Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vzpomínka na Helenku

Vůbec mě nepřekvapilo, když Helenka na Mezinárodním festivalu mládeže a studentstva na exotické Kubě kouřila s Fidélem Castrem na pláži Varadero doutník a jejich fotografie obletěla svět.

Nedivila jsem se ani tomu, když ji na dovolené v Tatrách učil slaňovat stěnu Zoltán Demján, který v doprovodu Josefa Protka jako první Čechoslovák zdolal v roce 1984 Mount Everest.

Já kupodivu nikdy nereptala, že má ve všem lepší skóre, že je jednička, která se všude stane středem pozornosti.

Vstoupila mi do života jako malý capart a to s takovou graciézností, že se tím zapsala do rodinných legend.

„Helenko, brzy k nám přiletí čáp a přinese ti bratříčka,“ oznámil jí jednoho dne můj zlatý tatínek.

V časech, kdy jsem se chystala na svět, se dětem ještě říkávalo, že kluky nosí čáp a holčičky vrána.

Táta si byl tak jistý tím, že budu kluk, jako si byl jistý Giordano Bruno točící se Zemí.

Věřil, že budu druhý Gustav Frištenský, který za čtyřicetiletou sportovní dráhu vybojoval více než deset tisíc vítězství. Tatínek slavného svalovce obdivoval za jeho vytrvalost, co ho z neduživého dítěte proměnila v řeckořímského zápasníka, který svými vynikajícími výkony ohromil celý svět. Ale jeho sympatie si onen sportovec získal i tím, že se vyučil kovářem, jako tátův otec, tedy můj dědeček, a řezníkem, což byl zase on.

Malá Helenka tatínkovi na báchorku s čápem skočila.

„Kdy přiletí?“ byla zvědavá.

„Až to bude, tak to bude,“ odpověděl táta, protože neměl věšteckou kouli, z které by vyčetl moje datum narození.

Dny ubíhaly a Helenka byla čím dál víc netrpělivější.

„Kdy už přiletí?“ nedala pokoj.

„Nemůže se bratříčka dočkat,“ byl spokojený tatínek.

Maminka si o tom myslela své.

„Jen tomu dítěti pleteš hlavu,“ kárala ho.

Helenka stála celé dny na dvorku s bradou vysoko zdviženou a vyhlížela čápa, co jí bratříčka přinese.

Narodila jsem se doma, v neděli dvacátého pátého června za deset minut půl páté ráno. Lipová alej pod okny kvetla a voněla jako rozkvetlá zahrada, vycházelo slunce a celá země vstávala do letního dne.

Jen Helenka měla ještě půlnoc. Když se konečně probudila, tatínek ji přivedl k postýlce kde z kanýrů vykukovala moje hlava, a řekl:

„To je tvoje sestřička.“

Vůbec ničemu nerozuměla. Slibovali jí bráchu – a najednou tu leží ségra. Lekla se, že za to může ona, protože propásla dlouho očekávaného čápa. S holčičím přírůstkem v rodině se však smířila mnohem dřív než tatínek.

K snídani slupla třešňový koláč a šla světu zvěstovat tu velikou novinu. Posluchačů měla dost. Lipovou alejí, kde stál náš domek, se trousilo procesí svátečně oblečených vesničanů na mši do renesančního kostela Navštívení Panny Marie, který vyrostl už v sedmnáctém století na kopci nad vesnicí.

Helenka stála mezi vrátky a každému oznámila: „Nám se narodila Jaruška.“

Už to věděl i náš pes, sousedovic koza v chlívku a čolci v louži na cestě. Jen strýci Rudolfovi, co bydlel kousek pod kostelem, to Helenka ještě nesdělila.

Když jí to došlo, vypravila se hned za ním, aby tu chybu napravila.

Strejda Rudolf byl nejstarší bratr mého tatínka a každý o něm věděl, že jednou skončí v ovocnářské encyklopedii. Naroubovat strom zahradnickým křivákem jako on, to nikdo nedokázal. A Zlatá Reneta, Grimesovo zlatožluté, či Panenské červené, co vyrostlo v jeho sadě, to jaktěživ neviděl svět.

„Tak ty máš sestřičku?“ pohladil Helenku po vláskách. „Takovou novinou jsi mi udělala velkou radost.“

Pak vzal její malou ručku do své tlapy a sešel s ní po schodech do sklepa. Ten sklep, vytesaný do skály, byl zázračný.

Zřejmě se v něm zastavil čas, protože v jeho prostorách nic nezestárlo. Jablka v bedýnkách proložená dřevěnou vlnou, měla hlaďoučká líčka, stejně jako při loňské sklizni, kdy je sem strejda vyrovnal. Snad by tu vydržela bez poskvrnky navěky.

„Vyber si, Helenko, za tu dobrou zprávu, nejpěknější jabko,“ pobízel ji strejda. „A jedno vezmi i sestřičce.“

Helenka měla oči navrch hlavy. Byla tady poprvé a moc se jí ve sklepě plném jablíček líbilo. Voňavý vzduch by se tu dal krájet jako čerstvě upečený pecen chleba.

Zatím tatínek obcházel doma moji maličkost jak horký brambor.

Když pochopil, že mě nelze nikam vrátit, vzal celou situaci za ten lepší konec, tak jak to ostatně dělával celý život.

Možná, že chytře ošálil mojí maminku, možná, že si zrovna na chvíli zdřímla po těžké noci, ale jisté je, že mě, zamotanou v poviánu vyfoukl a napěchoval do proutěného kočáru, a šup se mnou pod rozkvetlou lípu.

Přál si, aby mě ta omamná lipová vůně, co by porazila i koně, a slunce zářící z oblohy, posílily tak, že budu nakonec silnější a statečnější než všichni synové světa.

Helenka, která se vracela domů s dvěma jablíčky v náručí, už viděla kočárek z dálky.

Když k němu dorazila, nahlídla pod proutěnou boudu a položila jablka na peřinku. Chvíli přemýšlela, které z těch dvou mi dá. Pak jedno položila do kanýrů vedle mé hlavy.

„Sestřičko, nesu ti jablíčko,“ řekla.

Ale já na to nic. Spala jsem, jak spí děti, co právě přišly na svět.

„Nesu ti jablíčko,“ opakovala důrazně.
Čekala, že jí za tu námahu patřičně poděkuji.

„Nesu ti jablíčko od strejdy Rudolfa,“ řekla ještě jednou.

Když se však zase nedočkala odpovědi, už jsem ji měla.

„Byla to pořádná facka,“ vzpomínal tatínek a dušoval se, že se od kočárku vzdálil jen na pár vteřin.

Dodnes si myslím, že to nebyla špatná startovací čára na mé životní cestě. Kdybych už tehdy měla rozum, hned by mi bylo jasné, že život je hezký jako právě rozkvetlá kytka, ale někdy člověku uštědří políček, že ani neví, odkud přiletěl.

Ale to už je ta spravedlnost na zemi. Všechno na světě má svůj rub i líc.

Od tohoto poznání nás s Helenkou dělil čas, který všichni nosíme v srdci jako tajný ostrov, kam se ve vzpomínkách vracíme po celý život.

My jsme se obě vracely do rodných Petrovic u Rakovníka, kde nás jako děti vítaly vždy v každém domě dveře otevřené dokořán.

Kdykoliv jsem své přátele bavila historkami z dětství, hned poznali, že o Helence se právem říkalo, že je dobrák od kosti, zatím co já byla značně mazanější.

Jakmile ji ze sousedů někdo něčím podaroval, běžela hned domů, až se jí šešulka třásla, aby se se mnou spravedlivě rozdělila.

To já udělala roztomilý líbrkuk a řekla jsem: „My máme doma ještě Helenku.“

Teď je mi líto, že už ji nemáme. Kdykoliv jsem v životě šlápla vedle, říkávala mi, že každé trápení je druhý den dějepis. Snad byla opravdu tak výjimečně moudrá, snad kdysi dávno, když visela v Tatrách na skále jako netopýr, řekl jí ten slavný horolezec, že všichni si nosíme v sobě svůj vlastní Mount Everest a slézt si ho musíme každý sám.

Jen doufám a věřím, že ve chvíli, kdy spočinula na vrcholku toho svého, stálo nad ní slunce, které mě kdysi vítalo na svět. Vzalo ji něžně do své teplé náruče a pak spolu odletěly vysoko, převysoko, až tam, kde končí spravedlnost a začínají hvězdy.

Teď se jistě dívá shůry svýma čokoládovýma očima, ve kterých se zračí její laskavost a nekonečná tolerance, a směje se veselými dolíčky. A tomu, kdo se užírá, že nemá stejně hodně jako jeho soused, že dokonce propásl příležitost nahrabat si ještě mnohem víc než on, což je opravdu, ale opravdu velká škoda, posílá své poselství:

„Škoda je jen dobrého člověka!“

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky