Královna kvìtin v královském mìstì
Staèil jeden jediný podpis a Jirka Beneš byl mùj pøíbuzný. Býval by se však musel podepsat pod malovanou klenbou se štukovou výzdobou na rakovnické radnici èi pod køí¾ovou klenbou v pøízemí severního køídla hradu Køivoklátu nebo na nádvoøí hradu Krakovce èi na jiném romantickém místì v zemích èeských, v nìkteré z obøadních síní. Podpis na protokolu o uzavøení sòatku nad autogramy svìdkù a pøedevším vedle podpisu nevìsty, mojí sestry Helenky, by z nìj udìlal mého švagra. To by však tìm dvìma nesmìla krachnout ta jejich první velká láska, která ostatnì konèívá svatbou jen výjimeènì.
®ivot, jak je jeho zvykem, všechno zamotal, a kdy¾ to pak zase rozmotal, na samém koneèku té šmodrchanice se po nìkolika letech objevila Janina. Pod dohledem oddávajícího stvrdila podpisem svùj man¾elský slib s Jirkou ona. Tím se však vùbec nezmìnil mùj pohled na nìj, proto¾e jsem ho mìla v¾dy ráda málem jako sourozence, nebo» mi nahrazoval bráchu, po kterém jsem, coby dítì, marnì prahla.
Tak jako spisovatel Ota Pavel napsal o spisovateli Arnoštu Lustigovi, ¾e to byl jeho tøetí bratr, aèkoliv na to nemìli razítko, tak i já beru Jirku a Janinu za svou rodinu, tøeba¾e na to nemáme ¾ádný glejt. Jezdím k nim do Rakovníka jako domù. V útulném byteèku s ji¾ními okny do parku a severními na historické jádro mìsta, je mi blaze. Tìším se pohledem na cibulovou báò na hodinové vì¾i renezanèní radnice, která èní nad støechami domù lemujícími obdélníkové námìstí a také na monumentální Vysokou bránu, pozùstatek støedovìkého opevnìní. Tyèí se nad bývalým ¾idovským gethem se synagogou do výšky ètyøiceti šesti metrù. Pod sedlovou støechou bydlíval v malé svìtnici branný. Na cimbál zavìšený ve vikýøi odbíjel hodiny a na zvon, zavìšený v oknì, bil na poplach pøi ohni, èi kdy¾ se k Rakovníku blí¾il nepøítel. Z ochozu je výhled na celé mìsto i široké okolí. Slibuji si, ¾e jednou nahoru vyfuním a pøesnì spoèítám, kolik schodù na ochoz stoupá. Kdysi dávno jsem tam vybìhla se svou první láskou. Jen¾e to nás ani nenapadlo poèítat ony stupínky, které vedly málem a¾ do sedmého nebe. V básnické sbírce „Na konci nekoneèna“, kde jsem onen zá¾itek popsala, je hausnumero, za které bych ruku do ohnì nedala. Ale zatím v¾dy jen sedím s Jirkou a Janinou na zahrádce za domem, popíjíme mochito a kochám se rozkvetlým záhonem, o který Janina s velkou láskou peèuje.
„Ještì tak mít ¾lutou rù¾i - a ani jedna oblíbenkynì by mi tu nechybìla,“ povzdechla si jednou.
Její pøání jsem si pøipomnìla v Lysé nad Labem na Rù¾ové zahradì. Královny kvìtin, klasické, stromkové i øezané v pøekrásných kvìtinových aran¾má kvetly a vonìly omamnou vùní na celém výstavišti. Pøítelkynì Vlaïka Prouzová, která v Èechách zastupuje svìtoznámou nìmeckou šlechtitelskou firmu Kordes, mì tím rù¾ovým rájem provedla. Mezi všemi kvetoucími kráskami vynikaly pøedevším - na mezinárodních výstavách medailemi ocenìné rù¾e - lotosová Herzogin Christiana s jemnì rù¾ovým nádechem, rudá Gräfin Diana, lehounce nachová Constanze Mozart, bílá Madame Anisette, rù¾ová Marie Henriette a mnohokvìtá krémová Roseromantic , co se na slunci celá zapýøí.
Mnì však padla do oka záøivì ¾lutá rù¾e Sunny Sky.
Vlaïka mi ji vlo¾ila do bytelné firemní tašky z tuhého kartonu, na kterém bylo vytištìné logo firmy a namalovaný krvavì èervený kvìt rù¾e. Velký kvìtník s ještì vìtším keøem plným poupat se tam stì¾í vešel.
Po cestì do Prahy bych peèlivìji neopatrovala ani svátost oltáøní.
„Ještì musí za dva týdny pøe¾ít putování do Rakovníka a Janina bude mít v èervnu Vánoce,“ ukázala jsem ¾lutou fešandu sousedovi Karlovi.
„Tìch ètrnáct dnù jí urèitì bude líp u mne na balkónì,“ pohotovì øekl a vyprostil rù¾ový keø z papírové tašky.
Za ètrnáct dnù, v nedìli brzy ráno, mnì kvìtináè pøedal mezi dveømi. Skonèil zase ve firemní tašce Kordesu, aby byl mùj kvìtinový dárek opravdu stylový. Ještì klimbajícím sídlištìm jsem spìchala s malou kabelkou pøehozenou pøes rameno a s papírovou taškou nacpanou rozkvetlým kvìtináèem, abych stihla první linkový autobus smìr Rakovník a dorazila tam hned zrána.
Obloha rù¾ovìla vycházejícím sluncem, v ulicích sídlištì ani ¾iváèek, všude ticho, jen »uky »uk, »ukaly mé vysoké podpatky po dlá¾dìní. Najednou ¾uch! a tì¾ká papírová taška v mé ruce byla rázem lehouèká jako pírko. Na tramvajové zastávce stál vedle mého kotníku kvìtník, co propadl promáèeným papírovým dnem - a moje malièkost.
Koneènì se po kolejích pøiplazila tramvaj a já do ní nastoupila po pamìti, proto¾e pøes ¾lutì kvetoucí rù¾ový keø, který puèel v mém náruèí z kvìtináèe, co jsem objímala jako kmen vzrostlého stromu, nebylo vidìt na krok. Široko daleko toti¾ nestál nikdo s náhradní taškou. Z té mojí zbyly jen uši a cáry mokrého papíru, nebo» Karel, který netušil, ¾e povezu rù¾i v originál papírové tašce, ji øádnì zalil, aby cestou nestrádala.
Sedìla jsem s nosem v rù¾ovém keøi, na klínì mi døepìl kvìtník a cedil špinavé èùreèky vody na mé d¾íny. U metra u¾ Praha o¾ila. Na eskalátorech i v pøestupových chodbách se v¾dy našla dobrá duše co mì doprovodila jako nìjakou nevidomou osobu do vozu soupravy.
Koneènì metro zastavilo na stanici Hradèanská. I tady pøispìchala dobrosrdeèná osoba a odvedla mì a¾ na stanovištì autobusu.
„Otevøete, prosím, mou kabelku, najdìte tam penì¾enku a kupte laskavì jízdenku pro mne a pro Sunny Sky,“ poprosila jsem øidièe.
Mu¾ za volantem se podivil:
„V¾dy» cestujete sama.“
Bradou jsem ukázala na rozkvetlou rù¾i.
„Sunny Sky sice nosím na rukou, ale do Rakovníka ji povezete vy.“
Nakonec královna kvìtin do královského mìsta Rakovníka dorazila bez úhony. A já, kdy¾ u¾ jsem tam tu nevšední krasavici vlastnoruènì dopravila, se na ni budu jezdit dívat. Ale nic nového pod sluncem. V¾dy» tam pøece za Jirkou a Janinou jezdím jako domù.
Jaroslava Pechová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky