Zápisky vojáka z první světové války – 5

Kniha druhá, místo kveru trumpeta.

(Trio vojenského kvapíku.)

Snad nadějnější život

Jedu do Natmihali na kole na nádraží. Na cestě mě doprovází ještě děla. Kdo ví zda na rozloučenou, nebo jen na čas. Ať je to jak chce, jen když se vzdaluji od těch hrůz, které válka působí. Karabinu mám sebou. Vzal jsem si 10 nábojů. S nepřítelem jsem vcelku vyrovnán. Já sice proti němu nedal jedinou ránu, on se do mě také nestrefil. Ostatní patrony, co jsem poslední čas musel mít u sebe se octly v rybníce aby nezabíjely lidi.

Kolo jsem na nádraží dal jako zavazadlo. Papíry mám až do stanice Gröbming ve Štýrsku. To bude jízdy. Přes Uhry, Budapešť, Rakousy, Vídeň, Linec, Štýrsko. Zdalipak se kolo neztratí. I kdyby - vem ho ďas. Jen když já budu hodně a hodně daleko za větrem.

Večer jsme vyjeli. U sanitního vlaku s raněnými jsou připojeny dva obyčejné vagony pro vojenské privátní cestující a pro veřejnost. Bude to zdlouhavá cesta. Ale nyní čas pracuje v můj prospěch. Čas plyne nezadržitelně dál. Nikdo netuší, kdy přijde okamžik skončení války. Ale jisté je, že se tato neurčitelná doba krátí.

Stále nemohu uvěřit, že je možné abych zdráv odjížděl co nejdál od fronty. Zapadl jsem do kouta, karabinu (taky jsem jí nemusel tahat sebou-ale rozkaz je rozkaz) strčil za záda do rohu a při tom kodrcání poctivě usnul.

Probudil jsem se do bílého dne. V prvním okamžiku jsem nechápal, co se se mnou děje. Oknem je vidět veliké lány obilí, které se již zelená, luka, výstavné dvorce a vesnice. Kde jsou stráně, zákopy a zem rozrytá granáty s překážkami z ostnatého drátu? Je pravdou, že jsem tak daleko od válečných hrůz? Mohlo se to v tak krátké době změnit? Škoda, že to nemohu dát vědět do Tuchorazského mlýna, domů. Hned jsem napsal lístek polní pošty a na příštím nádraží jej do stránky vhodil ochotný železničář.

Na větším nádraží naše vozy odpojily a připjali je za osobní vlak. Cesta ubývala podstatně rychleji. Nikde stopy po válce. Vesnice,města všade klid. Potkáváme vojenské vlaky plné mladých lidí. Všichni směřují tam, odkud já odjíždím .Je mi jich líto a nezávidím jim. Kolik pak z nich se vrátí domů zdravých.

V každé větší stanici je Červený kříž. Kde se déle čeká, jdu si pro jídlo, čaj a cigarety. Na listiny, kterými jsem byl vybaven, dostávám vše potřebné zdarma. Když jdu z vlaku, musím se tahat s batohem a karabinou. Čert mi ji byl dlužen. Ale všude jsem terčem veliké pozornosti a moje medaile dělá divy. Sestřičky od Červeného kříže se předhánějí v ochotě. Každá nabízí to nejlepší. Zvláště dobře se mám ve stanicích, kde musím přesedat. Je dost času na vyprávění. Německy umí téměř všechny jako v Maďarsku. To je bavím o skutečných a taky trochu “přibarvených“ příhodách. Kde je vojsko také oficíři přijdou a salutují před tím kouskem postříbřeného plechu. Přátelsky se vyptávají na ten život v poli. Zde se kamarádí a venku mají raději psa nebo cigaretu než vojáka. Prozatím se mi na cestě vede výtečně. Asi to cítí i ty vši. Začaly svobodněji kousat a žrát.

Ve Vídni jsem se půldruhého dne zdržel. Musím si taky přece po té dlouhé jízdě odpočinout. Dostal jsem čisté prádlo, v místní nemocnici se vykoupal a vyspal. Trochu jsem projezdil a prochodil známými místy, kde jsem před osmi lety jako vojenský muzikant hrával.

Cesta přes Rakousy a Štýrsko byla ještě zábavnější. Tam by mne byli Tyroláci ulili vínem a kořalkou. Jedeme hlubokými roklemi. Po stranách vysoké, zalesněné vrchy jako v Karpatech. Samá skála, samý vodopád ze skal. Orné půdy jen malé kousky. Spíše jsou to louky.

Osady zděné, budovy úzké, ale velice upravené, samé květiny v oknech. Na střechách jsou někde i veliké kameny. Prostě, hezký pohled. Pod tímto dojmem se válečné vzpomínky rozplývají, ale zajisté zůstanou noční můrou po celý život. Kde mohu, zasílám domů lístky.

Píše se 6. května 1915

Dojel jsem do Gröbmingu. Do města je to z nádraží asi 2 km. S bušícím srdcem a obavami jdu vstříc novému,neznámému osudu. Doufám pevně, že budu nyní jistější a spokojenější a hlavně nebudu sám. Vždy, když mi bylo nejhůře, přišlo mi na mysl nějaké vnuknutí, jakýsi šestý smysl. Když jsem se podle něho okamžitě zachoval, bylo dobře. Vyšlo mi to již asi čtyřikráte. Proto i nyní vesele a s odvahou do toho. Musím se řídit příslovím, které mi uvízlo v hlavě z mých mizivých znalostí latiny. Odvážnému štěstí přeje. Já si jej vzhledem k podmínkám, ve kterých se pohybuji upravil na „S drzým čelem vpřed“. Na nádraží, kde sedím a píši tyto poznámky jsem ze všech stran okukován. Ne svojí zásluhou, to ta karabina, kterou ještě pořád vláčím sebou.

Cesta vede do kopce. Za ním je potok, kolem kterého leží snad 60 domů a vilek. Některé i jednopatrové. Vše výstavné a čisté. Deset minut za městem je ve vile vojenské velitelství. Hlásil jsem se tam. Můj plíšek (medaile) a metály vzbuzují obdiv. Konečně jsem se zbavil karabiny a nábojů. Odvedli mne do isolačních baráků, kde musím být na pozorování kvůli nakažlivým chorobám. Bude to trvat celých pět dnů. Koupele, odvšivování a nové prádlo.

Několik hudebníků zde již bylo. Mezi nimi dva moji známí z dřívějšího bezstarostného a veselého života ve Vídni. Podle jejich informací je zde klid, jen si budeme asi muset přitáhnout opasky. Strava je velice bídná a je jí málo. Maso dvakrát týdně, porce jako půl prstu, chleba z kukuřičné mouky, ale jen poloviční dávka. Tuřín, mrkev, fazole a podobné dobroty. Jen jedno je stejné. Ráno i večer špína, vydávaná za černou kávu. Ale i tato mizerie je každý den jistá. Oproti podmínkám na frontě je to blahobyt. Kamarádi, kteří tu polní patálii nezažili tento můj názor nemohou pochopit. Málem jsem „dostal deku“, když jsem je poučil, že se jedná o přípravu na předem připravované vyklízení posic ze strategických důvodů v poli. Bude se jim lehčeji odpoutávat od nepřítele. Budou lehcí a lépe se jim bude utíkat.

Šťastně jsem vše přestál a po obědě rukuji již trvale k hudbě. To bylo “halo“. Muzika je ubytována na sýpce jednoho hostince nad místní tiskárnou. Vychází zde dvakrát za týden časopis Gröbnisch Rundschau.

Jak jsem přišel na dvůr, strhl se neuvěřitelný rámus. Jeden z nich popadl buben, jiný činely a po schodišti mě přišli přivítat,jako nějakého vojevůdce. Z hostince, ze silnice, civilisté i vojáci se přiběhli podívat, co se děje. Dva kluci mne vedli nahoru se stále neutichajícím kraválem. Tak jsem byl uvítán u muziky, která mě měla v budoucnu chránit. Zase jsem patřil někam, kde bezprostředně nešlo o život.

Čas ubíhal vesele. Píšeme nějaké noty, ale většinou neděláme nic. Už je nás tady 25 muzikantů a stále přibývají další. To není dobré.

Přišlo mi kolo. Zítra ho pošlu domů. Tady by dlouho nevydrželo. Kluci ho pořád bezohledně prohánějí. Přivázal jsem na něj pumpičku, ruský a italský bajonet a karbitovou svítilnu. Stal se zázrak. Vše přišlo do Brodu v úplném pořádku. Pak, že prý na drahách kradou. Ale asi těžko by takto došel chleba, máslo nebo brambory.

Dostal jsem úplně novou Es trubku. Dvě až tři hodiny za den zkoušíme. Je zde pět starých známých z Vídně. Když jsem v roce 1908 odjížděl do civilu byli rekruty. Nyní jsou z nich šikovatelé (zupáci). Co jsem zde, fasuji na den 50 haléřů. Ostatní mají žoldu jen 16 haléřů. To hlavně ten můj plíšek.

Okoukal jsem se v tom to prostředí. Chodím do potoka na pstruhy. Je jich zde neskutečně mnoho. Chytám je jen do ruky. Pod kameny a kořeny za asistence Houfa a Vosáhly. Časem si vylezu na skály a nejvýše jen tak do čtvrtiny kopce. Roste zde mnoho protěže. Fouká zde studený a ostrý vítr. Ale nádherné pohledy do údolí za to stojí. Jsou úchvatné. Ale přece jen bych byl radši doma a naháněl v mlýnici kolečka.

Čas vesele utíká. Občas chodíme hrát po vsi, kde jsou naše setniny ubytovány. S hladem to také není nejhorší. Za dvacet haléřů je zde plný šálek pajšlu, za 30 haléřů slušná porce obalovaného králíka s bramborami. To ale byly ceny jen pro muzikanty.

Už je nás tady zašitých skoro čtyřicet. Kapelník vybírá dvě party. Jedna složená z 18ti mužů půjde do pole a ostatní zůstanou zde, u kádru. Špatně se osvědčilo přísloví, že, kdo maže, ten jede. Zde kdo mazal nejel a zůstává na místě. Ostatní jedou do pole. Jsem rád, že jedu také. Tam, poblíž fronty se cítím jistější. Nic horšího než fronta už ve válce není. U kádru každou chvíli vybírají ke kveru. Tady zůstanu u své trumpety, kolik je nejmenší počet hudebníků v kapele je předpisy dáno.

21. června 1915
Dali nám vše nové. Večer v 18 hodin vyjíždíme. Na nádraží jsme pochodovali a hráli ještě společně. Pak naše parta do pole nasedla do vagonů. Ti, co zůstali nám na peróně vyhrávali. Oni s radostí škodolibou, já s opravdovou.

Jak jsme vyjeli z obou stran záložní setniny, které čeká jízda do pole pustili přes nás křížem střelbu ze strojních pušek. V poslední chvíli jsem dostal od Houfa, který měl službu fotografii Jarušky a Aničky. Jako družičky o Božím těle. Nepojedu tak do pole sám.

Náš cíl je Devavánia ve středních Uhrách. Budeme tam prý asi 14 dní než budou tamní dvě setniny vyzbrojeny. Sloučí se setninami, které jedou s námi z Gröbningu v jeden náhradní prapor.

23. června 1915
Deavánia je město v úplně bahnité rovině. Ulice samé bláto ,jen po stranách jsou dřevěné chodníky. Půda kolem ta nejlepší. Hluboká a černá. Kamen se zde nenajde. V každé ulici krámky s velice špatným pivem, ale dobrým a laciným vínem. Litr stojí 24-40 haléřů. Ostatní je zde k dostání vše, ale velice draho. Nyní již fasujeme na den o 20haléřů víc, polní plat. Denně hrajeme na veřejnosti. Už jsem na vojně 47 týdnů…

6.července 1915
Nasedáme znova do vlaku. Směrem k Přemyšlu. Dopředu jedou zdraví vojáci. Zpět ranění. Mrtví odpočívají v poli. Mají dobojováno.

Jsme v místech, kde jsem již byl. Zákopy, překážky z ostnatého drátu. Vše ostatní pobořeno a spáleno. Zde se již bojovalo. Pouze mrtví lidé a koně jsou již zakopáni. Mosty neopravené, provisorní. Na nádraží jsou zřízeny dřevěné boudy, kde se úřaduje. Čím blíže ku Přemyšlu, tím větší je spoušť kolem. Pro poškozené mosty jedeme jen velice pomalu. Ale vše hraje v náš prospěch. Na druhou stranu, dál od fronty bychom spěchali. Všade samé vojsko ve zbrani.

3. července 1915
Dorazili jsme do Puszima. Zase jsem v bitevním poli. Ale trochu jinak než dříve. To jsem se musel starat sám o sebe. Dnes od toho máme velení. Kolem známky nedávného boje. Jsme trojspolek - Houf, Vosáhlo a já. Další známý je Steimar. Narukoval v roce 1908 jako rekrut. Nyní je šikovatelem a sólistou na křídlovku. Pihy a zrzavá hlava mu zůstaly.

Stará, známá hudba, kterou jsem poslouchal 10 měsíců zase zní naplno. Děla, strojní pušky a výbuchy granátů. Dorazil pluk, který měnil posice. Náš náhradní prapor byl rozdělen mezi setniny. Hudba byla přidělena ke štábu. Jsme pohromadě s předním trénem, kuchyněmi, pionýry, sapery a telefonisty.

2. srpna 1915
Ne moc slavné výročí. Celý rok jsem na vojně. Vloni jsme doufali, že se to nestane. Nezbývá jen věřit v lidský rozum, tedy v konec tohoto utrpení. Kdoví, kolikery vánoce, při velkém štěstí, nás ještě čekají.

Velice často se ukazují naše aeroplány. Nepřítel na ně prudce střílí. Kolem každého letadla je plno obláčků vybuchujících šrapnelů.

V barácích, kde jsme bydleli vypukla cholera. Až do 25 srpna pochodujeme blíž k frontě, většinou v noci. Cestou jsme několikrát hráli pro mančaft i oficíry. Pro nás to bylo jedno. Rozdíl byl jen v tom, že vojáci při našich koncertech buď poslouchali, nebo mazali karty. Oficíři popíjeli něco lepšího než pivo. Připravuje se veliký útok ku proražení nepřátelské fronty. Všade okolo spousta lehkých i těžkých děl a veliké zásoby nábojů do nich.

Pokračování příště…

Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk

Zápisky vojáka z první světové války – 1
Zápisky vojáka z první světové války – 2
Zápisky vojáka z první světové války – 3

Zápisky vojáka z první světové války - 4