pít. Obèas si proto pøipadám jako idiot, kdy¾ na travnatém plácku nabírám Rexovo lejno a kolem se jich vesele povaluje dalších tucet. Nejlepší je, kdy¾ se pak nìkdo nachomýtne kolem a zaène mi nadávat, ¾e jsem si neuklidil po svém psovi. To mì mù¾e ïas popadnout! Vìtšinou mám ale stále ještì po ruce pøedmìt dolièný, tak¾e nepøedstavuje zvláš» tì¾ký úkol dotyènému objasnit, jak moc se mýlí.
Co s tím? Sice existují pokuty, jen¾e to existují i za volné pobíhání psù – a nikdo to neøeší, aèkoliv to mnohdy zavání mnohem vìtším prùšvihem. A apelovat na høíšníka? I to jsem párkrát zkusil a odpovìdi se zde nedají reprodukovat. Škodolibì pak takovým lidem pøeju, aby jejich miláèkové trpìli støevními potí¾emi právì ve chvíli, kdy jsou zavøení sami doma. Schválnì, jestli si to potom po nich uklidí…
Tomáš Záøecký
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora