BABIBAJKY
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* (9) *
Byli jednou jedni šneci a bydleli pìknì pohromadì ve spodním rohu zahrady pod velikým listem lopuchu, kde bylo pøíjemné zelené šero a vlhko. Všichni mìli pìkné kulaté ulity, jak se na poøádné šneky sluší a patøí, a kdy¾ se venku nìco šustlo, mìli velice napilno se honem honem do nich schovat. Jednou se k nim pøišoural na návštìvu vzdálený pøíbuzný zpod druhého listu, který rostl docela na kraji lopuchového hájeèku. Všichni šneci z nìho mìli oèi na š»opkách a nestaèili se divit.
Aby taky ne, v¾dy» jeho domeèek byl nìco nevídaného! Hranatý a s okýnky a na støeše dokonce komín! A kdes ho vzal a kdo ti ho postavil a jak se ti v nìm bydlí? Otázky se jen sypaly a nikdo si nevšiml, ¾e se blí¾í nebezpeèí. Kdy¾ je zahradník sbíral do pytlíku, aby si na nich v blízké restauraci pochutnali, vyhodil tu raritu mezi šneky za plot, aby mu nekazil chov. Jestli milého novátora nesezobl nìjaký pták nebo ho nerozšlápl sousedùv beran, urèitì u¾ má plno dìtí s hranatými domeèky na zádech.
Jestlipak se do nich stihnou schovat taky tak rychle jako do kulaté ulity?!
* * *
Jednou na jedné zahradì stál starý strom. Hodnì toho pamatoval, v¾dy» co to jen bylo let, kdy ho tady zasadili jako tenouèký proutek. Dobøe se o nìj starali, zalévali, hnojili a proøezávali, a¾ vyrostl a za péèi se svým opatrovníkùm ka¾dý rok odvdìèil voòavými plody.
Ubíhala léta, na trávì pod stromem v létì skotaèily dìti, šplhaly po silných vìtvích do koruny a jásaly nad svojí odvahou. Ani netušily, ¾e strom je peèlivì sleduje a nastavuje vìtve tam, kde malé no¾ky hledají oporu.
Dìti odrostly, strom zestárl, vìtve usychaly… tušil, ¾e jeho èas se naplnil, nechtìl však odejít smutnì. Kdy¾ u¾ bylo cítit ve vzduchu jaro, sebral strom všechny svoje síly, pod popraskanou kùrou rozproudil mízu do ka¾dé vìtvièky a probudil všechny spící pupeny.
Bo¾e, to byla ale krása!
* * *
To vám byl jednou jeden poš»ák, který den co den roznášel poštu pìknì dùm od domu. Všechna psaní a telegramy nosil ve veliké kabele pøes rameno a vesele si pískal do kroku. Nìkde zazvonil u branky, jinde zaklepal na dveøe a nezlobil se, ¾e na nìho všichni psi štìkají, v¾dy» je to zase jejich práce, tak jaképak rozèilování! Mìl rád tu svoji a také lidi, kterým poštu nosil. S ka¾dým si rád popovídal, slovem pohladil a všichni ho mìli rádi.
Jednou nesl telegram do vysokého paneláku a jako na potvoru byl porouchaný výtah.Takové jedenácté patro s tì¾kou kabelou není ¾ádná legrace, tak¾e se není co divit, ¾e se spletl a hezké Vendulce pøišel k autobusu naproti místo strýèka Karla sousedovic Venca. Ta se ale divila, jen¾e ještì víc se divil náš poš»ák, kdy¾ ho za nìjaký ten týden pozvali na svatbu a za nìjaký ten mìsíc na køtiny malého Venouška.
Myslím, ¾e nikoho ani nepøekvapí, ¾e za nìjaký ten rok se z malého Venouška stal poš»ák, který si vesele pískal do kroku, jak tak chodil dùm od domu…
* * *
Kdysi dávno v jednom støedovìkém mìstì stál ve veliké zahradì tajuplný dùm s vysokou vì¾í a v ní se ka¾dý veèer otevíralo jediné okénko. V malé komùrce tam u stolu plného zaprášených knih a všelijakých pøístrojù sedával za svým dalekohledem starý mu¾ a velice pozornì sledoval, co se dìje na obloze.
Malé neposedné hvìzdièky se neustále tøepetaly a schovávaly za mráèky, klouzaly se po mléèné dráze, jen aby ho pozlobily… a teï si nás spoèítej!… Mìsíèek z nich u¾ byl rozmrzelý… holky jedny hloupé, copak ony vìdí o seriózním výzkumu vesmíru, to je samé hihihi a hahaha, ale aby v klidu postály ve svém souhvìzdí, to ne!… tak u¾ dejte pokoj, nevidíte, ¾e pan Koperník pracuje?!
* * *
Byly jednou jedny boty, uchozené, rozšmajdané, s potrhanými tkanièkami a le¾ely celé zaprášené v koutku za bednou. V jedné z nich si udìlaly myši pelíšek a v té druhé zásobárnu, na horší èasy si sem nanosily oøíšky, pár kaštanù, jedno scvrklé jablíèko a z Cedrikovy a Lordovy misky tolik granulek, kolik se jim jich podaøilo ukrást obìma pejsùm pod nosem.
Nedá se øíct, ¾e by se to botám líbilo, bývaly zvyklé na lepší zacházení a taky prochodily kus svìta, ó ty by mohly vykládat! Jak se šplhaly do strání nad øekou, jak chodily po horách a pod jejich podrá¾kami se drolilo kamení do hlubin str¾í, jak tichounce našlapovaly na jehlièí v hlubokém lese, brodily se divokými bystøinami a klouzaly na vlhkém mechu… Povzdechly si tak zhluboka, ¾e vylekaly matku pavouèici, která si právì mezi jejich tkanièkami soukala novou sí», ale hned se polekaly taky ony samy. Klukovská ruka se objevila ve škvíøe za bednou, vytáhla zaprášené boty na svìtlo a vytøepala z nich vyjevené myši…babíííííí, našel jsem ty dìdeèkovy staré boty a jsou mnì akorát!… ¾e si je mù¾u vzít na èundr?!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky