BABIBAJKY
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* (11) *
Tak teï nevím, jestli je to ta oveèka, co bì¾ela do kopeèka na zámek ¾alovat na beránka, nebo ta neposlušná, která pøes beránkovo varování šla na sladkou jetelinku na palouèek u lesa a tam ji chytili tøi vlci, co ji zavøeli do té svojí rozdrbkané chaloupky a pak šli nasbírat døíví, aby si ji mohli upéct na ro¾ni. Hloupí vlci! Kdyby mìli aspoò nìjaký smysl pro poøádek a èistotu, dali by oveèce zástìru po mamince a do ruky koštì, aby jim tu chaloupku uklidila.
Chytrá oveèka! Neèekala, a¾ se vlci vrátí, potichouèku se z chaloupky vytratila a pelášila pøes maliní a borùvèí a kolem starého dubu, a¾ vybìhla z lesa. Ani se nezastavila na pár lupínkù jetelinky, pøeskoèila potùèek a byla doma. Ovèí babièka se nestaèila divit ušmudlanému ko¾íšku malé oveèky, a proto¾e dbala na èistotu a taky tušila nìjakou èertovinu, šupla milou oveèku za trest pod studenou sprchu. Kdyby tak vìdìla…
* * *
Jednou jedna sova milá pár kní¾ek si zakoupila,
èetla ráno, èetla v noci, nebylo jí víc pomoci.
Písmenka ji uhranula, týden u¾ se nepohnula,
do kní¾ky tak brejlila, a¾ si oèi zkazila.
®e se ale moudrou stala, k oèaøovi zavítala,
usmála se na nìj mile, on jí prodal silné brýle.
A tak mù¾e naše sova vzdìlávat se zase znova.
* * *
Ten kvìt na páté vìtvièce v korunì vzrostlé jablonì ani netušil, jak krásné jablíèko z nìho vyroste, kdy¾ ho jednoho proslunìného jarního dne navštívila pilná vèelka. Nì¾ný rù¾ový kvítek jí za to nabídl pyl ze svých pestíkù a trochu opojného nektaru a spolu s ostatními sestøièkami se pustil do dùle¾ité práce. Obèas se na jabloò pøišel podívat sadaø a moc ho tìšilo, kdy¾ vidìl, jak bohatství kvìtù vystøídaly malé plùdky, které narùstaly, baculatily se a nechaly se od sluníèka vybarvovat do èervena.
V posledním dni léta šel kolem jablonì unavený mu¾. Právì pøijel z mìsta, kde sedával v laboratoøi a bádal. Krása a vùnì zralých jablíèek ho zlákala a on se s potìšením natáhl do svì¾í trávy pod stromem. A teï, teï pøišla ta pravá chvíle pro naše jablíèko z páté vìtvièky. Zavrtìlo se, pustilo se stopky a hup, u¾ letìlo dolù. Vùbec mu nepøišlo divné, ¾e spadlo pod jabloò, a nikdy se ani nedovìdìlo, jak se proslavilo coby dùkaz zemské gravitace. Ten mu¾ pod jabloní byl toti¾ Izák Newton.
* * *
To bylo jednou jedno ráno a nechtìlo se mu moc vstávat. Všude ještì byla tma, a jak u¾ to tak k ránu bývá, byla pìkná zima, proto¾e sluníèko se teprve v koupelnì cákalo pod sprchou a nijak nespìchalo a proè taky, v¾dy» práce není zajíc, ta neuteèe a do veèera je daleko!
Jen¾e ráno musí vstávat, a» se mu chce nebo ne, má plno povinností a lidi by se bez nìho neobešli. Kdo by tak asi chystal dìtem snídani, kdyby maminka zaspala? A kdo by pøišel vèas do práce, kdyby zaspalo ráno? A tak si milé ráno koupilo budík a ne ledajaký! Mìl dva krásné zlaté zvoneèky s palièkami a sliboval ránu, ¾e je nenechá zaspat, i kdyby se mìl udrnèet… Proboha, tak u¾ ho nìkdo zastavte, kdo má ten randál poslouchat?!
* * *
Byly jednou jedny docela novouèké peníze, líbilo se jim, jak jsou pìknì vybarvené i s obrázkem a ozdobené jemným støíbrným prou¾kem, a nejvíc se jim líbilo, jak voní èistotou. Pak je poslali do svìta pracovat a lidé se k nim chovali velice uctivì a šetrnì, proto¾e znali jejich hodnotu a vymìòovali je za rùzné potøebné zbo¾í.
To se penìzùm líbilo, k tomu byly urèeny. Nejvìtší uspokojení cítily, kdy¾ je nìkdo vymìnil za hraèky pro dìti, moc se jim naopak nelíbilo, kdy¾ je nìjaký spoøivý dìdeèek místo do banky strèil do stro¾oku v posteli.
Jak tak cestovaly po svìtì, stalo se, ¾e s nimi jakýsi vykuk nepoctivec udìlal velice špinavý obchod, a aby se to nepoznalo, chtìl je pak poøádnì vyprat. Ten si, paneèku, dal! Peníze se na nìho tak naštvaly, ¾e pøi praní pustily barvu a zbavily se i své støíbrné ozdoby, jen aby ho potrestaly. Jejich pomsta za ušpinìní byla skuteènì sladká. Kdy¾ pak jimi chtìl ten mazaný obchodník platit, nemìly u¾ vùbec ¾ádnou cenu. Ten ale zaplakal nad „výdìlkem“!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky