Blue berry hill
aneb
Jak se nám zachtìlo borùvkového koláèe
Houby, maliny, ostru¾iny, brusinky, borùvky. Nevím èím to je, snad tím, ¾e se tyto plodiny našich lesù a pasek dají stále ještì získat zadarmo, ale vìtšina lidí zaène v létì po tìchto darech naší pøírody prostì šílet. A tak i my jsme èastokrát podlehli tomuto volání pøírody.
Tato pøíhoda je staršího data, kdy obì naše dìti byly ještì zcela závislé na pøáních a rozkazech nás, neomylných rodièù, tedy nìkdy koncem sedmdesátých let minulého století. Pøiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetøené peníze, to pro nás nepøicházelo v úvahu, a tak starší z ¾enské poloviny rodiny, pøes bouølivé protesty všech ostatních èlenù bez ohledu na pohlaví, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za èistým vzduchem a vitamíny!
Tu sobotu o prázdninách jsme si aè neradi pøivstali a brzy po východu slunce vyrazili na jih. U cíle, který z pochopitelných dùvodù nemohu prozradit, jsme na jedné lesní cestì ještì našli volné místo na zaparkování auta, i kdy¾ to bylo o prsa! V lese samotném jsme se vùbec nemuseli bát, nebo» se nám zdálo, ¾e lidí je na dohled pøibli¾nì stejnì jako stromù. Se známým songem Blue berry hill na rtech jsme se však nenechali odradit, po chvíli jsme narazili na borùvèí a koneènì spatøili první trs asi deseti modrých bobulí. Hrdì jsme ho pøešli v oèekávání, ¾e co nevidìt musíme narazit na modrofialovou ¾ílu a zabereme pro sebe výnosný claim. Leè èlovìk míní, les mìní, prostì – nenarazili jsme! Naopak, borùvek bylo èím dál, tím ménì, co krok, to borùvka, nìkdy sice i dvì, ale zato malé. Nechtìli jsme to ale vzdát, dopøedu nás hnala vidina borùvkového koláèe.
Jednotlivé døepy jsem u¾ pøestal poèítat, a proto¾e má kolena výraznì rušila lesní ticho, pøešel jsem na jiný styl sbìru, pøesnìji øeèeno hledání borùvek. V hlubokém pøedklonu jsem se plí¾il sem a tam tak dlouho, dokud jsem nenarazil hlavou do hlavy dalšího hledaèe, který pou¾il stejné metody. Omluvili jsme se, zatlaèili své boule a hledali dál. Snad jediná výhoda borùvek byla, ¾e nemìli trny. Zato je hlídali komáøi!
Hned zpoèátku byli doslova všude, ale po chvíli, snad proto, ¾e jsme byli namazáni repelentním olejem, shlukla se ta havì» kolem nás. Své nálety komáøi nejprve
avizovali vysokým pištìním, pak se u¾ ale s ním vùbec neunavovali a napadali nás bez výstrahy!
Asi po dvou hodinách pøes èetné komáøí pupence jsem mìl svùj malý hrníèek témìø plný. A byl jsem pøesvìdèen, ¾e by byl dokonce vrchovatý, kdybych ho pøi jednom výpadu za obzvláštì vypasenou borùvkou nepøevrhl. I tak byl ten výpad zcela zbyteèný, nebo» dotyèná bobule mi mezi prsty splaskla jako mýdlová bublina. Èas plynul pod stálou kontrolou komárù, a kdy¾ se slunko chystalo kulminovat, sešli jsme se na pasece. Kupodivu po sesypání našich parciálních kontingentù byla rodinná litrová bandaska témìø plná. Byl na ni docela hezký pohled, i kdy¾ nejen já, ale i další rodinní úèastníci by spíše uvítali v této duté nádobì buï perlivý mok s bílou èepicí pìny nebo nìjakou tu limèu!
Pak jsme se vydali zpìt hledat své auto. Nebyla to malièkost, nevìøili byste, jak stromy v lese vypadají všechny stejnì! Ne¾ jsme ho našli, narazili jsme hned tøikrát na ceduli se zajímavým výstra¾ným nápisem: „Pozor – tato oblast lesa je chemicky ošetøena proti kùrovci! Po¾ití lesních plodin je ¾ivotu nebezpeèné!“ Krve by se v nás nedoøezal, man¾elka se slzami v oèích u¾ u¾ vysypávala tak tì¾ce nabytý obsah bandasky. Leè já ji zarazil. Prohlásil jsem, ¾e je to zcela jistì jen záludná finta místních domorodcù na nás nenávidìné Pra¾áky, a i kdyby nebyla, mìstský èlovìk je pøece otrlý a s jakýmikoliv chemikáliemi ve vzduchu, ve vodì i v plodinách se snadno vyrovná. A následují chvíle mnì dala zapravdu. Kolem nás se trousili lidé s plnými kbelíky borùvek, které zøejmì nasbírali za pomoci rùzných høebenù.
A tak jsme mìli borùvkový koláè a èekali jsme, zda pøe¾ijeme. Modré prsty po nìkolika dnech opìt zbìlely, ale skvrny na kalhotách a trièkách zùstaly. Nìkteré skvrny opravdu nelze odstranit bez poškození podstaty látky.
K tomu musím ještì dodat mnohem èerstvìjší vzpomínku. Kamarád, který emigroval do Švýcarska mi vyprávìl, jak tam si lidé mohou z lesa odnést pouze malé mno¾ství jakýchkoliv lesních plodù pro vlastní spotøebu, jinak je èeká poøádnì mastná pokuta. I pomyslel jsem si – š»astná to zemì!
Fota borùvèí a koláèe - internet, foto komára - Svatoslav Vrabec
Text: Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora