Zápisky vojáka z první svìtové války – 4
Jen z jedné patálie do druhé ale v jiném kraji. Na pochodu.
25. záøí 1914
Jedeme celou noc a nevíme kam. Snad na Srbsko. Podél tratì jsou velké vesnice a nepøehledné lány kukuøice. Po projetí celých polí rajèat pøišla Budapeš». Jedeme dál na sever. Tím se otáèíme zpìt ku Krakovu. Ve 13:35 pøejí¾díme Slezkou hranici a ve smìru na Krakov se pokraèuje. Pøed námi se zase ukazují hory.
27. záøí 1914
Po desáté hodinì jsme ji¾ za Krakovem a smìr je Tarnov. Po delší dobì krásný den. Vzpomínám na Èeský Brod jak tam asi dneska v nedìli je co dìlají ve mlýnì. Já sedím ve vlaku a netuším, kam nás vezou. Zajisté nìkoho na smrt, jiné na zmrzaèení. Jen málokdo pøe¾ije zdráv. Na duši tyto pro¾ité hrùzy zùstanou ulo¾eny nav¾dy. U¾ teï jsou z nás jiní lidé ne¾ pøed krátkou dobou. Dívám se z vlaku na ty š»astné lidi, kteøí se mohou obléci a jít kam chtìjí. Do kostela. nebo jen tak do mìsta.
Na nádra¾ích je mnoho uprchlíkù. Rodina má svùj vagon, na jedné stranì je dobytek a drùbe¾, na druhé bydlí. Snad se vìtšinou jedná o ¾eleznièní zøízence. Stejnì je vozí do Uher a Rakouska. Sjí¾dí se sem mnoho vojákù. To znamená, ¾e zase bude co nejdøíve boj.
Ze stanice Solotvina pochod do 13 km vzdálené vsi Nedìliska. Poèasí se otoèilo a je silný déš». Ka¾dý hledá nìjaký kouteèek kam se schovat.
Pøede mnou svítí èervená lucerna. Spolu s nìkolika hochy od hudby jsme tam zamíøili. Pøi matném svìtle jsme vidìli nìkolik mu¾ù le¾et na slámì. Beze slov jsme mezi nì lehli. Bylo velice cítit karbolu a jod. Únava byla silnìjší všeho. Hned spím jako bøenì. Za šera mì probudil zápach. Otoèím se a budím souseda. Nic, ¾ádné známky ¾ivota. Jen široce otevøené oèi hledí ke stropu. Mrtvola. Vyskoèím a zalomcuji sousedem na stranì druhé. Byl také mrtvý.
Vlezli jsme do cholera-barákù, kam skládali zemøelé. Køièím na muzikanty a rychle pryè. Jen¾e to u¾ byli proti nám sani»áci. Zjistili, ¾e jsme tam spali. Hned, ¾e musíme s nimi do isolace a k visitì.
Jsem snad zdráv a nyní bych mìl být zaøazen mezi choleráky? Tak to tedy ne!!
Kdy¾ nás odvádìli šel jsem jako na malou potøebu. Jakmile jsem byl za rohem kùlny, nohy na ramena. Zmizet mezi trény nebylo tì¾ké. Chvilku byl poprask. Vrátil jsem se pro kolo a šel ke svým. Z mých spolunocle¾níkù od hudby prý dva zemøeli ještì zde na choleru a stopa zbývajících konèila v nemocnici. Zase se mi ta s kosou vyhnula.
Dorazil náš náhradní prapor. Místní kováø mi zhotovil z kusu ohnutého ¾eleza pedál ke kolu. U¾ se dá jezdit. Vše vypadá na panský nocleh. Je zde kùlna. Sice rozbitá a fouká do ní ze všech stran, ale neprší tam. Místa kudy pøece jen, spravuji èím se dá. Koèí od trénu berou z mojí residence seno. Jen abych neskonèil na holé zemi. Èím dál se zdvihá vìtší vítr. Kùlna odolává jeho náporu.
Snad bude pár dnù pokoj. Kolo mám schované a sám jsem se zašil mezi hudbu. Oficíøi od trénu a plukovního komanda tak o mne nevìdí. Asi jim po pravdì nechybím.
Z dálky hømí dìla. Má se odbýt rozhodující bitva. Potom prý u¾ bude klid. Jsou to však jen “tìšínská“ jablíèka. Tì¾ko uskuteènitelná.
Jen tak se povalujeme na senì, nebo se hraje typicky vojenská hra. To si ka¾dý vybere svojí veš, polo¾í se na papír a která je nejrychlejší ta vyhrává. Ušlechtilá zábava vojákù v poli!
Kdy¾ se povede sehnat od øezníkù kousek masa a najít zapomenuté brambory na poli, tak pod mezí vaøím.
Prší neustále. Velice mrzutý èas. Le¾et v senì. Vzdálit se nesmíme. Všade jsou hlídky s nabitými kvery. Tady se nebere ohled. Bez vyzvání se støílí. A kdy¾ nezastøelí ten kdo hlídkuje, zastøelí jeho za to, ¾e nezastøeli nejbli¾ší oficír. Taky bez milosti. Hnusná válka.
30. záøí 1914
Ve tøi odpoledne se mi udìlalo velice špatnì. Pøišly silné bolesti v bøiše. Mìl jsem nìkolik kávových konserv. Uvaøil jsem je a vypil velké mno¾ství té bryndy. Pøed oèima mi pøebíhají obrazy èervené lucerny ve tmì a lijáku, otevøené oèi mrtvého vojáka a dìsivá obava z cholery. Snad, kdy¾ se mi vyhýbá kulièka nepøichází tohle.neštìstí. Je to strašná nejistota. Ale Pepíku ouhoø taky ledacos pøe¾ije. Najednou jsem duchem u rákosí Podviòáku. Bìtuško!!!
Pøešlo to. Máme ka¾dý ¾eleznou reservu. Dvì konservy a dvì porce sušenek( cvibachu.) Je to pro pøípad, ¾e by nebylo mo¾né vaøit miná¾. Bez rozkazu to nesmí sníst nikdo. Tak bez rozkazu mi to nìjaký lump ukradl. V této situaci on je pro mne mizera, ale já k dy¾ to zase ukradnu jinému ne. Jiného nezbývá.
Zdejší civilisté,vìtšinou Rusíni, jsou velice pobo¾ní. Ráno i veèer a za ka¾dého poèasí kleèí v blátì i dešti. Tak dlouho se modlí, ne¾ zjistìjí co by se komu dalo ukrást. Taková je to paká¾ modláøská. Ti skuteèní, øímskokatoliètí køes»ané to pochopí. Ten rusínský Pán Bùh je pøece pravoslavný.
Hospodáø v jeho¾ stodole spím mi dal hrnek bílé kávy abych jako šarše zakázal koèím krást seno, ¾e by nemìl èím krmit. Mì to taky vadí. ¾e sena ubývá. Mohl bych spát na zemi. Pil jsem tu kávu s posvátnou úctou. Co jsem na vojnì se mi nic takového nedostalo do ruky.
Jsme odlouèeni od armády vzhledem k velkému výskytu cholery novìji i tyfu.
Nepoleví-li to, tak od 6 øíjna máme jít do isolovaných barákù. Nevalné vyhlídky to jsou.
Je zde ji¾ i náš tøetí prapor. Nikdo vèetnì civilistù nesmí do jiné vsi. Ka¾dý den fasujeme víno a èaj s rumem. Kdoví, není-li pozdì? Pøed èasem jsme z hladu jedli vše mo¾né a syrové. Zkazili a nachladili jsme si ¾aludky a proto asi teï ty nemoce.
Dovídám se, ¾e Slezák z Kolína se kterým jsem byl na jaøe na cvièení v Kolomiji je mrtev. Padl pøi první srá¾ce u Ravanèe na Bukovinì. Také kamarád Pytel podlehl zranìní.
Pøedevèírem bylo oèkování proti choleøe a já se ulil. Budu prý pøísnì potrestán a jdu dnes. Nevím co bude, ale snad mì nese¾erou. Zatím jsou dvì hodiny odpoledne a je ticho. Dle data odeslání pøišel po šesti nedìlích lístek a fotoèka z Chrástu.
5 øíjna jdeme na nové oèkování. Ka¾dý den je nìjaký pøípad cholery. V pùl hodinì jsou nìkteøí mrtví. Co je s válkou s Ruskem a Srbskem nemáme ¾ádných zpráv. Proslýchá se, ¾e Nìmci mají Varšavu. V bojích byly prý znièeny dva nepøátelské chóry.
7 øíjna 1914
Ve tøi ráno neèekaný poplach. Ihned odchod do stanice Solotvina. Od šesti èekáme na nástup do vlaku. Nocujeme u staré domobrany. Moravani a Nìmci. Je to v bývalém hostinci. Prý tady spali Rusové, kteøí byli a¾ v Uhrách. Od pìti zase pøed stanicí. Nasedá se v deset veèer a jedeme, nevíme kam. Vlak ujel za noc jen 25 km. Znova èekáme. Jsou tady ji¾ ètyøi vlaky s vojskem. Mnoho Nìmcù. Projí¾dí celý oddíl automobilù s rozebranými aeroplány. ®eleznièáøi øíkali, ¾e za šestou stanicí je tra» rozbitá od nepøátel. 9. záøí v 11 hodin jsme v Taranovì. Jestli to jelo tak dvì hodiny. Ostatní èas se prostojí. A v noci jedeme s ještì vìtšími zastávkami. Noc propršela. V deset dopoledne z Dembice odboèení lokálkou do leva. V první stanici vystupujeme a jdeme v dešti smìrem ku hranici. Zpìt jede mnoho sanitních vlakù s ranìnými. Pøed týdnem zde byli Rusové. Vše znièeno a vyrabováno. A¾ od jedné v noci spíme ve vsi Pustka a odtud ráno asi 15 km pochod do Malinova. Kolem vodí velké transporty zajatcù. Zdá se, ¾e zde dnes zùstaneme. Za nocleh poslou¾ila nedostavìná stodola, ale krytá taškami- V noci mrzlo. Kalu¾iny jsou pokryté ledem. Je to lepší, ne¾ bezedné bláto.
12. øíjna 1914
Veèer v sedm hodin, to u¾ zase od dopoledne lilo, jsme promoklí vyšli. Chleba dva dny nebyl. Za to pod nohama smìs bláta, písku a nìkde zmrazkù. Kolo moc lehko nešlo.
Dorazili jsme do vsi Sliezanka. Jsou to porùznu v lese rozhozené baráky, ka¾dý jinak stavìný.
Hned po pøíchodu koupil jeden voják, ¾id, prase, na místì ho zabil a prodával. Také jsem si koupil sádlo za korunu. Na víc jsem nemìl. Rozškvaøil k tomu našel nìkolik zelánek a byla polívka. Jak dlouho povedu ještì tenhle cikánský ¾ivot plný bláta, deš»ù o hladu a ¾ízni ve stálých obavách? Fronta není zase tak daleko.
14. øíjna 1914
Došli jsme do Tarnobøeku. Je to velké mìsto, ale celé od nepøátel vyrabované a vypálené. Prý tu byli celé tøi týdny ubytováni. Koho potkali na ulici, musel dát ruce vzhùru a co mìl, to mu ukradli. V pøípadì ¾en to bylo trochu jinak. To místo ruce vzhùru bylo suknì dolù. Své brali bez ohledu na vìk a okolí. Pøed man¾ely, dìtmi pøímo na ulici. Jak to asi je:zvíøe-èlovìk nebo èlovìk zvíøe? Takto se u nás nechovají ani cikáni. Tì¾ko pochopit, ¾e tito lidé jsou Evropané. Tento hnus pøerušila pøed týdnem tøídenní bitva, po které se Rusové stáhli zpìt.
15. øíjna 1914
Za celých deset týdnù jsem poprvé spal zutý a svleèený. Jsme v truhláøské dílnì, kde si topíme a vaøíme co kdo se¾ene. Brambory, mrkev, vodnici. Co bylo od masa vybral nepøítel. Druhý den ráno byl zastøelen voják, který se pokusil o deserci.
Je krásnì. V noci silný mráz. Z okna je vidìt veliké ovocné i zeleninové zahrady táhnoucí se a¾ k øece Visle, vzdálené asi 500 metrù. Za ní je ji¾ Rusko. Øeka je velmi široká. Na druhé stranì do vzdálenosti 50 km je mnoho našeho vojska.
Je zde hodnì zvìøe, zvláštì koroptví. Po èase sem dostal rozkaz jet do asi 15 km vzdálené Nábøe¾iny. Po cestì se pro bahno tì¾ko jelo. Ani po stranách nebylo skoro kam se vyhnout. Pøíkopy byly plné napolo shnilých koní. Nemá je kdo zahrabat. Nazpìt jsem to zkusil po ¾eleznici. Je to sice asi o tøi km dále. Cesta je suchá a místy se dá na kole dobøe jet. U lesa byli pekaøi, Èeši z pojízdné pekárny. S kvery bìhali po kraji lesa. Prý si chtìjí zastøelit ba¾anta nebo zajíce. Vyprávìli, ¾e zde v oboøe ulovili nìkolik srncù i jinou zvìø. Pøede mnou jeden na víc jak sto metrù støelil ba¾anta. Moc z nìho po vojenské kulièce nezbyde. K trénu jsem pøijel samozøejmì a¾ na samý veèer. Z nedaleka je slyšet prudkou dìlostøelbu. Veèer v 11 odchod. Smìr na Sandomìø, kde pracovali sapéøi od 8 a 98 pluku z Brna na stavbì pontonovéhu mostu pøes Vislu. Dlouho jsme èekali. A¾ ve ètyøi hodiny ráno bylo mo¾né jít dál. Jsme na území Ruska. V devìt veèer bereme lo¾írunk ve starém špýchaøe velkého dvora a¾ do rána. Jsou zde všechny moderní stroje na èištìní obilí. Naše vozy uvízly v bahnì u Visly. Cestou máme nejen odpoèinek, ale také citelný hlad. Káva byla a¾ kdy¾ nás kuchynì dohnaly. Krajina tady velice pøipomíná Polabí. Místo kde jsme, je Opatovo. Vše je pokroèilé a civilisované. Domy zdìné s tì¾kou krytbou.
Kdy¾ jsme ráno vyrazili, musel jsem zùstat vzadu u trénu. Byly poslány rozkazy asi 7 km nazpìt. Pluk jsem dohonil u Ostrova. Tam mi praskl støed u kola. Je nepojízdné.
Na nádra¾í jsem fasoval chleba a špek pro pluk. Byl nìmecký. Velké cihly ale lepší ne¾ náš komisárek. Nádra¾í je velké, koleje širší ne¾ naše. Jen ta lokomotiva se mi zdá malinká. Jsou zde veliké ¾elezárny. Obyvatelé - pøeva¾ují pejzatí ¾idé. Ulice plné krámù a krámkù. Koupí se vše. Jen dost draho. Staré i mladé ¾idovky nabízejí hlavnì koøalku, chleba a housky. Vidìli jsme mnoho nìmeckých vojákù. Postoupil jsem s provianttrénem dál za mìsto. Je tam letištì. Museli jsme èekat. Právì pøistávala tøi nìmecká letadla. Cesta pokraèuje dubovým lesem. Je písèitá a velice blátivá. Ka¾dý vùz se musel vytahovat ètyømi a¾ pìti páry koní. Po tmì to byla veliká zkouška. Vprostøed lesa jsem v jednom domku zùstal spát. Ráno se mi povedlo najít pluk v Rabovci: Je zde dnes odpoèinek.
Prohlí¾ím si vìtrné mlýny. Kameny jsou pískové, veliké 40-50 coulù v prùmìru. Zaøízeni dost dobré na vìtší sílu, èeské pytlování. Musejí zde vát silné vìtry.
Dalších nìkolik dnù jen pochodujeme stále blí¾ k dunìní dìl.
23. øíjna 1914
Ve ètyøi ráno alarm a a¾ do jedné odpoledne pochod blátem. Byla miná¾. Les, kterým procházíme je plný ranìných a mrtvých. U¾ zase jsem ve váleèné hrùze. Okolní vsi hoøí a støelba je velice blízko.
Blízko bitevní èáry jsme spali, dá-li se to tak nazvat. Napochodovali jsme do hlubokého lesa, chvíli kupøedu, chvíli zpìt a¾ nakonec veèer pøímo, úplnou lesní tmou na èelo fronty. Za chvíli se srazily naše bataliony s nepøítelem a zaèala støelba. Po tmì. Císaøova armáda houfnì utíkala nazad. I já bloudil celou noc s muzikanty a saniteráky. Kolo jsem stále musel nést. Byla to zabíraèka. Roští nám dalo co proto. Chvilku jsme klímali v Kozanovì.
Ráno se všichni pøed lesem sešli. Veèer to nebyl nepøítel, nýbr¾ náš 41 pluk. Tato neschopnost z vyššího komanda u našeho pluku stála asi dvacet ¾ivotù a dost ranìných. Vyhazujeme zákopy a vyèkáváme. Èekáme další befely.
Kolem deváté znovu postup do lesa. V rojnici, mu¾ vedle mu¾e. Ani ne za pùl hodiny se strhla prudká støelba. Zaèali chodit ranìní. Z myslivny zøídili sani»áci provisorní ošetøovnu. Ošetøují tøi doktoøi a ošetøovatelé. Nepøítel má v lese zákopy. Støílí se celý den a je mnoho zranìných. Mrtví zùstávají na místì. Celý ten den nosím nosítka s zranìnými. Nepøátelští vojáci jsou zavšivení a strašlivì špinaví.
Nad hlavami a okolo nás vybuchují granáty a šrapnely z dalekonosných dìl pevnosti Ivannovgorodu. Kdy¾ šrapnely vyjí své kuíííí-kuííí-kuíí-tlaèím se do zemì jak zajíc v brázdì. Èekám, brzo-li mì to v kusech roznese po okolí jako u¾ mnoho jiných. Pøes nás zpìt odpovídají dìla nìmecká.
Dopoledne se povedlo zatlaèit nepøítele k pevnosti.Jen¾e na druhé stranì jej nelze dobýt zákopy.
Veèer pøišly posily. Jako obvykle, pozdì. Pøijel major od vrchního komanda a naøídil rychlý ústup. Rusové prorazili naší frontu. Z dálky bylo slyšet jejich útoèný pokøik:urrá-urrá. Vyklízíme ve zmatku les a ustupujeme: Co je mrtvých a bolesti ranìných. Pøitom vše zbyteèné.
Na kolo mi nandali asi 15 karabin. Z rozkazu hejtmana je mám odvézt zpìt k nìjakému trénu. V tom prvním, na který jsem asi po 10 km narazil, se zdráhal koèí zbranì pøevzít. Strhl jsem karabinu z ramene zaèal øvát. Jestli je nevezmeš zastøelím tì. Kdyby tak byl chudák vìdìl, ¾e nemám u sebe ani v kveru jedinou patronu. Pøece se s tím nebudu dál tahat. A» si to dají na vùz. Tøi dny pochodujem z Pavlova pøes Štìpánkov do Katajeva. Vše, mosty, vesnice, ka¾dé èíslo za sebou vypalujeme. Budujeme zákopy. Za ka¾dou cenu musíme nepøítele zdr¾et. Rozestavili okolo nás 70 dìl. V poledne nepøátelský útok pøišel. Nejdøív prudká dìlostøelba. Rusové s velkými ztrátami museli ustoupit. My postoupili do Radvance. Frontu dr¾í jiná divize. Vane silný vítr a mrzne.
Pøed ètyømi roky jsem mìl veselku. Dnes nemám ani kousek chleba ani peníze. Zato hlad a zimu. Je mi do pláèe.
Dìla za námi hømí. Pøeèkám to?? Uvidím ještì Bìtušku a dìti? Z domova pøišly ètyøi kartky po šesti týdnech najednou.
Od šesti veèer s menší pøestávkou v noci pochodujeme pøes pole, písek a moèály a¾ do odpoledne. Jsme poblí¾ bitvy. Náš pluk má ale reservo. Noviny píší o strategickém odpoutávání od nepøítele. Ve skuteènosti jde o výprask, po kterém utíkáme a¾ se nám nohy dostávají nad ramena. Co den se bojuje. Nepøítel nás nepøíliš zdvoøile èastuje granáty a šrapnely. Zùstali jsme spát nìjakou tu hodinu ve stodole. Cítím zradu. Musím zase nìco podniknout na svou pìst a to hned!
Ráno jak jsem vstal, hned jdu od Gäfäksttrénu k provianttrénu a hlásil se u hejtmana Èerného, komandanta tohoto zadního trénu, ¾e mì posílá velitelství našeho pluku, abych po èas ne¾ budu mít spravené nebo vyfasuji nové kolo, konal slu¾bu u nìho. (Jistì ¾e to nebyla pravda, ale on nemá èas ani mo¾nost si to ovìøit.)
Pan hejtman na mne laskavì pohlédl a sladce pravil: Jdìte k èertu! Všechny líné, èeské svinì, mi sem posílají. Otoèil se zády. Byl to stoprocentní Èech a k tomu rodilý Pra¾ák.
Dobøe to dopadlo. Kolo jsem si dal na vùz a šel vedoucímu šikovateli hlásit, ¾e jsem od pana hejtmana Èerného jemu pøidìlen k ruce. Byl to jen prostý èlovìk-Rusín. Hned vše potøebné zaøídil a kamarádsky mì pøijal.
Pøidìlil mi komando nad tøetím batalionem. Je to osm koèích, ètyøi vozy a pár ulejvákù od tøetího praporu. Šel jsem „dolù“ k manèaftu a pøedstavil se jim jako komando. Kluci køièeli radostí, ¾e budou mít pokoj od frajtra, který dìlal velkého pána. Okrádal je o gebíry. Jsem zvìdav, co bude dál. Zajisté více starostí. Hlavní vìc je, ¾e budu dále od místa, kde to nad hlavami nepøíjemnì hvízdá, od fronty.
Koupil jsem od vojáka, ¾ida, který nepøestal obchodovat ani v této situaci, za tøi koruny špeku. Na místì ho vyškvaøil a nalil tøi plechovky od konservy. Koupil dva kradené komisárky. Bude snad na pár dní vystaráno.
Jen¾e nebylo!
4. listopadu 1914
Ráno jsem nevìdìl, co nás èeká. Kdy¾ jsme vyjeli, snìdl jsem poslední dvì konservy. Myslím si, ¾e u trénu je potøebovat nebudu. Tam se v¾dy nìco pod ruku se¾ene. Tak jsem se dost posilnil. Však se pozdìji ukázalo, jak to bylo dobøe.
Ve dvì hodiny jsme pøišli mìsteèka Chmelník. Z návrší byl krásný pohled. Samý sad, zahrady, uprostøed rybník a pod ním mlýn. Spokojenì šlapeme kolem ¾idovského høbitova.
V tom proti nám v panice utíká velké mno¾ství ¾idù. Všichni na ten jejich høbitov. Ti, co se nedostali dvíøky, lezou pøes plot a pøes zeï. Ne¾ jsem pochopil proè, z mìsteèka se ozval rachot strojní pušky. Po silnici vzhùru prchají naše hlídky. Pokraèujeme v pochodu rychleji. Na námìstí mnoho trénù a okolo pøecpáno všeho vojska. V celých øadách jsme pochodovali. V tom z pravé strany zaduní dìlo a ne dál ne¾ 150 metrù, uprostøed námìstí exploduje granát. K tomu se zprava pøidaly strojní pušky. Nastal šílený zmatek. Dìla, vozy, vojáci, vše v chumáèi prchá do polí po levé stranì.
Na námìstíèku ji¾ halasí køik ranìných hokynáøek. Jejich krámy a boudy létají vzduchem a to co prodávali, dopadá i na nás.
Nepøátelská strojní puška z vì¾e kostela kosí celé naše øady. Nìkolik dìl hømí bez pøestání. Šrapnely a granáty neskuteènì masakrují vše, bez rozdílu voják, civil. Hromady mrtvých. Jsme pod jednou sprškou krve. Koèí bijí do koní. Pobízejí je k nejrychlejšímu pohybu. Nìkteøí se plaší. Vojáci na vozech odhazují vše. Bedny konservy, cvibach, pytle mouky, chleba, vùbec vše co pøeká¾elo.
Pøed naším vozem se zablesklo.V kouøi a prachu jsem zahlédl vysoko ve vzduchu koòskou hlavu. Vùz se pøevrhl. Skulil jsem se k jednomu domku. Kromì pár boulí a modøin mi nic nebylo. Známý od trénu køièí “Honem dovnitø“. Vykopl dveøe. Chtìl jsem za ním. Snad pøirazil dveøe, nemohl jsem je otevøít. Tak utíkám dál do kopce.
To u¾ se naše dìla nahoøe vzpamatovala a zaèala bít na Chmelník.
Kdy¾ jsem se ohlédl, bylo ji¾ vidìt v mìsteèku výbuchy granátù a na jiné stranì šlehaly do výše plameny.
Utíkal jsem pøímo proti dìlùm. Pøi ka¾dém výstøelu nás náraz vzduchu porazil. Pøes zaèali støílet i vojáci. Ze zadu to lítalo do nás, ze pøedu asi ne v¾dy pøes. Z hluku a svištìní støel jsem byl úplnì omámený. Na mysli bylo jen a jen dopøedu. Nikdy bych si nepomyslel, co v takovéto chvíli èlovìk doká¾e.
Zabití a poranìní lidé a konì, rozmetané kusy jejich tìl, rozházené vìci. Zde, uprostøed toho se pøedstavuje ve své ohavnosti válka. Kdyby ti páni, co válèí u zelených stolù byli nahnáni jako my do tohoto masakru, mo¾ná by tyto ukrutnosti oslábly. Nevìøím, ¾e by pøestaly najednou úplnì.
Èety se rozprášily po poli a vše utíká proti kopci. Písek znaènì stì¾uje pohyb. Cílem je pro toho, kdo má štìstí les. Èekám, kdy nìkterá z tìch kulí co kolem fièí srazí i mne. Má slova v zoufalství byla „sbohem ¾eno, dìti a rodièe“. Jen¾e se mi moc chce ¾ít. K smrti unaven jsem upadl. Zahodil vše. Na sobì u¾ mám jen karabinu. Snad jsem ani u¾ nemìl sílu sundat øemen vysílením. Kolo, torna a brotsak zùstaly na voze kterého jsem se dr¾el pøi útìku. Neudr¾el a spadl jsem. Trvalo asi 40 minut ne¾ jsme se dostali z dostøelu do lesa. Tam jsem padl a omdlel.
Procitl jsem a¾ do køiku, ¾e za námi jsou kozáci.Naštìstí jen panika. Jdu volnìji: Vidíš Pepo, pøed pár hodinama jsi byl spokojený pøi myšlence, ¾e hlad nebude. Nyní si nìjaký mamlas mastí mým sádlem a chlebem hubu.
Kamarád Poustka našel v lese z rozbité bedny nìkolik masových konserv. Tøi mi dal.
U Chmelníku zùstala polovina trénu. Se zbytkem jsme postupovali a¾ do deseti veèer. Setniny chrání náš ústup.
Mimo karabiny nemám nic. Pøesto jsem byl pochválen, ¾e jsem správný voják, který i v té nejvyšší nouzi “nehází flintu do ¾ita“. Nejsem si jist, vztahuje-li se to i na kver bez patron.
Takté¾ neèekanì byl pøepaden celý náš pluk. Utíkáme co nejrychleji nazad. Útoky na nás jdou ze tøech stran.
6. listopadu 1914
Ráno ve tøi hodiny odchod, který trvá a¾ do osmi veèer. Po pouhých dvou hodinách odpoèinku v mrazu znova alarum a jde se a¾ do dvou hodin odpoledne. Je to zlé, ale smìr od hvízdajících kulièek podporuje a zahání únavu. V osadì Kremlov s Nìmeckými vojáky èekáme na odjezd k Berlínu. Prý se tam nepøítel tlaèí.
Do jedenácti jsem mìl pøíjemnou povinnost dohlí¾et v pekárnì kde, se peèe pro manèaft chleba. Ani já jsem se neošidil.
Ráno jsme došli do Záwìrcù. Celý den marného èekání. Stejnì tak i druhý. Odpoledne ze všech stran detonace. Naši rozbíjejí vše, co jde. Mosty, tratì a budovy. Trochu to utichlo a¾ naveèer.
Znova jsem byl povìøen dohledem v pekárnì. Ze tøí pytlù mouky máme upéct 200 chlebù. Právì pekaø zadìlal na kvas.
Sedím koneènì trochu v klidu dokonce u stolu a na ¾idlici a píšu si deník. Kolem pobíhají pekaøovy dìti. Pøipomínají mi a vyvolávají vzpomínky na naše doma. Celou noc nebudu spát ale budu alespoò v teple. Jestli nás nepøítel nevy¾ene. Domù psát nemohu a ani ¾ádná pošta nebude, vše je pozastaveno.
V šest jsme dopekli a v jedenáct jedu pro nové tøi pytle mouky. Co jsem tady bylo upeèeno 350 bochníèkù chleba.
Mìsto i okolí je znièeno. Je zde opìt naše vojsko. Spal jsem jako pán ve voze a pøesto¾e prší se snìhem, bylo teplo pod plachtou. Okolo se kopou hluboké zákopy a opevnìní. S jedním starým reservistou jsem vymìnil za dva chleby a konservy fajfku. Budu kouøit.
15. listopadu 1914
Dal jsem se fotit. Je to drahý špás, ètyøi kousky za osm korun. Za dva dny to má být hotové. Toti¾ jestli nás nepøítel nepo¾ene. To bych pøišel o peníze. Kdy¾ jsem fotky dostal, zhrozil jsem se jak staøe vypadám. V noci jsme byli napadeni. Vše je pøipraveno k odchodu (útìku). Ve dvì v noci støelba utichla.
17. listopadu 1914
Útok, který vèera zaèal pokraèuje s malými pøestávkami a¾ do 14.prosince. Celou tu dobu jsou konì zapøa¾eni k okam¾itému ústupu .Naši sice jednou postoupili asi o ètyøi kilometry. Ale jen na èas. 21. listopadu se stáhli do zákopù. Zatím spím pod plachtou. Kdyby to tak bylo do konce války. Veliké mno¾ství zajatcù vodí kolem.
Psal jsem domù o peníze na zimní prádlo. Odpoledne je pøivezli na 7 vozech. Z našeho pluku je ji¾ jen asi 600 mu¾ù. Èekáme rekruty, aby dìla nemìla hlad. Tak prádla bude dostatek. Bitva je prý od Krakova a¾ po pruské hranice. Osmého prosince jsem dostal z domova dvì psaní a lístek od bratra Toníka. Sestra Míla je ji¾ vdaná a já ani nevím, kdy mìla veselku. Lituji, ¾e nemìli tolik ohledu, aby alespoò lístek napsali. Je to tak jako to bylo døíve. No pøeji jí mnoho štìstí.
Všichni zdraví od trénu mají být vystøídáni a pùjdou ke kumpanii do pole. Vše se mìní. Mosty na dráze spravili, aby je dnes znova vyhazovali do povìtøí. Také pøivezli mnoho vozù ko¾ichù pro manèaft.
15. prosince 1914
Dnes bylo skuteènì deset mu¾ù od trénu posláni k setninì. Mì to minulo. Snad pan hejtman Èerný bere pøeci jen ohled. Podle rozkazu má být zbytek našeho pluku vystøídán. Budeme prý dáni na odpoèinek. První polovina trénu dopoledne odešla. Ti pùjdou pìšky. Druhá polovina jde ve dvì odpoledne do Lozù, kde nasedáme na vlak. Druhý den jsme opouštìli území Ruska. V Plaškovì, blízko Krakova se vysedalo. Ráno v sedm byl odchod. Silnice plná trénù. Jelo se krok za krokem a ka¾dou chvíli èekáme. Dobøe, ¾e èas bì¾el i tehdy dál ani¾ by šlo o ¾ivot. Byl pøed námi znièený most. Nepøítel dìlá to samé co naši. Za sebou všechno nièí. Procházíme mezi zákopy a ploty z ostnatého drátu. Je to ve smìru od Krakova k Bochni. Stopy po nedávné velké bitvì jsou na všech stranách. Pøíští den odpoledne nás zdr¾el další zboøený most. Vozy brodí a my jdeme po lávce. Za øekou nás dohnal oberst s tím, ¾e naše divise se musí okam¾itì vrátit. Za Krakovem prý nepøítel prorazil naše posice. Tak vyèkáváme další rozkazy. Údajnì máme zase nasedat na vlak a urychlenì se vracet. Nocujeme u obce Vìlièky. Vše je zde prosycené solnými výpary. V Podgoøi èekáme a¾ do tøí ráno na vlak. Za tøi hodiny je vše nalo¾eno a odjí¾díme a nevíme kam. Pøed námi se srazily vlaky. Po dlouhém èekání jedeme pøes Slezko a Moravu. Asi 30 km pøed Vídní se vlak stáèí na Uhry. Jak rád bych to v Pøerovì obrátil na sever, zpìt do Èech. Tak blízko to bylo domù.
V sedm veèer vystupujeme z vlaku a jdem k mìstu Uruggvaru, smìrem ke Karpatùm. Po 27 km pochodu jsme v Berezinì. Je to toté¾ mìsto, kde jsme pøed 11 týdny nastupovali do vlaku a jeli ku Krakovu. Je u¾ zase slyšet dìlostøelbu.
24. prosince 1914
V blátì a dešti jsme došli do 18 km vzdálené vesnice Takšan. Obyvatelé jsou samí Slováci. V parku jsme uøízli stromek a ten si veèer ozdobili nìkolika svíèkami a párem kostek cukru. Veèeøe byly brambory a èaj. Rumu jsme nakoupili dost. Chudá, ale v této situaci vzácná, veèeøe. Ka¾dý vzpomíná ty doma. Je to smutný štìdrý veèer. Jistì nejhorší v mém ¾ivotì. Co asi dìlá a jak jej u¾ívá Bìtuška s dìtmi. Velice si všichni pøejeme, aby ten pøíští byl ka¾dý doma. Nìjak se mi zaèíná jevit pochybné vyznání køes»anské “Miluj svého bli¾ního“. Bohu¾el se mi do mysli vkrádá doplnìk “A kde mù¾eš,øízni ho“.
25. prosince 1914
Bo¾í hod. Svátek spokojenost.lásky a pohody. Já hladový a unavený s ostatními blátem stoupáme do hor, kde vidíme jen led a sníh. Ka¾dý baráèek je vyrabovaný, rozmlácený a zpola vypálený. Neklamný dùkaz, ¾e tady prošel nepøítel. Také lidé. Je zlé, ¾e toto si ti z opaèné strany myslí zase oni o nás. V Cisnì na nádra¾íèku úzkokolejné dráhy nocujeme. Pochodujeme ráno dál. Ubylo snìhu a pøibylo bláta. Jsme pøed Uherskými hranicemi. Naši ustupují na celé èáøe a do ataku jdou staøí domobranci. Chlapi 45-55 letí.
U¾ ètyøi dny stojíme na jednom místì. Tahle osada se jmenuje Ruysky. Mám na starosti zase peèení chleba. Kamna zde neznají. Jen malé krby, takové pícky jen slepené z kamení a bláta. Vejde se tam nejvýše 6-8 kilových bochníèkù. Bojím se v tom péci. Rozkaz je upéct chleba i kdyby mìlo vše shoøet. Uherští Slováci ¾ijí hùø jak u nás dobytek. Hrozná neèistota všade. Jednou dennì jedí brambory se zelím zavaøené v hrnci, kam pøidají ¾itný nebo ovesný šrot s trochou soli.
31. prosince 1914
Je Silvestr. Poslední den tohoto proklatého roku. Mrzne. V 5 hodin jsme vyjeli zpìt k Uhrám a¾ do vesnice Nadpolany. Veèer jsem strávil mezi muzikanty. Vzhùru jsme byli do pùl dvanácté. Lehli jsme si s Zíkou pod lavici a s hodinkami v ruce èekali na Nový rok. Skládáme do nìho mnoho nadìjí. Ké¾ by byl š»astnìjší. A¾ 2. ledna odjí¾díme zase zpìt na Ruysky. Pro bahno nemohou povozy vpøed. Máme tam nalo¾eno nìkolik pytlù ¾itné mouky.Tak nezbývá ne¾ abych upekl 173 bochníèkù chleba… S kamarádem Zárubou peèeme celou noc. Proto¾e je pícka malá a v noci nám to chytilo jde práce velmi pomalu.
6. ledna 1915
Rusíni slaví štìdrý den. Pozvali nás k oddílu ševcù, kteøí jsou také u trénu. Spoleènì se svým velitelem, frajtrem, spravují boty od setnin. Na oslavu po jejich zvyku jsou pøipraveni. Pšenici uvaøí s mákem a cukrem. Z hovìzích nohou od kolen dolù (paznehtù) dlouho vaøí jakýsi studenec-sulc s pøíslušným koøením. Je to také dobré, jen¾e ka¾dé sousto se musí velice dlouho kousat. Jde ve skuteènosti o nìkdy napolo uvaøenou hovìzí kù¾i. Materiál šetøili tøi týdny. Za pøednostní opravu bot je mìli od øezníkù. Další chod byla samohonka a rum s èajem. Toto u¾ jsme museli financovat hlavnì my, jako pozvaní hosté. Já pøidal pìt bochníèkù chleba a 10 korun. Pomìrnì drahá veèeøe to byla. Následný den zase peèu chleba. Stále padá. Mìl bych znova péct, ale ¾ádný barák není prázdný. Dostal jsem z domova dvì psaní a dvì kartky.
10. ledna 1915
Pokraèuji v peèení chleba za pomoci Záruby. Jemu se to dnes vyplatilo. Všichni od hudby co zde byli šli do Freidenthalu do Slezka ke kádru. Rozebírá vše v dosahu co hoøí. Bìtuška psala lajtnantu Hegerovi, co se mnou je, ¾e nepíšu. Pøitom ka¾dý týden posílám dopis nebo lístek. Dostali jsme se do karantény kvùli tyfu, který se u pluku vyskytl. Je to na pìt dní. Tak jsme stále na místì. Chleba jsme dopekli. Bylo to pøes tøi sta bochníèkù. Došla mouka. Tak jsem se zašil ke kováøùm. Opravuji vozy a dìlám sanì. Rád, proto¾e jsme tak blízko bitevních linií, ¾e z nedaleka je slyšet dìlostøelbu. Dostal jsem silnou chøipku. Na saních mì dovezli k doktorovi. Vypadá to na nemocnici. Ale jen podle mého soudu. Doktor má názor jiný. Nic prý mi není, ale abych si nemyslel, ¾e je neuznalý dal mi dva aspiriny a dva dny volno.
Pøivezli mì „domù“. Záruba za mých posledních 10 korun koupil rum, stále z nìho vaøil èaj a za týden jsem byl v poøádku. Po padesáti dnech pøišel z domova balíèek. Jen houska se dala pou¾ít, ostatní bylo zmrzlé.
Pøed pùlrokem jsem odjí¾dìl z Èeského Brodu. Byla nadìje, ¾e ne na dlouho. Zatím konec bìsnìní války je úplnì v nedohlednu. Navíc mì rozbolela levá noha, ¾e sotva chodím. Kdybych šel do nemocnice je to ztracené. Budu tam dva tøi týdny a potom šupem na frontu. To tady je mi lépe.
12. února1915
Mìl jsem vést konì a koèího do koòského špitálu. Jen¾e ne¾ jsem se vrátil od rozkazu, byl koèí i kùò pryè. Na sever je dnes odvelen celý osmý korpus. Samé èeské pluky. Ji¾ ètvrtý den na to je vozili ranìné nebo omrzlé. Nahoøe jsou mrazy 25-30 stupòù. Koneènì jedu s povozem a 35 koòmi do Na»mihali v Uhrách. Také jsem dnes našel koèího co se mi vèera ztratil, ale bez konì. Do rána musel ukrást konì jiného a pøipojit se k nám. Cesta bude trvat asi tøi dny. Zpátky pojedu do Takèan vlakem. Je to dost velké místo na úpatí Karpat. Zaèíná zde ji¾ rovina. ®ijí tu vìtšinou ¾idé, ménì Slovákù, Rusínù a Maïarù. Mìsteèko je od nepøítele vypálené.
Pøedal jsem mu¾stvo, konì a veškerý materiál. Na vše mám øádné potvrzení. Vojáci tam chtìjí dobrovolnì zùstat. Poèítají s tím, ¾e alespoò na nìjaký èas budou dál od fronty. I mì nabízeli tuto mo¾nost tøeba s vyhlídkou na povýšení. Za tím já vidím zradu. U trénu u¾ jsem pøe¾il ledacos. Do jara se¾enu kolo. Ve válèení u¾ se trochu vyznám. Kdepak Pepíku!
Nìjaký èas teï budu sám pro sebe. Nesmím to pøehnat, ale nikdo z nadøízených neví kdy jsme dorazili na místo. Riziko je nutné. To patøí také k váleènému umìní vojáka.
Tak jsem se byl podívat ve mlýnì. Dvì stolice válcù, dva cylindry. Zaøízení jako u nás. Obsluhoval to hoch asi 19letý. Mrzák na jednu ruku.
Bylo mi velice smutno. Rachot strojù, vùnì mouky, to vše na mì velmi silnì zapùsobilo. Proè jsem byl od toho všeho proti své vùli odtr¾en? Radìji jsem vyšel ven a toulal se po mìstì. Na noc jsem zašel do blízké vsi. Zde není ¾ádné ¾ádání o nocleh. To se pøijde do svìtnice a oznámí se obyvatelùm “na téhle posteli budu spát“. Tím vše konèí. Kupodivu, byli ke mì ještì pohostinní. Veèeøe, snídanì, na cestu kus papriky, špeku a chleba. Hospodáøství jako bývá v Brodì. Devìt kusù dobytka, dva konì prasata a drùbe¾. Budovy vše zdìné. Ji¾ zde zaèíná bohatá Maïarská zemì.
15. února 1915
Vlakem se vezu do Takèan. Dál po svých. Potom jsem se kousek vezl povozy se senem… Hudebníci, co byli v poli šli dnes ku kádru. Škoda, ¾e nevyšlo jít s nimi. Ještì jsem je musel dopravit na dvou povozech do Takèan. Vyjeli jsme s veèerem. Cesta neubývá. Silnice je ucpána trénem. Na místì jsme a¾ v pùl noci. A zpìt zase a¾ v šest ráno. Cesta plná bahna, zima a nejedli jsme. K tomu nespali. To je dneska konec masopustu. Vloni touto dobou jsme vyhrávali v Èeském Brodì u Tutrù. Jestli pøe¾iji, jak asi bude za rok?
V poledne alarm. Následuje odjezd do Darry. Celý den leje. V šest zase poplach a jedeme polní cestou plnou bláta, ¾e konì sotva vozy vytáhnou. V jednu v noci jsme ve Smolnících.Høejem se kolem ohnì do rána.
Odpoledne pøišel nocovat 6tý maïarský pluk. Jsou to hrubí a necitelní Maïaøi.
Jejich oficíøi vyhnali dùtkami nebo holemi všechny obyvatele. ®eny, starce, dìti (tìch je zde v rodinì i deset) do snìhu a mrazu. Kde se vešlo 20-30 osob, byli dva nejvýše tøi jejich lidé.
Se Zárubou jsme postavili stan. Do rána napadlo tolik snìhu, ¾e byla vidìt jen hùl. K tomu veliká zima.
24. února 1915
Mìl štìstí Záruba. Dnes byl odvelen ke kádru. Tak jsem tu zùstal sám Èech mezi mu¾stvem. Nikam se nepøemis»ujeme. Sedím pod celtou a píšu si denník. Z domova jsem dostal najednou osm psaní, fotografie a Národní politiku. Ani pár procent toho co píšou není pravdou. Vše úplnì pøekrouceno. Celé dny nic nedìlám a o to víc jsem v myšlenkách stále ve mlýnì. Doèkám se toho?
4. bøezna 1915
Velké mrazy a snìhy. Silná dìlostøelba. Naši útoèí na nepøítele a jsou v¾dy odra¾eni s velikými ztrátami. Za tøi dny má jít zase mnoho lidí od trénu ku pluku. Zùstanu, nebo pùjdu také? Kdo jde nyní kupøedu je ztracen. Nikdo se nevrací zdráv. Z trénu od 22 pluku šlo ji¾ na frontu víc jak dvacet maníkù. Tì¾ko se mi to vyhne. Za prvé jsem zde zbyteèný a za druhé napøed v poli nutnì potøebují šar¾e. Uvidím!
Dostal jsem zprávu, ¾e v nemocnici zemøel švagr Šmatlák. Ani já se od pøepadu u Chmelníku necítím dobøe. Bojím se o plíce.
14. bøezna 1915
Vedu zase 35 koní do zázemí. Byli jsme donuceni jet pøes Ermézy. Nákupy pro oficíry v Nadmihálu. V Homanu se pøihlásili Strnad a Chroust ze Zahrad a Martínek z Tismic. Jsou zde u pracovních a spravují silnice. Také dnes rukuje bratr Toník. Spát jsem se vrátil do Natmihály. Spalo se dokonce v peøinách. A¾ naveèer odjí¾dìl vlak do poslední stanice Sina. Víc jsme stáli ne¾ jeli. Zde je mnoho vlakù s ranìnými. Pøeèkal jsem zde den, pøespal v kolnì a pak se celý den loudal k trénu. Tam jsem pøišel odpoledne. Napsal jsem si domù o peníze na kolo. Mám být kolem poruèíka jako ordonanc. Komisní kolo ale nedostanu. Není to ve vojenských smìrnicích uvedeno.
21. bøezen.1915
Pøesto,¾e je první jarní den na horách le¾í pøes metr snìhu. Jsem ji¾ 33 týdnù ve válce. Trochu jsme v závìtøí, tak odpoledne jdeme s lajtnantem Högrem na hon. On s parádní lankasterkou a já s kverem. Deset mu¾ù od trénu obešlo kopec porostlý silným bukovým lesem. Nastoupili jsme na úpatí hory u kraje lesa. Je tu mnoho stop od lišek, jelenù a divoèákù. Našel jsem krásné parohy z dvanácteráka. Ale naè? Höger ulovil srnu. Pøes hømìní dìl a pušek, naštìstí dost daleko znova lovíme. Trochu prší. Pod nohy mi pøišel ušák. Byl rychlejší ne¾ já. Poruèík ulovil zase srnce a zajíce. Já støelil na lišku. Pøestøelil jsem jí bìh. Utekla. Prý padla pevnost Pøemyšl. Pøíští den odpoledne jsme zase v lese. Le¾í kolem mnoho snìhu. Støílel jsem na velikou vzdálenost na jelena. A¾ ètvrtou ranou jsem mu ustøelil paroh. Utekl. Je to zde samorostlý les. Obrovské buky le¾í vyvrácené a z nich rostou nové. Jako v pralese. Ké¾ bych radìji sedìl v Dolánkách u paseky. Z lovecké pauzy se vracím do stavu váleèného.
28. bøezna 1915
Trápí nás spousta vší. Vyhazujeme jich celé hrsti. ®ádné prostøedky nepomáhají. Vypereme si prádlo a za pùl dne je máš znova. Obleky jsou plné hnid. Chalupy, kolny vše je jimi zamoøeno. Spali jsme v celtu. Do rána se ztratil koèí i s koòmi. Veèer jsem v Homanu odevzdal vozy a postroje. Konì vedeme dál. Pøenocujem v Hrabce. Pøes Puszimo jdeme do Alzovetu. Tam jsem konì i manèaft odevzdal. Zpátky jdu pìšky a¾ do Hrotovic. Ve ètyøi ráno vyrá¾ím dál. Nechci jet vlakem. Mám dost èasu. Prohlédl jsem si mlýn. Spím v Kamenicích. Ráno pršelo a padal sníh. Chtìl jsem jet vlakem, ale ¾ádný nejel. Tak zase po svých. A¾ veèer jsem pøišel ke trénu. Pøišel rozkaz k pochodu nazpìt. Náhodou jsem potkal našeho poš»áka a ten mi vyplatil 200 korun. Ty mi poslala Bìtuška na kolo. Musím si ho co nejdøíve koupit. Pøi pochodu pøes Natmihali jsem kolo shánìl. Prodávala jej ¾ena, které padl man¾el ve válce. Koupil jsem jej za 135 korun.
4. dubna 1915
Jsme ve vsi Zalašce. Dnes, proto¾e je Hod Bo¾í velikonoèní, bude odpoèinek. Jdeme do kostela. Je velice pìkné poèasí. Já budu snad mít s kolem trochu pokoj a budu více za vìtrem kdy¾ mám nìjaké poslání.
Nyní, kdy¾ u¾ je jaro a z hor jsme byli nepøítelem vyhnáni nám pøivezli dlouhé ko¾ichy jako mají ajznboòáci. Znova jedu s koòmi. Maïarský hejtman o mne chce za¾ádat u pluku. Prý mi dá povýšení o dva stupnì. To však není nic pro mne. Kladu veškerou dùvìru v budoucnost na zkušenost válèit a na kolo.
Odešli od nás dìlostøelci. Byli sem pøidìleni hned u Závìrcù v Rusku. Dál odešly oddíly s høebci. V Karpatech, kde jsme byli celou zimu my, jsou Rusové. Naše pozice jsou souèasnì kolem Sas¾iny v Polsku. Odešli i ševci a kováøi. Pøišel rozkaz, ¾e bude celý trén vystøídán mu¾stvem klasifikace B. To jsou ti neschopní slu¾bì na frontì. Mám brouka v hlavì. Vyhraju to s kolem i tentokrát?
* * *
Vše se mìní anebo obrat: nebe a dudy.
Neèekané štìstí a veliké nadìje.
15. dubna 1915
U¾ 37 týdnù jsem ve válce. Èasto se díváme se zubatou do oèí. Zatím si mne nechávala v záloze. Díky!
Stal jsem se za tu dobu otrlým vojákem. Smrt druhých je dìsivá, krev a trosky lidských tìl u¾ neznamenají pro mne víc jak pøíšerné kulisy lidské bezmocnosti. Na druhé stranì pohled na dìti, klidná hladina vody a klapot mlýna vyvolávají vzpomínky na Bìtušku a ty moje doma. Výsledkem je nezadr¾itelný pláè. A otázka: Proè je to všechno? Mohou být strùjci tohoto také lidé stvoøení podle obrazu stvoøitele? Do mysli se vkrádá sklon k rouhání.
Ráno mì zavolal poruèík Höger k sobì a øekl, ¾e dnes pùjde do tuhého. Rozhodnì ¾e bych byl sebrán do pole. Staøí aktiváci jsou vybiti nebo zranìni a vpøedu potøebují poddùstojníky. Svìøil mi plukovní prapor. Ten smí hlídat jen dùstojník, dal mi k ruce dva maníky a jsem urèen praporeèníkem. Pozdìji prý mne s kolem bude potøebovat jako ordonanc. Úèelem je zmizet komisi z oèí.
Na náves mimo nás tøí narukovalo všechno. I kuchaøi. Vylezli jsme na kùlnu a poruèíkovým dalekohledem pozorovali situaci. Víc jak ètyøi pìtiny vojákù bylo vybráno na frontu. Zase se mi to vyhnulo. Budu dál jezdit na kole. Do vojny jsem ji¾ dost zapracován a tak to ulejvání a švindlování s šar¾í a medailí pùjde lehèeji. Chtìl jsem psát Bìtušce, ¾e poslané peníze nebyly vyhozeny, proto¾e kolo podstatnì zvýšilo vyhlídky na moje pøe¾ití a návrat domù do mlýna. Zatím jsem netušil, ¾e se jedná o skuteènost. K odeslání dopisu však nedošlo. Stalo se nìco velmi dùle¾itìjšího.
Pan poruèík Höger mì po skonèení výbìru vojákù zavolal. Ptal se, jak dlouho jsem byl v èinné aktivní slu¾bì a zda-li jsem byl také u vojenské hudby.
Zarazilo mne to a po pravdì jsem odpovìdìl, ¾e jsem se dal dobrovolnì ve dvaceti letech k vojenské hudbì a byl jsem u ní témìø ètyøi roky. Polovièkou èasu ve Stanislavovì a polovièkou ve Vídni.
Chvilku se na mne díval a pak øekl: Kdybych si to tak mohl s vámi vymìnit. Hned bych ty oficírské hadry spálil.
Nerozumìl jsem mu, co s tím myslí. Pohnutì mi øekl:Honem si bì¾te dát ustøihnout plnovous, oholit, umýt a pùjdete ke kádru k hudbì. Aktivní hudby byly v poli rozbity a nyní z vás, reservistù budou stavìt nové.
Zùstal jsem jako omámený a nemohl takovému štìstí zèista, jasna vìøit.
Pøed nìkolika minutami jsem svoji budoucnost a šanci na pøe¾ití vkládal a spoléhal na kolo. Nyní toto. Je to vùbec pravda? Muzika ¾e mne zachrání? Vidíte doma a to jste mì mìli za blázna, kdy¾ jsem si s ní zaèínal! Bìtuško, zase kousek krásné nadìje! V pùl hodinì jsem byl ostøíhán a pøipraven k odjezdu.
Je ironií osudu, ¾e se mnou pakovalo také 37 mu¾ù. Šli na sever k setninì a já odjí¾dìl na jih.
Co nejdál od té pekelné hudby dìl a pušek. Kdy¾ mi poruèík Höger odevzdával listiny, tak mi pøi louèení kapaly slzy a on také pohnutím sotva mluvil.Jen øekl: Pepo, byli jsme tu dva Èeši. Teï tu zùstanu sám. To hodnì napovìdìlo o mojí slu¾bì u nìho jako ordonanc na kole. Ké¾ bychom se tak sešli v lepších dobách a na jiném místì. Ale jemu velký dík, ¾e mohu doposud psát tyto zápisky.
Pokraèování pøíštì…
Ze vzpomínek dìdy zpracoval Antonín Suk
Zápisky vojáka z první svìtové války – 1
Zápisky vojáka z první svìtové války – 2
Zápisky vojáka z první svìtové války – 3