Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taková jsem byla já!
V urèitém úseku ¾ivota èlovìk intenzivnì ¾ije pouze pøítomností - studuje, pracuje, zalo¾í rodinu, pøijdou dìti, ranec starostí je den ze dne vìtší a t쾚í. Není èas na vzpomínání, všechnu energii spotøebuje pøítomnost. Ale v plynoucím èase se najednou pøistihnete, ¾e se zaènou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještì nenastal ten pravý èas na vzpomínání, to a¾ dìti opustí rodinné hnízdo, aby si koneènì zaèaly ¾ít svùj opravdový dospìlý ¾ivot. Pak teprve máte èas pevnì zachytit záblesk vzpomínky a zaènete rozplétat klubíèko do souvislejších obrazù. Nabízím laskavým ètenáøùm SeniorTipu nìkolik nahlédnutí do mého dobrodru¾ného dìtství.
Cirkus a pou» – ¾ivot v transu
Èas od èasu do našeho mìsteèka pøijel cirkus. To bylo pozdvi¾ení, to bylo vzrušení a tìšení se. To bylo škemrání… a viï, ¾e se pùjdeme podívat?!... a mami, oni tam mají i slona a lva a opièky a… No vysvìtlete malému dìcku, ¾e se ka¾dá koruna musí pìtkrát obrátit v ruce, proto¾e ševcovina není zase a¾ tak moc výnosné øemeslo, zvláš» kdy¾ v mìsteèku otevøeli novou prodejnu levné obuvi znaèky Ba»a.
Tak¾e jsme si, banda malých i vìtších dìcek, pomáhali, jak se dalo. Dívali jsme se s otevøenou pusou, jak se staví stan a pøipadali jsme si velice dùle¾itì a cizokrajnì, kdy¾ nám cirkusácké dìti prozradily, ¾e to není ¾ádný stan ale šapitó. A proto¾e to byly zase jen dìti, stali se z nás kamarádi raz dva a ukázali nám v cirkuse, co se dalo . Mrazilo nás pìknì v zádech, kdy¾ jsme postávali u vozù, kde za silnými møí¾emi na nás ¾lutì m¾ourali tygøi. A kdy¾ taková koèièka línì zívla s pusou dokoøán a pak se ještì mlsnì olízla, rozklepala se nám kolínka. Mohli jsme se dívat, jak se „cirkusáci“ pøipravují na veèerní pøedstavení a z tìch pøemetù a lítání vzduchem se nám tajil dech .
®ila jsem jako v transu. Domù jsem ani nechodila, domù jsem byla pøivlékána rozzuøenou maminkou, která se mne nemohla doèkat k obìdu, k veèeøi… Kdy¾ moje zaujetí cirkusem došlo tak daleko, ¾e jsem byla ochotná vydat se s ním do svìta a stát se cirkusovým dítìtem, zamkli mne rodièe jednoduše doma. „A dost !“ prohlásil tehdy tatínek. Venkovní dveøe byly nepøekonatelné, klíè visel vysoko, ale ze svìtnice pøece taky vedla okna ven na ulici!
Kdy¾ prùvan vytáhl tatínka od verpánku, došel si pro mne se ševcovským potìhem v ruce. Ani mne jím nestaèil pøetáhnout, jak rychle jsem byla doma. Tam jsem si to samozøejmì slízla i se smetánkou.
Jen¾e co je výprask proti dìtské touze! Kdy¾ se mi zdálo, ¾e na mne rodièe zapomnìli, odšourala jsem se pod kùlnu, jako ¾e se jdu podívat na prasátko do chlívku a jestli koza nepotøebuje pití a jestli neutekly slepice na zahradu… a bylo to! Ne nadarmo jsem byla u¾ od èasného dìtství víc klukem ne¾ holèièkou. Nìjaký dvoumetrový taras, kterým konèila naše zahrada, mne pøece nemohl zastavit.
Cirkusové šílení skonèilo, kdy¾ mne rodièe vzali na poslední vystoupení. Všechno jsem to u¾ znala, ka¾dý pøemet, ka¾dé zadupání sloní tlapy, ¾íhané tygøí ko¾ichy… všechno mi to ale bralo dech, proto¾e to bylo slavnostní, blýskavé, s orchestrem, øeditelem ve fraku a klauny s èervenými nosy .
Ještì dlouho po odjezdu cirkusu jsme se s Jirkou pokoušeli chodit po „lanì“, které pøedstavoval špagát posvazovaný z èeho se dalo a pøivázaný ke dvìma ¾idlím. Ka¾dý, kdo má aspoò trochu fantazie, si umí pøedstavit, jak jsme dopadli.
* * *
Cirkus pøijí¾dìl jen obèas, zato pou»ové atrakce bývaly pravidelnì a vsadím se, o co chcete, ¾e ka¾dým rokem týden pøed oslavanskou poutí se objevují dodnes .
Za mých dìtských let stával kolotoè uprostøed „mìsteèka“, jak se øíkalo malému námìstíèku pøed druhým mostem. Všude kolem, kde bylo jen trochu místa, stály pou»ové støelnice plné papírových rù¾í, papírových balonkù na gumièkách, všelijakých figurek a zbyteèností, ze kterých a¾ pøecházel zrak a narùstala dìtská touha.
Pøijeli také kolotoèáøi. Náš malý domeèek stál na hlavní ulici a okna jen drnèela, kdy¾ se maringotky s houpaèkami, housenkovou dráhou a kolotoèem hnaly kolem nás po koèièích hlavách hlavní silnice. Za posledním vozem klusali všichni kluci z našeho dolního konce. Jak by mohli chybìt pøi stavìní?! Nìkdy se i mnì podaøilo k nim pøidat .
Ale pou» nebyl jen kolotoè! Na pou» se chodilo procesím Kostelní ulicí na malý vršek uprostøed mìsteèka, kde stále ještì stojí pìkný kostel zasvìcený svatému Mikuláši. Babièka Antonie byla velmi zbo¾ná, sama chodívala na „ranní“ a pak ještì se mnou a Jirkou na „velkou“ mši. Byli jsme dost malí, nièemu jsme nerozumìli a kázání nás nudilo. Navíc bylo v kostele i v parném létì zima a dubové lavice poøádnì studily.
Jen¾e babièka mìla ostøí¾í zrak a ruce jako klepeta, dr¾ela nás a¾ do konce mše. Co bychom si taky bez ní poèali, kdy¾ „pou»ové“ peníze mìla u sebe ona a bez ní bychom mohli jedinì závistivì okukovat. Táhli jsme ji od jednoho stánku ke druhému a nemohli si vybrat, kolik tam bylo lákadel. Turecký med, který na velkém špalku širokou sekyrkou odsekával chlapík v bílé zástìøe s divnou vysokou èepicí se støapcem, nakonec zvítìzil nad „gumovými“ bonbony a lízátkem. Byla v nìm spousta kulatých hnìdých oøíškù, kterým se nedalo odolat.
Taky nás lákaly baculaté okurky v láku, které si ka¾dý mohl vylovit dlouhatánskou døevìnou vidlièkou z bachratého sudu. Stály jen dvacetník. A ta chu»! Maminka se ani moc nedivila, ¾e jsem nechtìla skvìlý pou»ový obìd a celá zelená jako ty okurky jsem si maèkala bøicho. Teprve odpoledne, a¾ bylo všude uklizeno a já se vzpamatovala z dopoledního pou»ování, jsme celí v novém odkráèeli k tomu hlavnímu programu.
Milovala jsem jízdu na øetízkovém kolotoèi a byla bych tam jezdila a¾ do konce ¾ivota, kdyby tomu rodièe neudìlali rázný konec. Vyzkoušela jsem všechny atrakce, nìkteré sama a ty nebezpeènìjší s tatínkem. Všude bylo plno ruchu, u ka¾dé boudy to vyhrávalo jinak, do toho všelijaké troubení a pískání, pod nohama plno rozsypaných konfet a pošlapaných kelímkù od limonád.
Rodièe se zastavovali se známými a já netrpìlivì škubala jednoho èi druhého za ruku, aby se zase pohnuli k dalšímu stánku. U støelnice jsem ani nemusela moc škemrat a taky jsem si mohla vyzkoušet, jestli se mi podaøí sestøelit nìjakou krásnou papírovou rù¾i.
Kdy¾ jsem pak zaèala dospívat, dostalo pou»ové veselení jiný nádech.
Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Iva Pospíšilová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky