Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
O tøech jezerech
Byl tehdy pìkný podzimní den na zaèátku záøí a slunce ještì svítilo, pøíjemnì høálo, ne tak jako v obèasných srpnových výhních. Se skupinou pøátel jsme vyjeli do Spojených státù amerických, k hoøe Mt. Baker, která se nachází necelou hodinku jízdy od ji¾ních kanadských hranic se státem Washington. Tuto dost vysokou horu po celý rok neopustí sníh nebo» je na ní i ledovec. A¾ do øíjna nebo i zaèátku listopadu okolí toho horského masivu poskytuje mnoho nádherných horských tras, zde tedy oznaèovaných slovem „hike“. Ostavili jsme auta na parkovišti a po vyznaèené stezce jsme vyrazili k cíli. Tím cílem bylo horské jezero Ann. Po jaké Andulce je pojmenováno nemám nejmenšího ponìtí.
Stejnomìrným krokem stoupali jsme do vrcholu. Jak bylo sdìleno v pøíruèce, od místa výstupu (parkovištì) bylo potøeba zdolat 600m výškový rozdíl, co¾ tedy pro zdatného turistu není nijak veliký výkon. Stoupali jsme obklopeni chvíli hustým lesem (ne tak pøístupným jako jsou lesy èeské snad výjimkou Boubína) kolem ještì krásnì kvetoucích luk. Svì¾ím a dokonale èistým vzduchem. Po modré obloze se línì posunovala lehká bílá oblaka zvolna promìòující svùj tvar. Podle pøíslušných pøíruèek mìla cesta trvat jistou dobu. K cíli jsme ale dorazili døíve a vzájemnì se za svùj výkon pochválili.
Horská jezera mají svùj pùvab snad v ka¾dé zemi na celém svìtì. Pùsobí klidnì, jsou modravá, odrá¾ejí svítící slunce. Pohled na okolní velehory je pùsobivý. Mù¾e nìkomu pøipomínat Tatry, ale pozorné oko rozpozná jistý rozdíl. Tatry mohou pøipadat ponìkud malebnìjší ménì mohutností ohromující.
Usedli jsme a kochali se pohledy na okolní majestát pøírody, pojídali donesené obèerstvení. Za takových okolností v takových chvílích snad nìjakým nevysvìtlitelným impulsem, vnuknutím, pamì» se mi rozbíhá proti toku èasu. A jak zachytí jeden okam¾ik, jedinou vzpomínku, dostavují se další a není mo¾nost takový kinematograf pamìti pøerušit.
Ale ani jsem se o to nesna¾il.
A tu se ocitám na výpadové silnici na konci Vysoèan, jdeme do vrchu pìknou dlá¾dìnou silnící, je èervenec a slunce svítí. S kamarádem Ladislavem, zvaným pro svou nádhernou postavu Bob, si vyprávíme o známé knize Normana Mailera - Nazí a mrtví. Po dvou marných pokusech stopnout vozidlo se rozhodujeme ve snaze pokraèovat a¾ na vrchol kopce.
Je to zvláštní, dodnes témìø nezapomenutelný pocit, stanout na výpadové silnici ve chvíli, kdy letní slunce dosahuje vrcholu denní dráhy, vzduch je plný vùní z blízké louky i pozùstatky spalovacích motoru kolemjedoucích automobilù. Ale štìstí není proti nám, zastavuje nákladní automobil, nasedáme, dìkujeme.
To je tedy jen jeden takový stop, takový výlet. V prùbìhu léta se konalo nìkolik autostopù. K Máchovu jezeru, jindy k Hamru na jezeøe.
Sedím na stráni sva¾ující se k jezeru Ann, ale kouzelník pamìti mne provází od onoho okam¾iku, kdy jsme z nákladního automobilu vystoupili a ubírali se ke stanovému táboru kolem Máchova jezera. A podobnì tomu bylo jindy, kdy naším cílem bylo jezero v Hamru. S velikým odstupem èasu sotva mohu øíct, které z tìch dvou poklidných èeských jezer se mi líbilo víc. Ka¾dé mìlo, a mo¾ná, ¾e i dodnes má, svùj pùvab. (Pøed nìkolika lety jsem obì místa navštívil, bylo to v øíjnu, poèasí lehce sychravé, byli jsme s man¾elkou a její sestrou jedinými návštìvníky).
A pøece - vcelku snadno – jsem si ty dny pobytu s kamarádem Bobem vybavil! Probuzení ve stanu, v pryskyøiènaté vùni lesa. Cesta do nedaleké mlékárny pro litr mléka a pár rohlíkù, do koloniálu, nákup olejovek, salámu, sýru… Jen v triku a trenkách vycházíme do sluneèného dopoledne, z poseèených luk kolem vane vùnì sena. Zpìt ke stanu, do raneèku pøipraveno jídlo, pøevleèení do plavek a na plá¾. Nevzpomínám si, ¾e bychom tehdy a» u¾ na bøehu jednoho nebo druhého jezera snili o moøi v ji¾ní Francii, v St.Tropez ku pøíkladu. Nato¾ o horských jezerech na americkém kontinentu! Ostrùvek uprostøed Máchova jezera nám nahrazoval takovou exotiku. Plavali jsme k nìmu a zpìt. Usedali do písku vedle sleèen, abychom je oslnili svou vtipností, pøípadnì informacemi o svìtì, který jsme ale sotva znali.
Znovu vidím Boba, jeho tìlo èernošského sprintera bì¾ícího pískem plá¾e a vrhajícího se do vody. Nedá mi to a pokouším se jej následovat, výsledkem si ale nejsem nijak jist.
A tak se jeden krásný den za druhým navléká na neviditelnou nit plynoucího èasu. Ten dospìl a¾ k tomuto výletu k horskému jezeru Ann v americkém státì Washington.
®ivot se promìnil. A svìt také. Jenom se mi nezdá být mnoho pravdy na tom, ¾e ten ¾ivot je krátký. Aè nejsem Miroslav Holub, cestovatel, vidìl jsem a u¾il si dost na to, aby mi dosud pro¾itý poèet dní na zemi pøipadal a¾ dramaticky nízký...
Vladimír Cícha
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora