Dobroděj čaroděj

Kamarád Henry byl původně pan Jindřich Taubner - truhlář. Do jeho dílny na pražské Libuši mě dovedla zoufalá situace. V mém bytě, který je vlastně obytná knihovna trochu šmrncnutá galerií, už se nedalo kam šlápnout. Na koberci, co si stěží pamatoval, jak zářil kdysi u tetičky v obýváku jasnými barvami v perském vzoru, mi vyrůstaly komínky nově zakoupených knížek, protože do narvané knihovny bych už nevsunula ani průklepový papír. Jediné východisko bylo - nechat si zhotovit další police. Nemínila jsem to odkládat, a tak hned šupito presto do truhlárny jen pár desítek metrů od mého bydliště.

Už z daleka jsem slyšela řev cirkulárky. Bylo úplně zbytečné klepat, proto jsem bez zaváhání otevřela dveře a vstoupila rovnou z ulice do jiného světa. Byl plný hoblovaček, špalíků, prken, latí, fošen a omamné vůně dřeva.

Kolem truhlářského mistra se chumelilo jemňoučkými pilinami. Opatrně se nakláněl nad ocelový kotouč pily, oběma rukama přidržoval lať a soustředěně sledoval, jak ji v děsivé rychlosti krájí ostré kovové zuby na stejně velké hranoly. Celá uhranutá jsem stála nehnutě za ním, aby ho nepolekalo nějaké mé zbrklé gesto a on si z toho leknutí neufiknul kus prstu. A jak jsem se mlčky rozhlížela po voňavé dílně, pohled mi uvízl na řadě hoblíků, seřazených podle velikosti na smrkové polici u nabílené zdi. Hladík, macek, kocour, uběrák, zubák, páskař, klopkař, držkovec, žlábkovec, falcovek, koutník, římsovník, polodrážek, cidič i člunkař. Kolik šikovných rukou s nimi čarovalo za tu řadu let, kdy je kdysi vyrobili mistři stolařského řemesla z tvrdého, většinou habrového dřeva. Kolika stolům, lavicím, židlím, plotům, žebříkům, kolika kolíbkám i rakvím pomohly na svět?

Cirkulárka zmlkla, pan mistr složil na ponk poslední hranol z rozřezané latě a konečně se otočil.
„Copak si přejete?“ zeptal se, jako by mě čekal už od božího rána. „Potřebuji vyrobit knihovnu,“ rozložila jsem před něj podrobný nákres.
Nejdřív si ho prohlížel jako zarámovaný originál v Louvru a pak se zeptal:
„To jste měřila vy?“
„Já,“ vypnula jsem pyšně hruď.
„A pořádně?“ zkoumal mě pohledem.
„Měřila jsem to dvakrát.“
„Nejspíš krejčovským centimetrem.“
To se mě teda dotklo. Já, holka z vesnice, co stála věčně za zády tatínkovi, když stavěl, přistavoval, opravoval a donekonečna vylepšoval nejprve domek v mých rodných Petrovicích u Rakovníka a posléze v Rakovníku, kam jsme se později přestěhovali, já že neumím změřit prachobyčejný regál?
„Radši si to přeměřím sám,“ řekl - a bylo rozhodnuto.
Druhý den se přihnal se skládacím metrem.
Míry na chlup seděly, což sice přiznal, ale pak, zřejmě proto, že už to dál nechtěl rozmazávat, se postavil k oknu a chvíli pozoroval tichou ulici.
„Máte tu krásný výhled do zeleně,“ řekl. “ I byt se mi líbí. Spousta pěkných cerepetiček, co pamatují staré časy. Taky obrázky a kytky…“
Potom se zachmuřil: „Jen ten koberec. Takový nemají ani na hlavním nádraží.“
Stála jsem jak zmoklá slepice.
„Až bude mít soused Karel čas, slíbil, že zapůjčí čistící stroj a tím mi pak peršan vyčistí, že se zas rozzáří pestrobarevnými vzory. Uznejte, že já bych na té vlněné hadře nechala ruce.“
Mistr si chvíli zamyšleně mnul bradu a pak řekl pevně:
„Žádný stroj na světě, ani zástup sousedů už tenhle tepich nezmátoří.“
„Co naznačujete?“ byla jsem celá nesvá.
„Že by to nejspíš chtělo novou podlahu,“ odpověděl.
Najednou pookřál:
„Dřevo, to by bylo ono. To by se vám i tak už pěkný byteček rázem proměnil v útulnou klícku.“
„A kde asi najdu dobrou duši, co nakoupí materiál, doveze mi ho až pod nos a bude mít se mnou svatou trpělivost, protože, milej zlatej, já jsem pořád někde v luftu a strefit se do volných termínů toho případného dobroděje, to by teda byla fuška.“
V tu chvíli jsem spatřila, jak mistr začal bojovat svůj vnitřní boj. Bránil se nápadu, co se mu právě vylíhl v hlavě a nejraději by se už viděl za dveřmi, ve výtahu, před domem a nakonec ve své dílně, kde by rychle sfouknul knihovnu a měl mě tak navěky z krku, ale po chvíli ten marný boj vzdal a řekl:
„Stojí tu před vámi.“
Dala jsem panu Taubnerovi náhradní klíče od bytu a oznámila, že ráno odjíždím na několik dnů k mamince do Olomouce. Stručně řečeno, hodila jsem mu všechno na krk.

Za dva dny v olomouckém bytě zazvonil telefon.
„Právě kupuju tu vaší podlahu. Chcete smrk, břízu nebo buk?“
„Já nevím, co chci? Nemám páru, jaký je v tom rozdíl.“
„Buk je tmavší, smrk světlejší a bříza bílá, s mírně sytější kresbou.“
„Co myslíte vy?“ byla jsem bezradná.
„Co myslím já, to vám může být šumafuk. Vy po té podlaze budete chodit, vy na ni budete koukat.“
„Já budu hlavně koukat, ať mám tu rekonstrukci co nejdříve za sebou. Něco vyberte. Určitě budu mile překvapená.“

Překvapená jsem byla hned mezi dveřmi. Pan mistr sebou opravdu mrsknul. Zatím co venku nastoupilo v plné síle jaro, on každé ráno zaklekl v mém bytě a pečlivě sestavoval dřevěnou plochu, třebaže na něj doma jako na smilování čekala zahrada a dvůr plný čerstvě vylíhnuté domácí havěti. Když to vezmu kolem dokola, vlastně dřel jako mezek. Jak sem a tam postrkoval nábytek, aby si vždy uvolnil na podlaze pár decimetrů čtverečních, občas se při tom stěhování rozklížila skříňka, zkřížila se dvířka, či rozpadla zásuvka. On všechno opravoval a renovoval. Jen kolem poledne si dal vždy pauzičku. To pelášil domů na nějakou dobrotu, co mu uvařila jeho žena Maruška, která by si prý zasloužila za své kuchařské umění michelinskou hvězdu, tak jako ti nejslavnější šéfkuchaři na zeměkouli. Co jsem panu mistrovi mohla nabídnout já, když moje pidikuchyňka byla zarovnaná skříňkami, židlemi a krabicemi až po samý strop a nebylo možné v ní uvařit ani čaj?
V neděli, kdy zaručeně nikdo v celé republice neměl studenou plotnu jako já, se přihnal s kastrůlkem.
„Maruška dnes pekla domácí kachničku s bramborovými šiškami a zelíčkem bílým i červeným,“ strčil mi kastrůlek pod nos. „Nemůžu se koukat na to, jak už kolikátý den baštíte jen samé jogurty, tak jsem vám přinesl oběd. Manželka ho posílá i se srdečným pozdravem.“
Překvapením mně spadla brada a dojetím mi málem plavaly oči. Mám to ale štěstí! Zase mi život připinknul do cesty dobroděje čaroděje, co dokáže jen tak mimochodem udělat svět krásnější!

Když šel pan mistr navečer domů, s chutí jsem ho doprovodila.
Musela jsem přece paní Taubnerové za tu pochoutku poděkovat.
Uvařila mi kafe, nakrájela roládu a na příští neděli mě pozvala na grilování.

Od té doby už jsem u nich byla nesčíslněkrát. Od té doby se totiž stala paní Taubnerová mojí kamarádkou Maruškou a pan Taubner - truhlář, zase kamarádem Jindřichem. Moji přátelé mu však říkají Henry. V Plzni znám totiž ještě Jindřicha Sýkoru, ve Slaném Jindřicha Spěváka a také můj vnouček se jmenuje Jindřich. Proto má každý z nich ještě identifikační přezdívku, aby v těch mých Jindříšcích měli přátelé - a nakonec i já sama - pořádek.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky