Zápisky vojáka z první světové války – 9

15. března 1918
Tady začala na dobu válečnou poměrně dlouhá epizoda bydlení na kolejích a skoro v mírových podmínkách hraní. Asi jsem už z toho nejhoršího venku. Teď už mi chybí voda v náhonu a klapot mlýna u rodiny. Snad to také bude brzy.

Odjíždíme z Bürzuly k Oděsse. Z oken vlaku vidíme na Černé moře. Jak je to daleko od Terstu. Kam mě ta válka až zanese? V Oděsse jsme odpoledne. Budeme tady stát celý den. Byl jsem se podívat u moře. Je to od nádraží asi 5 minut chůze. Proti Středozemnímu se mi zdá nějaké tmavé. Krouží okolo s velikým křikem hejna racků.

Až 25. března jsme vyjeli k Nikolajevu. Velmi špatná jízda. V každé stanici šest až dvanáct hodin stojíme. Trať je přecpaná vlaky.

Naši hlavně všechno vyvážejí. Mouku, obilí, maso.

V Nikolajůvce vysedáme. Jdeme hrát asi 3 km do Vodopole. Vsi krásné jako u nás. Zděná, vzorná hospodářství. Zřejmě velice bohatá a úrodná zem je na okolních polích.

Ale je veliká zima. Na Bílou sobotu taková obrovská, studená, vánice jako v Karpatech. Jsou to čtvrté velikonoce na vojně. Přestože je sníh, vítr a zima hrajeme venku.

1. dubna jsme přešli do Gorochovky. Je zde veliký záliv nějaké řeky, spousta vodního ptactva. Po březích je mnoho želv lastur. Čápi chodí kolem nás na půl kroku. Téměř se nechají hladit. Až do 6. dubna zde odpočíváme. Odchod do Štěrbiny zase „domů“do vlaku.

20. dubna 1918
Konečně jme se pohnuli. U Alexandrovska se třetí prapor srazil s jiným vlakem. Tak jsme hráli na pohřbu. A dále jedeme do Pology.

Každý den hrajeme dopoledne a odpoledne v parku pro civilní obyvatelstvo. Stojíme v kruhu a civilové za námi louskají“semíčka“. Jsou to semínka slunečnice. Určitě by se před nimi v této činnosti styděla veverka. Je tu malý rozdíl. Veverka hází prázdné slupky na zem. Ti za námi nám to prskají za krk, do obličeje a na noty. Cháska nevzdělaná. Pro špínu to sotva chodí a smrdí zdaleka. Snášel jsem to dlouho, ale pak jsem se rychle obrátil a několika jsem trombonem, který mi jde hodně dozadu, rozbil nosy. My trombonisté, já Toman a Krejsa máme od té doby pokoj. Za nás už nejdou.

Třetí den umístnili naši saniteráci do parku skříňku s ruským nápisem: Milodary pro raněné vojáky. První den, ač zde byly stovky lidí v kasičce nebylo nic. Druhý den 10 kopejek, třetí den 17 kopejek a čtvrtý den někdo kasičku i s drobnými ukradl.

Potom tito štědří, ruští mužici, i když přišli na austrijáckou muziku ze vzdálenost mnohdy až 20 km čekalo marně. Víc jsme tam nehráli.

Seznámil jsem se s Čechem, který zde žije už sedm let. Pracuje jako stárek ve velkém mlýně. Byl jsem pozván na večeři. Zprostředkoval jsem mu mnoho dopisů přes vojenskou poštu. Pocházel odněkud od Křivoklátu.

Mlýn je automatický. Má 28 stolic válců 1 m širokých, 6 čtyřdílných vysévačů, 4 reformy s bohatým příslušenstvím. Mimo této pšeničné automatiky byly vedle mlýnice pro žitné a selské mletí. Ve strojovně,kde pracuje jeho bratr, válečný zajatec, je parní stroj o síle 250 koňských sil.

Byl jsem ve mlýně několikrát. Dostal jsem ze shora pokyn, abych se s Rusy moc nestýkal, nebo, že by to mohlo mít nepříjemné následky pro mojí osobu. Pitomci !

Z místních skladišť na nádraží , prý až 5000 vagonů obilí naši každý den odvážejí 3 až pět plně naložených vlaků do Rakouska. Pšenici, žito a kukuřici. Jsou to hodně bohaté žně bez práce.

2. května 1918

Jedeme do Mariupolu. Je to velké přístavní město v Azovském moři. Bydlíme v budově vysoké filosofické fakulty. Hned u vchodu do zdejšího parku visí oběšený voják-Čech. Na prsou měl tabulku, že je to desertér, který přeběhl k legionářům a byl chycen. Pro výstrahu ostatním.

Město, asi třikrát větší jak Plzeň, je velké, výstavné s širokým náměstím trochu do vršku. Než náměstí přejdeme, stačíme přehrát dva pochody. Ke koupi je vše. Posílám odtud balíčky do 5 kg domů. Mouku, slaninu a různé zboží. Touto cestou odtud jdou celé vagony tovarů.

Hladové Rakousko a Německo zde přišlo k bohatému žlabu. Zdejší přístav je rozlehlý. Obrovské lodě. Dráha vede po molu hluboko do moře, kde se překládají náklady obrovskými, elektrickými jeřáby z lodí na vagony nebo naopak.

Písčitá pláž s úplně bílým pískem, jeho vlny jsou vedle sebe až tři čtvrtě metru hluboké, plné různých lastur a škeblí. Nádherné koupání. Je možné jít až dva km do moře v hloubce po ramena. Voda při plavání nese sama, jak je slaná. Chodíme k moři každý den. Zvláštností je, že se zde civilisté, jak muži, tak ženy koupou dohromady „na Adama“. To je něco pro vojáky. Často zůstává někdo po ramena pod vodou déle než by měl.

Nedaleko, asi dva km odtud se vlévá nějaká řeka do moře. Byl jsem se tam podívat na rybáře. Břehy jsou zarostlé rákosím s obou stran. Rákosím mají rybáři prosekané pruhy jako ulice a hlavně tam nastražují měchy. To jsou sítě, kam ryba vpluje, ale zpět nemůže. Jsou dlouhé 50 metrů a rozpětí ramen až 100 metrů. Večer je nalíčí, ráno vyberou. Sítě přes den suší a opravují. Za jednu noc tak v průměru chytí 100 až 150 kilo ryb. Také chytají do velmi hustých, jako pytlových sítí, které vlečou jen při povrchu. Ty jsou široké jen 60 cm. Rybky velké takto chytané jsou jen 4-6 cm velké. Ty nakládají lopatami na vozy a vozí na trhy do různých měst.

Rybáři je ještě živé jedí. Vezmou rybku za ocásek, kousnou jí do hlavičky a hned spolknou.

Jednou jsem si přivstal a již v šest byl u řeky, abych viděl ty úlovky. V jednom měchu o délce asi 60 metrů a šíře křídel kolem 120 metrů bylo chyceno asi 130 kaprů, dvou až čtyřkilových, 20 štik kolem kila, 20 cejnů po tři čtvrtě kila a asi 5 kilo ostatních ryb. Na udici to chytím sotva za měsíc.

Několikrát jsem se byl podívat na rybím trhu ve městě. Již z dálky mě směroval ukrutný zápach rybiny. Sílu má hlavně v létě když je teplo. Těch ryb. Tolik jsem pohromadě ještě neviděl! Byly tam kulaté až tři metry dlouhé vyzy. Váhou kolem 30-70 kilo. Ty sekají na špalky. Vedle se povalují celé hromady těch malých. Lidé to kupovali a hned, jako u nás preclíky z kornoutu, jedli. Mnohdy to bylo napolovic shnilé. Až se člověku zvedal žaludek.

Lopatami to tam přehazovali jako u nás uhlí. Různé sumce, mořské candáty, kapry, štiky, cejny a mnoho ryb, které ani neznám.

Také tam prodávali smažené na oleji ze slunečnicových semínek, obalované ryby. Candát, asi půl kila za 50 kopejek, větší až za rublík. Toto si kupuji často. Chutná to výborně. Obzvlášť, když to jím se zavřenýma očima.

Na druhé targovici (tržišti), na opačném konci města bylo maso, zelenina, melouny a podobně. Tam prodávali zase na dřevěném uhlí opečené porce skopového masa, napíchaného na špejlích, dle velikosti od 30 kopejek až po jeden rubl.

S hygienou si nedělají problémy ani tady. Nejlépe chutná večer po setmění. Přesto jsem si toto jídlo chodil kupovat často a chutnalo mi.

6. května zde bylo povstání železničních zaměstnanců, dělníků ze železáren a přístavu, spolu útokem bolševiků oproti cizím vojskům, vetřelcům. Provázela to dělostřelba a pouliční boje. Mnoho bolševiků přijelo v noci na lodích.

Naši se o tom dozvěděli. Večer obsadili nábřeží a přístav s nádražím. Když se soudruzi vylodili, naši je při světle velkých reflektorů z městského parku bateriemi rozstříleli už v lodích. Bylo veliké krveprolití.

Celý týden následovalo stanné právo. Při akci padlo i dost našich. Hráli jsme na několika pohřbech.

Dvakrát za den hrajeme v parcích k poslechu. Vždy odpoledne v hudebním pavilonu nad mořem. Je to jistě 1000 m nad hladinou. Krásná podívaná. Moře je plné velikých i malých lodí časem obletovaných celými mračny racků. Na ten rej a ruch pod námi bych se vydržel dívat snad celé dny. Pod námi je park, zahrady a dole nádraží, velké železárny, mnoho jiných továren. Na břehu je rozložen přístav.

Při hře sedím přímo proti moři. Jak mi ten trombon vesele praská přímo nad mořem. Vyhlídka je až k obzoru. Jistě 25 km do dálky.

V budově co spíme jsou veliké knihovny, ale samé ruské knihy.Trochu umím azbuku, tak si v nich listuji. Ale co je to vše platné? Stále se vkrádají vzpomínky na domov a rodinu. Kdyby tak mohli být tady a tuto krásu viděli na vlastní oči.

5. června 1918

Odjíždíme do Rostova na Donu. Vyžádala si nás, pouze hudbu, tamější říšská posádka německých myslivců (Keiserjäger). Mají nějakou jubilejní oslavu. Vyhrazen po nás byl velký vagon a doprovod je poručík. Z dáli je vidět pozlacené kopule na tureckých mešitách a pravoslavných kostelech, minaretech a věžích.

Cestou se přihodilo tohle.
Asi dvě stanice před Rostovem jsme museli v polích čekat před nádražím. Nebyla volná trať. Poblíže dráhy na poli pracovaly dvě turkyně, celé zahalené v šatech, pouze oči jim byly vidět. Posedáváme na náspu u vagonů. Dohadujeme se jsou-li staré nebo mladé, hezké či ošklivé. Svobodník z naší kapely se sází, že půjde a podívá se na ně. Ten šat z obličeje že jim sundá. Byl upozorňován, že to může špatně dopadnout. Nedbal však těchto rad.

Pomalu je obcházel a něco jim vykládal. Neslyšeli jsme co povídá. Jen jsme viděli jak rozhazuje rukama. Zajisté mu nerozuměly. Náhle se k jedné přitočil, chytil za šat na obličeji a chtěl jej strhnouti. Ale ještě rychleji napadená pustila motyčku a Franta dostal takové dvě poctivé po hubě, že zůstal s otevřenou stát. Potom za hlazení tváře se pomalu loudal zpět. Měl štěstí, že žena nepoužila motyčku. Ona se ani neohlédla a pracovala dál. S jakou jsme ho přivítali si bude jistě pamatovat nadosmrti. Od té doby se ho nikdo nesměl optat, jaké mají turkyně oči.

V Rostově jsme jeli z velikého, krytého nádraží tramvají na ubytovnu. Byla to nedostavěná budova obrovského divadla, nejméně jednou tak veliká jako naše Národní divadlo.

Hry máme hodně. Němci nás koukají využít. Ale vede se nám velice dobře. Od našeho pluku jsme dostali stravné v penězích, které se mělo odevzdat německému velitelství. Ti to hrdě odmítli s tím, že to má být rozděleno mezi nás. Jako hosté že budeme vydržováni od nich. Co ti nám všechno fasovali !!!. Löhnung jednou tak veliký, špek, sýr, marmeládu, víno a rum a mnoho dalšího. Prý jsme jim hráli mimo komisní hry. Ještě se mezi sebou složili a hodně nám dali v penězích na ruku.

Když jsem doma čítal o kozácích, nikdy mě nenapadlo, že budu v jejich hlavním městě účinkovat jako člen vojenské kapely. Samo město je daleko větší jak Mariupol. Budovy jako vily, bungalovy, vše v polokruhových střechách a velkých zahradách. Kolem již pravý východní typ.

Na náměstí tří až pětipatrové budovy, po ulicích množství stromů. V několika tržnicích lze koupit všechno. Je tu mnoho velkých továren různého odvětví… Člověk neví, co by si měl dříve prohlížet.

V budově bydlíme nahoře. Je tam asi 20 místností připravených pro divadelní personál. Zatím úplně bez nábytku. Spíme sice na podlaze, ale je to nádherné bydlení proti nocování pod širým nebem nebo ve stanech.

Mládenci si přivedli dvě děvčátka z ulice. A druhý den se to opakovalo. Domlouval jsem jim, že se spáleji. Marně. Další večer tu byly znova. Hned vedle naší cimry. Veselí nebralo konce a nabývalo na hlasitosti. Došlo to tak daleko, že jsme nemohli spát a tak jsem je vyhnal. To teprve byl křik na celý barák. Byli tam také dva páni šikovatelé a vyrukovali na mne s vojenskou disciplínou a z titulu šarží chtěli zakročit. Když po zlém, tak po zlém. Šel jsem k telefonu volat vojenskou patrolu. Ta že udělá pořádek. Zalezli, holky vypadly a my mohli klidně spát.

To však nebyl konec této patálie. Do týdne jeden pan šikovatel a šest vojáčků, muzikantů se šlo do špitálu „učit hrát na klarinet“. Tak se mezi vojáky říkalo léčbě kapavky, pravé ruské, tedy mocné, kterou od báryšen nachytali. Pobouření bylo veliké. Ale měl jim tam do dirigovat. I pan feldvébl, který na odlišení od mančaftu chytil “muziku“ ne dívčí ale dámskou tam s nimi byl.

Ve sklepech budovy bylo složeno množství voskových figurin, tak jsme si do zásoby nadělali svíčky.

Bohužel po třech týdnech jsme se ocitli zase v Mariupolu. Konec krásných časů, škoda, mohlo to vydržet už do konce.

Ale ani zde není zle. Hrajeme každý večer na tři party. Jedna o 18 mužích v zahradním biografu, druhá, 10 mužů, smytčový šraml v zahradní restauraci a šest lidí v důstojnické kantýně.

V biografu a v restauraci je za večer jeden rubl na muzikanta. To je dobré, ale hned jej utratím. Hlavně za výborný tabák. Čtvrt funtu, tj. asi 12 dkg za 15-až 45 kopejek. Podle toho, co se podaří usmlouvat. Před hrou v biografu si umotám asi 40 až 45 cigaret. To je dávka na večer.

Byli jsme hrát u našeho třetího praporu na Jaltě. Hned po hře se vracíme. Každý den hrajeme.

Až 16. září jedeme do Jekatěrinoslavi. V místě je mnoho hry. Má tu sídlo vrchní velitelství Rakouské okupační armády na Ukrajině a v Rusku.

Město je o mnoho větší než Rostov. Elektrické tramvaje, továrny a zajatecké tábory. Střídají se zde hudby od všech pluků z Ukrajiny po 14ti dnech.

Jednou jsme šli hrát do zajateckého tábora. Kapelník byl nemocný a tak noty vybíral archivář Korejs. Vzal většinou české skladby

Zahajovali jsme Slovanskou předehrou. Ta začíná Hej Slované a končí - Kde domov můj.

Hrajeme uprostřed tábora, obstoupeni našimi zajatci a vojskem. Přímo proti mně na kopečku stál tři staří reservisté s fajfkami. Stoprocentně Češi.

Velitel tábora, starý maďarský plukovník chodil okolo jako bůh války s vousy špičatými a nakroucenými až za uši. Když jsme předehru začali hrát, prorazil náš kruh a chytl dirigenta Maršíka/m.j. tento Maršík, když jsem odcházel od vojenské hudby ve Vídni v roce 1908, narukoval k nám jako absolvent konservatoria jako regrut, byl to solo houslist a do plechu 2 křídlovka/ za ruku, aby se ihned přestalo hrát, že je to vlastizrádná píseň. Ale Maršík, řízný Štajerák ho od sebe odstrčil a dál se pokračovalo bez jakékoliv překážky. Když ku konci zazněly první takty písně Kde domov můj, tu ti tři staří reservisté pustili fajfky na zem, smekli čepice a postavili se do pozoru a pohnutím plakali, až jim kapaly slzy po tvářích.

 
My, co jsme stáli naproti nim jsme byli dojati stejně jako oni.

Dohráli jsme a Maďar, který stál stále v kruhu, koulel očima jako čert a kroutil si vousy. Potom přistoupil k Maršíkovi a zhurta na něho, že prý ho neposlechl a hrál vlastizrádné písně tak, že ho ihned nechá odvést do arestu. Maršík, stoje v pozoru prohlásil:Tyto skladby jsou všechny povoleny hrát od nejvyššího velitelství. Na důkaz toho mu předložil partituru oné předehry potvrzenou od nejvyššího velitelství. Maršík hlásil dále, že si bude stěžovat na velitelství, protože mu bylo bráněno ve vykonávání služební povinnosti.

Plukovník vzteky celý rudý zařval “Gehe zu Teifel“ a zmizel. Po celou dobu koncertu už se neukázal. Potom jsme zahráli několik Maďarských pochodů a ku konci naši, Kmochovu Andulku a Mařenku.

Škoda, 3. října odjíždíme zpět k pluku.

Pokračování příště…

Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora