BABIBAJKY
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* (10) *
Byl jednou jeden koala, co bydlel na velikém blahovièníku. Zajímaly ho jen mladé lísteèky, kterými se krmil v¾dy, kdy¾ právì nespal. Jen¾e znáte to o „dobrém bydlu“. Milého koalu taky zaèalo pálit, vìtev, na které nejradìj sedával, ho znièehonic zaèala tlaèit, strava se mu znechutila, a tak pøemohl svoji vrozenou lenost, slezl ze stromu a vydal se do zahrady, kterou z nejvyšší vìtve u¾ nìjakou dobu obhlí¾el.
Nepoèítal ale se silnicí, pøes kterou se musel dostat na druhou stranu a pøi tom svém pomalouèkém batolení málem pøišel o ¾ivot pod koly strašlivì houkajících a rachotících plechových oblud, z vonících barevných kvìtù se mu udìlalo špatnì od ¾aludku, a kdy¾ spadl do bazénu, jak se lekl chundelatého psiska, byl nakonec rád, ¾e ho neznámý dvounohý tvor vrátil na jeho blahovièník.
No vida, ono je doma opravdu nejlépe!
* * *
V jednom veselém bílém pokojíèku na psacím stole stál poèítaè a bylo mu tam dobøe, proto¾e rád pracoval a byl š»astný, kdy¾ kolem nìho i v nìm všechno pìknì klapalo. Moc se mu líbilo brouzdat se po internetových sítích, to mìl pocit, ¾e mu patøí celý svìt.
Ani netušil, ¾e právì tady na nìho èíhá nejvìtší nebezpeèí. Jak tak jednou tahal rozumy z nového serveru, zaèaly se mu dìlat pøed oèima hvìzdièky a bìhat všelijaké barevné prou¾ky, rozbolela ho celá obrazovka a tlaèítka zaèala sabotovat. Propánajána, co se to dìje? Kdo se mi to pøehrabuje ve slo¾kách? Kdo mi tam krade soubory? Co si o mnì mùj majitel pomyslí, kdy¾ mu pøedvedu prázdné stránky?!
Chudinka poèítaè, jak mìl vìdìt, ¾e viry nenapadají jen èlovìka. Kdo mu teï pomù¾e?
* * *
Na jednom pevném krou¾ku ¾ily pìknì pospolu ètyøi klíèe. Jeden odmykal zahradní branku, druhý dveøe do domu, tøetí zase gará¾ a ten ètvrtý, chudinka malá, dávno zapomnìl, ke kterému zámku vlastnì patøí.
I mezi pøáteli se obèas stává, ¾e zapomenou na pøátelství, a jeden ka¾dý zaène mít dojem, ¾e právì on je ten nejdùle¾itìjší… jo, hoši, kdybych já neodemkl branku, museli byste nejspíš pøelézt plot… moment moment, a jak byste se dostali do domu, kdyby mì nebylo?!… ale ale pánové, pokud já neodemknu gará¾, s autem nikdo nevyjede!… a co ty tady zavazíš a ubíráš místo, pr»avèe jeden pr»avá?! A cinkaly a vrtìly se v kapse, a¾ do ní udìlaly díru a vypadly ven. ®uchly do snìhové závìje a zimou celé ztuhlé ani nedokázaly volat o pomoc. Jejich majitel je našel a¾ na jaøe, kdy¾ sníh koneènì roztál, jen¾e to u¾ byly celé rezavé a on dávno mìl klíèe nové, zámky vymìnìné a kapsu poøádnì zašitou.
* * *
To jednou byly jedny staré váhy, samy sobì se nic moc nelíbily, pøipadaly si pøíliš jednoduché, a kdy¾ za nimi pøišly na návštìvu vzdálené pøíbuzné váhy digitální a blýskaly èíselníkem, a¾ oèi pøecházely, bylo z toho našim váhám skoro do breku. No a aby toho pokoøení nebylo málo, strèil je jejich majitel do tmavého kouta vzadu na polici a na jejich místo postavil toho digi vetøelce. Jen¾e… všeho do èasu! Kdy¾ jednou po silné bouøce vypadl proud, hledal majitel se svíèkou svoje staré váhy a byl móóóc rád, ¾e je má. Ještì ¾e nevyhodil záva¾í…
Aha, ono vás zajímá, co na to váhy?! Deprese je pøešla, poznaly, ¾e právì v jednoduchosti je jejich síla a nesmrtelnost, zatímco osud toho moderního vynálezu je skuteènì na vá¾kách!
* * *
Co¾e, vy nevíte, co to býval cirkus? Ani jste neza¾ili ten rozruch, kdy¾ po dla¾bì z koèièích hlav kodrcal do mìsteèka jeden vùz za druhým a všechny a¾ po vrch nalo¾ené, kdy¾ se za møí¾emi ozývalo vrèení a chrèení a úplnì neznámé øvaní cizokrajných zvíøat? V¾dy» pøijel ten nejvìtší a nejznámìjší Humberto! Cvièení lvi a tygøi skákali pøes ohnivé obruèe, bìlostní konì tanèili kolem mané¾e, vysoko a¾ pod vrcholkem stanu se z hrazdy na hrazdu míhali artisté, sloni pochodovali v øadì za sebou a dr¾eli se navzájem chobotem za ocásek, v rukou ¾onglérù se míhaly balonky, krou¾ky i ku¾elky a ¾ádná nespadla! Nespadla ani krasojezdkynì, která pøedvádìla pøemety na širokých zádech rychle cválajících koní.
Bo¾ínku, co tam toho bylo k vidìní! A¾ oèi pøecházely z té krásy a tøpytu, ze všeho nevídaného hem¾ení lidí a zvíøat. A kolik smíchu a dìtské radosti rozdával klaun svými neohrabanými kousky! Bez klauna nebyl cirkus cirkusem. Jak legraènì padal na nos, jak na nìm plandávaly širokánské kalhoty, kdy¾ upaloval pøes mané¾…Tak tohle býval cirkus! A neøíkejte, ¾e by se vám nelíbil, v¾dy» byl ¾ivý! Ne tak jako ty vaše vymyšlené hloupé poèítaèové hry, které ¾ivot jen pøedstírají!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky