Èehona pùjde bojovat
U¾ jsem kdysi vysvìtloval, ¾e ironické oznaèení obèan Èehona vzniklo z poèáteèních slov jedné ze slok c. a k. hymny… èeho nabyl obèan pilný… Obèan Èehona byl tedy jistým synonymem napapaného Èecháèka, kterému se v øíši celkem dobøe vedlo. Ovšem vìci se lámaly v pùli. Pøipomeneme si, jak to pøed sto léty zaèalo?
28. èerven 1914, to je den, který urèil osud Evropy nejen na dobu váleènou, ale stejnì významnì i na dobu po válce. Vlastnì stál i u základu novì zformované Èeskoslovenské republiky, která vznikla na území rozpadlé øíše Rakousko-Uherské. Ale kde a jako to zhruba zaèalo?
Podrobnosti si ka¾dý doká¾e dohledat sám. Já jenom pøipomenu, ¾e brizance – tedy výbušnost- srbského „sudu støelného prachu“ zaèala rùst. Podle Berlínské smlouvy z roku 1878 získalo Rakousko-Uhersko mandát obsadit a spravovat Bosnu a Hercegovinu, podle stejné smlouvy se stalo Srbsko samostatným státem.
Detaily rozebírat nebudu, byly tam tendence klonit se k Rusku i naopak, vra¾da krále Alexandra, a všechno patrnì kulminovalo v roce 1908, kdy „za císaøe pána, jeho rodinu, museli jsme vybojovat Herczegovinu“. Srbsko zaèalo mobilizovat, válka byla na spadnutí. Ostatnì jako dneska, všímáte si?
Zdá se ovšem, ¾e trochu vycouvalo Rusko, do konfliktu se západní Evropou se mu nechtìlo. Ovšem do váleèné hry se u¾ více zapojovalo Nìmecko, které se cítilo vojensky poøád silnìjší. Na severozápad nás se prušáctví pomalu probíralo z døímoty. No a pøipoètìme k tomu provokativní císaøské manévry v obsazeném území, na hranicích se Srbskem.
Doutnák pod sudem støelného prachu patrnì zapálila srbská špioná¾ a u¾iteènými idioty pro nì byli Gavrillo Princip a další. Vlastní pøíbìh atentátu asi znáte. Selhali dva bombometèíci a jedna bomba, která vybuchla, nezpùsobila velkou škodu. Ovšem na sarajevské radnici se dlouho neøeènilo, zva¾ovaly se rùzné varianty postupu. Nakonec auto s obìma man¾ely vyrazilo k nemocnici, navštívit zranìné z bombového atentátu. 
Nu a tam u¾ se neš»astný student Gavrillo trefil, bohu¾el. Selhala místní policie i císaøská ochranka, a tak mohl milující Ferdinand pøed svou smrtí u¾ jen zvolat na svou man¾elku „®ofinko, ®ofinko, neumírej! Zùstaò na ¾ivu pro naše dìti!“. Bohu¾el, doplatili oba na politiku a na neøešené (a mo¾ná neøešitelné) spory. Jejich dùstojný (aè stroze protokolární) pohøeb jsem u¾ kdysi popsal.
O osudu hlavních aktérù atentátu bylo u¾ napsáno mnohé. Patnáct (podle nìkterých pramenù šestnáct) jich bylo odsouzeno. Tøi dostali provaz a zhoupli se na nìm v únoru 1915. Sám Princip kvùli svému nízkému vìku ještì provaz dostat nemohl a tak zemøel na souchotiny v pevnostním vìzení. Za skuteèného hlavního strùjce atentátu bývá pova¾ován armádní plukovník Dragutin Dimitrijeviæ. Ono s èím kdo zachází… se naplnilo i u nìj, i kdy¾ pozdìji. V èervnu 1917 byl zastøelen po øádném soudním procesu.
Nejen Rakousko potom koketovalo s válkou. Staøièký mocnáø patrnì u¾ osobnì ne, ale svìtu v¾dycky vládli generálové, kteøí potøebují nìkoho, proti komu se mohou bránit. Takoví generálové byli ve všech armádách, a tak se za mìsíc naplnil tragický osud Evropy. A obèan Èehona u¾ zaèínal tušit, ¾e asi bude hùø. Sedm kulí v Sarajevu byl jenom zaèátek. I o tom pokraèování „Mým národùm“ si èasem popovídáme.
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora