®ena sama v cizinì
Ještì je poøád léto. Ale známky, ¾e odchází, jsou poøád zøetelnìjší, i kdy¾ letošní chlad a déš» mnohou letní krásu dobøe zakonzervovaly: tráva není spálená, rù¾e kvetou, stromy ne¾loutnou... Nìco podzimního se pøesto u¾ chvìje v ovzduší. Na citlivého èlovìka padá nevysvìtlitelná melancholie, trápí ho zejména mládí, uprchlé do dáli a pravý kyèelní kloub, který èeká v poøadí na výmìnu. I mnì bylo tuhle tak tklivo, a¾ k pláèi, a nevìdìla jsem proè, jestli je to odcházejícím létem, odlétajícími ptáky, mlhavým dnem... anebo tìmi dvanácti švestkovými knedlíky, které jsem snìdla k obìdu. Rozhodla jsem se, ¾e svùj ušlechtilý smutek podpoøím èetbou nìjaké poezie a usedla jsem do køesla s Neumannovou Knihou lesù, vod a strání. Ale ještì jsem ani neusnula a zavolala kamarádka Judita. Pohrdavým "Pche!" odsunula moji podzimní depresi mezi bezvýznamné jevy jako je bolavé koleno, zvýšený cholesterol, nízký dùchod a rozèarování z nevdìku mladé generace. Podle Judity to, co má ka¾dý, nestojí za øeè.A vyzvala mne, abych pøijela k prùseèíku.
Prùseèík je obyèejná, nanicovatá zastávka autobusù a trolejbusù, významná jenom tím, ¾e se tam protínají jízdní dráhy Judity, Nadi i mne a proto se tam èasto setkáváme. Vìøím, ¾e nám tam dopravní podnik umístí èasem vkusnou pamìtní tabulku. Zatím je tam jenom ošuntìlá støíška, stìny, hustì pokryté grafity a torzo lavièky. V¾dy mne napadne, jak se museli vandalové nadøít, ne¾ tu masivní lavici rozebrali a døevìné desky odnesli - mìla by na to být speciální sazba...
Naše vycházky jsou èím dál víc vyjí¾ïky, tak¾e jsme spoleènì pøesedly do autobusu, který nás zavezl blízko cíle. Bývaly jsme turistky, bývaly, ale teï u¾ jsme jenom kavárenské povaleèky... Dnes jsme mìly v plánu navštívit výletní kavárnu "Pýcha sedmi moøí" na lodi, zakotvené v zátoce na øece. Naïa hned na mùstku pøešla do kolébavého kroku staré moøské vlèice a Judita pozdravila kapitána srdeèným "ahóóój!", jenom já jsem se køeèovitì chytila zábradlí, proto¾e se mi hýbala paluba pod nohami. Ty dvì zmije se mi smály, ale stál tam kapitán a ten zachoval dùstojnou vá¾nost. ®e kapitán je kapitán jsme poznaly podle uniformy, bílé jako labutí køídlo, ale plné zlatých šòùr, mìl i všelijaké øády, distinkce a vyznamenání, hotový admirál. Usedly jsme na palubì a kapitán se nás zeptal, co budeme ráèit, z èeho¾ jsme pochopily, ¾e je to èíšník. Já jsem navrhla rum, Judita grog a Naïa nám objednala tøi bezkofeinové kávy s nízkotuèným mlékem... Takové je stáøí ¾en, kdysi milujících dobrodru¾ství, moøe a modravé dálky...
Nevím, jestli to zavinilo odcházející léto, anebo mùj poslední pøíspìvek o dovolených v SeniorTipu, ale øeè, která se vinula jako meandry øeky, se stoèila zase ke vzpomínkám na letní zá¾itky. Marnì jsem protestovala, ¾e toto téma jsem u¾ poslednì probrala a potøebuji inspiraci na zmìnu, nejlépe radikální. "I šibøinky mívaly dozvuky!" pronesla Naïa pevnì a Judita dodala, ¾e máme svobodu slova. Potom tìch slov pou¾ila spoustu a tak nìjak vyšlo najevo, ¾e jednou byli s man¾elem na dovolené v Øecku a ona jela sama na jeden výlet. Prý mìla ráno trochu problémy najít jídelnu v hotelu a její mu¾ pravil, ¾e by bez nìho nepøe¾ila v cizinì ani hodinu. Judita se urazila a rozhodla se, ¾e se odpoledne bez mu¾e lehko obejde. Vzala si jenom ruèník, kosmetickou taštièku (kterou její mu¾ prý posmìšnì nazývá "barvy-laky-ferme¾e" a trochu penìz. Pøevozní loï našla hladce, cesta byla pøíjemná, ostrùvek romantický. Judita vidìla, ¾e zvládne cokoliv i bez man¾elova patronátu, zaplavala si a potom bokem, za nìjakými trsy trávy a zabalená v ruèníku,usnula.
Kdy¾ se probudila, bylo kolem ticho. A co horší, pusto. Loï, která turisty na ostrov dopravovala, zøejmì pøijela, nabrala osoby bez pøepoèítávání a odjela. Judita øíkala, ¾e tam byl nádherný mìsíèní svit, ale ¾e si ho tehdy nevychutnala. Prý si zaèala uvìdomovat, ¾e její mu¾ to nemyslel zle, kdy¾ o ni dával najevo obavy a zaèalo se jí po nìm stýskat... Pøedstava, ¾e je v cizí zemi, ani pøesnì neví, kde, daleko od lidí, na ostrovì... Co kdy¾ to byla letos poslední jízda té výletní loïky a pøijedou zase a¾ napøesrok?!
"Právì kdy¾ jsem ztrácela poslední zbytky nadìje..." vyprávìla Judita a my s Naïou jsme souhlasnì kývly. To dá rozum, ¾e to musí být právì kdy¾ se ztrácejí poslední zbytky nadìje, ani døív, ani pozdìji, to je takový zákon, nebo vyhláška, nebo pravidlo. Judita je pøecitlivìlá, zvedla se a odcházela. Lekly jsme se, ¾e nav¾dy a nedozvíme se, jak to bylo dál, ale ona jenom zamíøila na Dámy.
"Svìtýlko!" pokraèovala po dlouhé chvíli, kdy¾ se vrátila, my jsme ji vystøídaly. Naïa se uèesala, já jsem si objednala rybízový d¾us a Judita si s "kapitánem" popovídala o vèerejším televizním filmu. "Na jednom konci ostrùvku svítilo v domku okno! Hnala jsem se tam pøes pøeká¾ky..." Chtìla jsem vìdìt, jaké pøeká¾ky, proto¾e pøedtím øíkala, ¾e tam byl jenom písek a mìsíèní svit, ale Judita øekla, ¾e se u¾ nepamatuje. Ale jasnì si prý vzpomíná na tu starou paní, která jí otevøela, zaplavila ji øeètinou, nepotøebovala nic vysvìtlovat, zavolala vnuka a ten zavedl Juditu ke kotvišti, usadil ji do èlunu a zavezl na pevninu. Tam mu vysypala do dlanì z taštièky všechny drachmy, které mìla, omylem pøidala rtìnku meruòkového odstínu a utíkala do hotelu, aby tam padla svému mu¾i kolem krku...
Jenom¾e mu¾ tam nebyl. Byl na policii, kde hlásil ztrátu man¾elky. Pozdìji vyprávìl, ¾e mu jeden policista k této události gratuloval, ale Juditin man¾el neumí øecky, tak¾e se mu to nedá vìøit.
"Taky jsem jela jednou sama na výlet, kdy¾ jsme byli v Itálii..." zaèala povídat Naïa. "Chtìla jsem vidìt nìjaké zahrady, kam se dalo zajet místní dopravou, ale mùj mu¾ našel na terase našeho penzionu šachistu, který hledal partnera. Za chvíli zapomnìli ti dva na celý svìt. Mu¾ øekl nìkolikrát "u¾ jenom pár tahù, Nadìnko..." a potom jsem vidìla pøijí¾dìt místní autobus a bez rozmýšlení jsem do nìho nastoupila.
Byl to starý, dost otøískaný dlouhý autobus, kde jenom pár š»astlivcù sedìlo na rozdrbaných sedadlech, všichni ostatní stáli, èi viseli, poøád sobì blí¾ a blí¾, proto¾e na ka¾dé zastávce nastupovaly houfy domorodcù.
Potom nastoupila mladá rodina: maminka, tatínek a asi pùlroèní èerné, okaté, krásné a pøíšernì øvoucí mimino. To u¾ byla situace v autobuse vá¾ná, snad i zoufalá. Tatínek s miminem nastoupili pøedními dveømi, ale maminka se musela vtlaèit a¾ na druhý konec jitrnicovitého vozidla. Jelo se dál, ale za ohlušujícího køiku a pláèe. ®enské se pokoušely dìlat "»u»u»u" a "òuòuòu", jeden fousatý italský dìdeèek zaèal zpívat nìco mezi uspávankou a árií z Traviaty, tatínek dìlal potomkovi zajíèka...
...ale potom ztratil nervy. Zdvihl ho obìma rukama a podal ho sousedovi. Ten se trochu leknul a kdy¾ mu mimino udìlalo "uáááá" pøímo do ucha, leknul se víc a rychle ho podal dál. Paní, u které drobeèek pøistál, si ho chtìla trochu u¾ít a pomazlit se s ním, ale marnì: u¾ se natahovaly další a další ruce. Bambino putovalo z náruèe do náruèe, konejšené, utišované, mazlené, obdivované, ale neustále øvoucí.. Pøistálo i u Nadi. "Taky jsem neodolala a pøitiskla jsem ho nì¾nì k sobì", øekla Naïa. "Bylo rozkošné, i kdy¾ tolik køièelo!"
Po dlouhém putování koneènì bambino pøistálo na druhém konci autobusu u maminky...
To víte, ¾e pláè ustal, maminka je maminka..
Kolem Nadi se však zaèaly objevovat úsmìvy. A¾ po hodné chvíli si všimla, ¾e její pomazlení s talianským miminkem nezùstalo bez následkù... Na sukni mìla velké mokré kolo... Autobus se zaèal usmívat, pochechtávat, smát a nakonec se otøásal smíchem... Smály se babièky s košíky, objemné jeptišky, pán v èerném obleku, mu¾i neurèitého tvaru, mladá dívka a její nesmìlý ctitel, smál se fousatý italský dìdeèek, i øidiè autobusu, zezadu se ozýval vrkavý smích bambina, které to všechno zpùsobilo... Smála se i Naïa, nic jiného jí toti¾ nezbývalo...
"Kdy¾ jsem si veèer pøepírala sukni" dokonèila Naïa svoji historku, "øekl mi mùj mu¾ zlomyslnì: "Nemáš se objímat s neznámými Taliány, i kdy¾ je jim teprve pùl roku!"
Romantický ostrùvek, putující bambino...vidìla jsem, ¾e nemám šanci udr¾et úroveò dovolenkových historek. Já nikdy neza¾iju nic pùvabnì romantického. Posuïte sami.
I já jsem se vybrala tenkrát sama do svìta, toti¾ do Budapešti. Mìla jsem za sebou horký, pøímo vroucí den. Prohlédla jsem si mìsto z Halas basty, pøibrala pár kil ochutnáváním rùzných dobrot a utratila jsem spoustu forintù na Váci utca za všelijaké módní a naèechrané vìcièky pro vnuèky a nevìstu, bylo toho za ètyøi papírové taštièky. A ještì jsem vešla do obchodu s vínem: synovi jsem koupila šampaòské rosé. Vypadalo líbeznì, perlivì, odstín èervenì byl neodolatelný. Ale kdy¾ jsem vyšla ven, uvìdomila jsem si, ¾e u¾ je èas pøiblí¾it se k autobusové stanici, zvláš» kdy¾ musím nutnì vybavit ještì odvodnìní - vypila jsem pøes den aspoò ètyøi bájeèné maïarské "fekete kávé"... A tak jsem našla domeèek, v tom domeèku stoleèek, za stoleèkem madam, neúprosnì vybírající forinty a frontu ¾en, jako by tam prodávali banány (bylo to za socializmu!). Koneènì jsem v kabince rozvìsila dùmyslnì svoje nákupy na rùzné vìšáky, tašku s èerveným šampaòským jsem obzvláš» opatrnì upevnila na kliku dveøí a hotovila jsem se k èinu.
V tom okam¾iku to šampaòské vybuchlo.
Zátka vyletìla pøes pøeká¾ku do vedlejší kabinky, odkud se ozvalo zajeèení a pøíval øeèi, kterou neovládám. Èervenkavá tekutina se zaèala øinout pøívalem po podlaze a pod dveømi kabinky do chodbièky, kde stály dámy, èekající na svoji pøíle¾itost. Vypukla panika, proto¾e ¾eny nevìdìly, co se dìje, jestli jde o vra¾du anebo jenom o pøekotný porod, pro jistotu strašnì pištìly a køièely. Potom pøifunìla madam a zabouchala na dveøe tak dùraznì, ¾e taška s prázdnou lahví spadla a rozbila se. Horší u¾ to být ani nemohlo. Vzdala jsem se a otevøela dveøe. Ráda bych vysvìtlila davu, co se stalo, ale jazyková bariéra byla neprùstøelná. Nabídla jsem nìmèinu (pøedlo¾ky s tøetím pádem), angliètinu ( píseò My Bonnie is over the ocean"), ruštinu (písmo Ta»jany Onìginovi), ba drze i francouzštinu, aèkoliv v té se umím jenom omluvit, ¾e nemám domácí úlohu. Všechno bylo zamítnuto. Po dlouhém køiku, tahanicích a výhrù¾kách madam, ¾e zavolá Rendörség se mi podaøilo posbírat tašky a zbytek dùstojnosti a opustit nehostinné zaøízení...
Nejhorší ovšem bylo, ¾e jsem nestihla splnit úèel, pro který jsem ho vyhledala...
Judita a Naïa se smály a øekly, ¾e je mi ta historka podobná...
Odpoledne uplynulo, od vody zavál chlad a kapitán èi admirál pøinesl úèet. Zvedly jsme se k odchodu. Kus cesty jsme kupodivu mlèely. "Léto konèí, dìvèata", promluvila koneènì Naïa. "Ale pøíští rok se sem zase vypravíme, tak hleïte pro¾ít nìjaké nové pøíbìhy..."
Pøíští léto? No, doufejme, doufejme...
Text: Blanka Burjanová
Kresba: Václava Arnoštová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky