Zápisky vojáka z první svìtové války – 10
6. øíjna 1918
O pùl desáté dopoledne jsme pøijeli do Mariupolu.
Ve ètvrt na jednu pøišla depeše, ¾e náš a nìmecký císaø pøijali ètrnáct Wilsonových podmínek míru.
Je vùbec mo¾né, ¾e se tato krutá episoda chýlí ku konci ?
Hned druhý den odjí¾díme z Mariupolu a z Ukrajiny.
18. øíjna 1918
Talián se ¾ene k Vídni. Celá armáda jede dolù na pomoc, aby v poslední chvíli mìsto zachránila.
Tak pøece ale snad na tom kousek pravdy bude. Asi se vá¾nì blí¾í konec této ètyøi roky a tøi mìsíce trvající hrozné muziky. Jen aby ta Coda (dohra) nebyla pøíliš bouølivá. Nyní, v tomto alegro presto (nejvìtší rychlostí) Pepíku, nejvìtší pozor !!!
Potkala nás nepøíjemná nehoda. Pøi srá¾ce vlakù byly roztøíštìny ètyøi vagony od zaèátku. Muzika jela v posledních dvou. Od setniny je mnoho mrtvých a ranìných. A za dva dny neštìstí nové. Z jednoho vlaku pøed námi vykolejil vùz plný pytlù mouky. Ty se rozkutálel po náspu. Vagon svrhli z trati a víc se o nìj nikdo nestaral. Trvalo dvì hodiny, ne¾ byla tra» uvolnìna. Pøinesli jsme si nìkolik pytlù mouky a schovali pod lavice. Co si sebrali hoši od setniny to jim bylo ihned zabaveno pro kuchyni. A kdy¾ k nám pøišli vizitýrovat, nadporuèík stál mezi lavicemi, nohou kopal do pytlù a køièel. Tady nic není, to jsou jen muzikanti. S velkým smíchem opustil vagon. Uplatnilo se pøísloví:Já nic, já muzikant.
Kdy¾ jsme pøijeli do vìtšího mìsta, tak to ¾idé od nás koupili. Já mìl smùlu. Popadl jsem pytel s ¾itnou moukou. Tak mi jeden smraïoch dal jen 10 rublù.
Zaèínáme všichni vìøit v brzký konec války.
1. listopadu 1918
Pøejí¾díme hranice u Brodu. Zde pøestupujeme na naše vlaky. Od ¾eleznièáøù jsme se dozvìdìli, ¾e 28. øíjna byla v Èechách vyhlášena samostatnost. Mezi námi to vyvolalo pobouøení a radost. K 30. øíjnu se té¾ osvobodilo Polsko a Maïarsko. Šli jsme na obersta tj. plukovníka co byl velitelem našeho pluku a jel s námi ve vlaku, aby nás Èechy ihned propustil, ¾e se ji¾ Rakousko rozpadlo, tudí¾, ¾e nejme povinni slou¾it u rakouské armády. Rozeøval se na nás, ¾e nás všechny nechá postøílet jako vzbouøence. Cestou, jak jsme jeli vlakem od kumpanií uteklo pøes dvì stì vojákù.
Ráno, kdy¾ vlak zastavil jsem odstrèil dveøe, vzal šálek a chtìl jít pro kávu. Venku byl samý køik. Samé ejlén, ejlén. Kdy¾ jsem seskoèil z vlaku pøibìhli ke mnì dva vojáci, podle øeèi Maïaøi strhli mi s hlavy èepici, servali z ní rù¾ièku s plechovým Karlíkem. To hodili na zem a rozšlapali. Potom utrhli na límci hvìzdièky s prsou medaile. Skonèilo to za køiku „ejlén, ejlén“ rozšlapané v prachu cesty.
Tím hlukem proniklo volání: Freiheit, freiheit/svoboda, svoboda/. Z vozù zaèali skákat další. Všem se vedlo jako mì. Za stálého “ejlén“ odepnuli lokomotivu a bylo jasné, ¾e dál se nepojede.
Z celého vlaku jsme se vystìhovali na nádra¾í pod peron. Byli jsme ve mìstì Czapu. Vojáci i zøízenci, všichni hodnì opilí rozbíjeli kvery a støíleli do vzduchu. Nás, hudbu sehnali dohromady a museli jsme jim hrát. Snesli vína a špeku tolik, ¾e jsme to ani nespotøebovali. Ka¾dý jsme si nacpali brodsak a kapsy, prostì vše co se dalo.
Tak pøece to byl ten konec!
Díl poslední CODA
Domù je to ještì hezkých pár krokù. Ale kudy? Shánìli jsme se, kdy pojede nìjaký vlak k buï k Vídni nebo Ostravì.
Naši oficíøi se zabarikádovali ve vagonu, pøipravili si kulomety, ale nikdo si jich nevšímal. Jen oberst chtìl ještì k vojákùm promluvit.
Vylezl na prázdné sudy od benzinu a zaèal vojákùm pøipomínat pøísahu. Mají s ním jet dál do Vídnì, tam ¾e budou øádnì propuštìni a podobné sliby a lichotky.
Opilý Maïar vylezl za ním, zahodil mu èapku, strhal odznaky a bajonet. Vše hodil ostatním pod nohy a ti to rozdupali.
Plukovník Lojanowitz, starý voják, jistì mu bylo 70 let po takovém poní¾ení tam stál sám a plakal. Ostatní dùstojníci ho snesli dolù. Co bylo dál nevím.
V 11 hodin jel vlak ke Košicím. Asi deset nás naskoèilo a jeli jsme pøes Sátra-Uhel do Košic.
Tam èekala ta nejhorší myslitelná dohra.
1. listopadu 1918
Kdy¾ vlak zastavil, stáli po obou stranách staøí vojáci /Landšturmáci/, jeden vedle druhého, bajonety na puškách. Všichni jsme museli z vlaku vystoupit. Nástroje tam musely zùstat. Nás s popelavými výlo¾kami sehnali na nádra¾í do chodby a tam nám vše vyrabovali a rozkradli. Bylo nás jedenáct muzikantù a dva telefonisté.
Ze všeho nejhorší bylo, ¾e jsme se s nimi nemohli domluvit. Stále nìco brebentili a ukazovali, ¾e budeme zastøeleni. Ruce jsme museli dr¾et stále vzhùru. Kdy¾ nám všechno vzali, batohy, chlebníky, opasky, vyvedli nás na zahrádku u nádra¾í, postavili ku zdi za ní¾ byla silnice a ulice do mìsta. Proti nám se postavila èeta tìch domobrancù s kvery. Veleli jim dva kadeti. Oba kluci snad osmnáctiletí. Za zdí na ulici byla støelba, køik a ozývaly se explose ruèních granátù, mašinkverù. Prostì co mohlo, to tam støílelo.
Co se kadeti spolu dohadovali, pøibìhl k nim nadporuèík a cosi jim øíkal. Venku se znova ozvaly explose granátù.
Ji¾ jsem se louèil se svìtem s pocitem køivdy. Celou válku pøe¾ít a nyní na konci pro nìèí omyl zemøít? Posílal jsem v duchu poslední pozdravy svým milým doma ve mlýnì.
Najednou nás kadeti srazili do houfu a reservisté s bajonety vyvedli ven na ulici a odvedli do garnisonarestu. To je posádková vìznice. Tam jsme byli nahnáni do místnosti s cementovou dla¾bou a museli se svléknout. Co jsme na sobì mìli lepšího jako kalhoty, mantle a košile, vše nám sebrali. Místo toho tam hodili staré, špinavé hadry. Pak nás v poschodí zavøeli do dvou místností. U ka¾dé stáli dva strá¾ní se vztyèenými bajonety.
Stále jsme nevìdìli proè s námi takhle jednají.
2. listopadu 1918
Èasnì ráno se nechal kolega Raucher pøedvést do kanceláøe a ¾ádal o vysvìtlení. Jedním dùstojníkem, který umìl nìmecky mu bylo sdìleno, ¾e všechny vojáky od hudby s popelavými výlo¾kami zadr¾et a ihned zastøeli. V kterémsi mìstì v Uhrách je také pluk s šedými výlo¾kami a kdy¾ byla vyhlášena svoboda, tak se hudba toho pluku vzbouøila a zabili nebo pomlátili pár tìch maïarských oficírù.
To byl ten omyl, na který nás mìlo všech 13 zaplatit ¾ivoty. Ale nepustili nás. A¾ prý se to vše øádnì vyšetøí. Lumpové Maïarští !!
Dál trèíme pod strá¾í s bajonety v Garnison arestu. Na Slovensku. V Košicích.
Odpoledne jsme se seznámili s jedním Slovákem, kadetem. Ten nám slíbil, ¾e pomù¾e. Druhý den, kdy¾ mìli být všichni trestanci co tu byli zavøeni, s výjimkou nás propuštìni. Bylo jich asi 200. Ka¾dý dostal propustku a budou spoleènì odvedeni na nádra¾í, aby zde ve mìstì nìco neprovedli.
Kadet si vzal naše adresy kam který jedeme a ráno ¾e nám dá jízdenky. Ulo¾il nám, abychom ráno jak budou trestanci vycházet na dvùr, ¾e odvolá strá¾e od našich dveøí a my se rychle vmísili mezi vìznì, ale ne pohromadì. A¾ pojede nìjaký vlak nalevo abychom do nìho na poslední chvíli naskoèili. Ten, ¾e jede smìrem k Ostravì.
Rozèilením jsem celou noc nespal. Takovouto dohru jsem pøece jen neèekal. Kdy¾ si uvìdomím, co nás mìlo potkat na nádra¾í, v¾dy a¾ ztrácím dech. Je škoda tìch vìcí, které jsem mìl. Asi 6 metrù krásné ruské látky a snad 2 kila toho nejlepšího tabáku a nìkolik jiných vìcí. Zùstaly mi jen hodinky, bøitva, zápisní sešitek a šest korun. Èert to vše vzal! Hlavnì, ¾e jsem ji¾ snad na cestì k domovu.
Ráno vše dopadlo díky slovenskému kadetu dobøe. Ale ne zadarmo. Ještì jsem mìl namále. Kdy¾ vlak byl v pohybu a já do nìho naskakoval tak mì nìkterý z Maïarù chytil za mantl a chtìl strhnout zpìt. Obìma ruka jsem se vší silou dr¾el, vlak zrychloval tempo a já nohou vší silou kopl dozadu a já toho lumpa zasáhl pøímo do oblièeje. Tak to byl snad poslední úder na vojnì.
Z Ostravy jsem jel do Pøerova sám na plochém vagonì. Z Pøerova do Kolína ji¾ v osobním voze. V Kolínì jsem èekal dvì hodiny. Šálek mrkve, rozvaøené jako pro èuòata stál jednu korunu.
4. listopadu 1918
Pøijel jsem veèer v pùl desáté domù!!! Hladový, otrhaný a špinavý. To všechno se ji¾ srovná. Vím, ¾e já na Rusa nevystøelil.
HURÁ !!! HURÁ !!! HURÁ !!!
Nastává nyní zase boj o ¾ivotní existenci. Snad to bude veselejší a urèitì svobodnìjší.
Nyní zase Ulrich Josef
mlynáø
Tuchoraz u Èeského Brodu.
Díky Bohu u¾ snad nikdy ne èetaø u hudby, 24. pìšího pluku ve Vídni.
Pøepsáno podle zápiskù mého dìdy Josefa Ulricha, stárka v Kamýku nad Vltavou.
Ze vzpomínek dìdy dopsal Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora