Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Co se také vybaví…
Vraceli jsme se z provozní praxe na Valšovickém polesí podle Beèvy. Proudy tu støídají tùnì a úplavy. Voda èirá jak ve studánce. Nikdo by nevìøil, ¾e tahle øeka umí za den dvakrát vybìhnout z koryta, zabouøit, pohrozit a zase vrátit tak èistá , ¾e bylo a¾ ku podivu, kdy¾ se povedlo vytáhnout rybu, a divit se kde se tam vzala. Na dnì se ukazovalo skoro ka¾dé zrníèko písku. To vše lemovaly porosty olší a vrb, podrostlé trávou. Taková „šumná dìvèica“ øeka to byla. Však se v ní také málokdo vyznal. Nevtíravá, prosvìtlená hejny ostroretek v proudcích a sluneèních paprscích.
Pøede mnou vykraèoval náš pan tøídní profesor. Také jeden z tìch, kteøí ve mne nechali svoje stopy. Rybáøe poznáš. Kdy¾ jde podle vody, nevidí skoro nic jiného, ne¾ to, co tam pod hladinou je. Tak jsme tam petrachtovali oba. Najednou se pan profesor jen tak na zlomek vteøiny pozastavil, podíval pod bøeh tùnì a šel dál. No nakoukl jsem tam taky a vidìl. Stála tam, a pìkná, štika ve stínu olšièky. Ani já nedal najevo, ¾e jí vidím. Asi nám obìma v hlavì probìhlo to samé.
Pokraèování pøišlo naveèer. Sbalil jsem „cajk“na štikování. Tak se tam lovu dravcù øíkalo. Byly stanoveny i povinnosti navíc co musel rybáø splnit pøi tomto zpùsobu lovu. Zasedl u tùnì a èekal. Káèa, tedy splávek, se pohupoval na hladinì v záplavì modøe oblohy. Koleèka kolem avizovala lákavý pohyb nastra¾ené rybky. Nepøišla štika, ale od rajèuru (bývalá vojenská jízdárna), pan profesor. Pozdravil jsem, on odpovìdìl, rozbalil cajk a nahodil. Sedìli jsme a mlèeli.
První, kdo situaci porušil, byl mùj splávek. Poskoèil a rozjel se k druhému bøehu. Pan profesor komentoval. Vem jí to, je to èudla. Tedy jsem ani¾ bych pøisekl, v pohodì nastra¾enou rybku, trochu poškubanou, vytáhl. Dál pokraèovalo krásné ticho. Toto samé se za chvíli odehrálo, samozøejmì s mým jiným, uctivìjším, upozornìním znova na druhém bøehu. A pak mlèení ne¾ pan profesor sbalil. Pozdravil jsem, on odpovìdìl a já za chvilku zaèal balit taky. Veèer se hrálo na nìjaké slávì v Ústí u Jarmilky.
Moc jsem toho nenaspal, ale jak se ukázalo, víc ne¾ bylo tøeba. Cajk a po páté k tùni. Rosa krásnì studila pøes sandály, nad vodou tak trochu. Spìchal jsem. Musím v sedm balit, abych to stihl do školy.
Pan profesor u¾ tam sedìl. Pozdravil jsem a zase replika vèerejšího ticha. Po chvíli se múj splávek rozjel k druhému bøehu. Pan profesor najednou bez øeèi zaèal balit. Jen tak-tak jsem mezi taháním zubaté staèil pozdravit. Byla pìkná. Mìla snad tøi kila.
Donesl jsem jí paní profesorové. Co já, kluk na privátì s ní? Staèil jsem se zeptat jestli to nebude bráno jako provokace. Odpovìï byla jednoznaèná. Nemudruj Tondo a pøiï na obìd.
Došel jsem a pak mì pan profesor uèil chytat ostroretky “podustvy“ jen tak, na biè.
Ale to snad pøíštì…
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora