Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti –
aneb mé životní paradoxy a renoncy (1)

Hlouposti tropí nejen Eva v rozkošné knížce Fan Vavřincové a potažmo Nataša Gollová v nádherné filmové komedii, ale i náš život se někdy chová velmi podobně a my sami mu v tom často napomáháme více, než je někdy zdrávo.

Ačkoliv jsem si nikdy nepsal deník či nějaké poznámky, přesto má čím dál tím více děravějící paměť jakž tak uchovala celou řadu příhod a životních situací, které bych rád přenesl na spolehlivější moderní paměťová média. Kdysi jeden moudrý člověk řekl, že – čas je způsob, jakým příroda zajišťuje, aby se všechno neodehrávalo najednou! Je to tak ohromující zjištění, že si vůbec netroufnu ani pomyslet, co by se stalo, kdyby to neplatilo! A tak se ponořím do té řeky času a dokud mi ta potvůrka skleróza nezabrání, budu lovit ve své paměti ty avizované životní paradoxy a renoncy.

Určitě budu občas přeskakovat v čase, protože to je vlastní všem vzpomínkám a ani nevím do jaké škatulky – jestli vůbec literární - by toto mé vzpomínání šlo zařadit. Nezávazně bych to nazval – literatura faktů, nahlížených zcela subjektivním pohledem. A tady mě napadá, zda vůbec existuje u podávání faktů nějaká objektivita. Myslím, že těžko, neboť žádná myšlenka nemůže být zcela objektivní, protože vzniká v individualitě subjektu! A jakmile je vyslovena či napsána, pak vždy záleží nejen na úhlu pohledu autora té myšlenky, ale i na úhlu pohledu posluchače či čtenáře. To ale nějak moc filozofuji a přitom se jako obyčejně naivně domnívám, že ty mé výlevy budou někoho zajímat. Třeba ale někomu připomenou něco, co sám prožil a snad moc neuškodí, když osobní vzpomínky nás seniorů zůstanou zachovány třeba jen pro naše rodinné potomky. A kdyby ani oni o ně nestáli, pak jsem alespoň strávil řadu příjemných chvil u klávesnice a obrazovky!

Aniž bych to tušil, celý život jsem se pro jistotu vlastně řídil svým heslem, které jsem hodil na papír – tedy spíše naklepal do počítače - až po své sedmdesátce: „Spěchej raděj pomalu, loudávej se rychle, hranatá je někdy koule, kulatá je krychle!“
Díky své sebestřednosti se pak navíc domnívám, a to s dostatečnou jistotou, že jsem svým způsobem výjimečný. Například už třeba jen tím, že je pravděpodobně jen velmi málo lidí, kteří sotva usednou k jídlu, už se těší aby ho dojedli, protože se budou moci pořádně napít. Pitný režim je pitný režim! A dále - také asi jen málokdo sotvaže se ráno probudí, nemůže se dočkat až půjde opět spát! Ovšem teď už „díky“ čerstvé rodinné zkušenosti vím, že je to jeden z příznaků strašné Alzheimerovy choroby. To ale doufám zatím není můj případ, neboť spát se mi vlastně moc nechtělo snad jenom mezi mými patnácti až pětadvaceti lety. Zřejmě proto, aby mi něco neuteklo... A ještě musím dodat, že teprve v poslední době jsem objevil nádherný slogan neznámého autora, který mé podivnůstky opodstatňuje. Zní takto: „Tvá budoucnost závisí na tom, co si vysníš. Tak neztrácej čas a jdi spát!“

Samozřejmě se mi teď, když mám více času na snění, vybavují události významné i možná zcela zanedbatelné. Vzpomenu často na spoustu situací, věcí a tvorů, a zejména na celou řadu různých lidí, tu všeobecně známých, tu naopak zcela neznámých, kteří „prošli“ mým životem. Máte-li vážení potenciální čtenáři chuť a čas, máte příležitost si ten čas ukrátit. I když vše co předložím bude opravdu pravda pravdoucí, připravte se na to, že to občas nemusí být zcela bezvýhradně korektní vzpomínání.

* * *

… zde je již první vzpomínání

Musím to vzít – jak se říká – od Adama. A tak hned prvním velkým paradoxem zcela jistě je, že jsem byl svými rodiči plánován jako holčička, neboť jedno klukovské kvítko už doma měli. Ačkoliv to jejich plánování trvalo téměř přesně osm let, ukázalo se nakonec, že bylo – abych byl slušný – k ničemu, tak jako vlastně většina plánů! Mému devítiletému bráškovi to prý moc nevadilo, ale rodiče asi trochu zklamáni byli. Vím to od svého dědy. Bylo to uprostřed podzimu v roce 1935 v Českém ráji, v Jičíně.

Nyní se nejprve pokusím ctěné čtenářstvo alespoň letmo seznámit se svým rodištěm, kterým je brána do překrásného Českého ráje – město Jičín. Na obrázku vidíte jedno z nehezčích náměstí s podloubím v Čechách, dominantu města – Valdickou bránu, téměř 2 km dlouhou čtyřřadou lipovou alej, kterou založil Albrecht z Valdštejna, a která končí v Libosadu pod místním „Řípem“ – čedičovým kopcem Zebínem. Mimochodem – v dubnu 1949 zde běžel na mistrovství republiky v přespolním běhu i čerstvý olympijský vítěz Emil Zátopek. Mistrovství republiky v přespolním běhu - Běh lipami a dvakrát kolem Zebína - v celkové délce 12 km vyhrál, i když si zaběhl téměř 1 km! Samozřejmě jsem získal jeho podpis, který by dnes měl jistě velkou cenu a samozřejmě jsem ho během svého curriculum vitae ztratil.

Tak – a nyní opravdu musím začít od Adama, tedy přesněji – od svého prenatálního stavu. Počat jsem byl z jedné spermie sedmatřicetiletého výpravčího vlaků ČSD a jednoho vajíčka jednatřicetileté učitelky koncem teplotně i srážkově průměrného ledna roku 1935. Jako plod i jako embryo jsem se vyvíjel normálně, neboť pro maminčino bříško to nebyla premiéra. Jak už víte, byl jsem plánován jako holčička, neboť už téměř devět let si užíval krásy světa můj bratříček. Světlo světa jsem pak spatřil uprostřed teplotně průměrného, ale velmi deštivého října – pochopitelně ve stejném roce.

To, že jsem ten svět při prvních pohledech viděl díky optice očí obráceně, jsem se dozvěděl až mnohem později, a dokonce mi bylo řečeno, že to tehdy vůbec nevadilo, neboť jediným mým zájmem byly maminčiny prsy a ty jsem prý nacházel bez problémů. Bohužel jsem se zřejmě mateřského mléka nabažil natolik, že sotvaže jsem byl od prsů odstaven, mléko pro mne jako nápoj přestalo existovat. Jinak jsem prý údajně ihned uměl slušně křičet, papat, spát a vyměšovat, a to v uvedeném pořadí. A když se nyní ohlédnu zpět, tak musím říci, že mi tyhle činnosti pak docela šly po celý můj další život, jako kojenci, batoleti, hošíčkovi, klukovi, chlapci, mladíkovi, ženáčovi, otci, a zatím ještě i jako dědovi a důchodci! Pravda - teď v současné době až na činnost poslední – zejména straší pánové jistě vědí, o čem je řeč!

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora