Zápisky vojáka z první světové války – 2

Pepo, začíná běh o život

Dne 26. 7. 1914 byla vyhlášena částečná mobilisace. Zatím se mne to přímo netýkalo. Jenže za šest dnů bylo hůř. To byla už mobilisace všeobecná. Zlá doba pro všechny reservisty. Musel jsem také rukovat.

Rodina, práce a vše ostatní se ztrácelo pod vojenským pláštěm kdesi v cizině a daleko. Však vůbec mojí vinnou. Co nás, všechny vojáčky asi čeká? O válce jsme toho mnoho nevěděli. Jen to, co bylo v knížkách nebo vyprávěli staří vysloužilci. Ale to byla úplně jiná záležitost. Tehdy ten, kdo byl silnější a šikovnější porazil nepřítele v přímém boji. Šavlí nebo ládovačkou se nedalo najednou pobít tolik lidí jako nyní jedním šrapnelem. Byli jsme jako stádo brávků vedených na porážku pro čest a slávu jiných.

Když jsem si to vše uvědomil, šlo hrdinství pryč. A stane se, že chlapi pláčou. Ne pod dekou - před dětmi, ženami i sami před sebou. Asi je to člověčí.

Na nádraží v Českém Brodě jsem objal manželku a pohladil starší dcerku. Mladší byla ještě tak malinká, že zůstala doma u mých rodičů. Brzy se vrátím Bětuško, neplač ať nemusím taky!!! Honem do vlaku. Před sebou už jsme se za ty slzičky nestyděli vůbec. Císaři pánu a jeho generálům to bylo jedno. Oni v poli krk nenastavovali. Jich se nedotkla naše bezmocná a bezmezná zloba, beznaděj a nechuť zabíjet jiné. To ovšem jsme velice pociťovali my, jejich šachoví peoni.

Pro mne začaly zmatky vojně úměrné. Jel jsem se nahlásit u doplňovacího velitelství v Mladé Boleslavi. Nic se mnou nechtěli mít. Musíte ke svému pluku do Prahy. Dojel jsem tam, aby se zjistilo, že v rámci utajení ve vlastní armádě je mým plukem ten, u kterého jsem sloužil v aktivu. Byl to 24.c.k.pěší pluk, pořád v Haliči. Tak maž sice ne do Stanislavi, ale do Kolomyje k doplňovacímu kádru.

Doma jsem se už nestavil. Stačilo to loučení pro nás všechny jednou.

Tak jsem podruhé v životě vyjížděl z Čech stejným směrem. Po druhé na vojnu. Jenže s úplně jinými pocity. Prvně naděje a podruhé strach a odpor. Za dva dny byla konečná. Sešel jsem se s několika kamarády z nichž později dva padli. Jeden se vrátil po zranění v roce 1917 k hudbě. Další se mi ztratil a jiný, ježto to byl gauner jistě něco kde nešlo o krk našel.

Za dva dny jsem byl v Kolomyji. Tam nejprve přijímali reservisty šikovatelé od muziky a potom je přidělovali k setninám. Potkal jsem několik známých, kteří v roce mého odchodu do civilu narukovali jako elevové nebo rekruti. Nyní se starali, abych dostal nějaký “švindl“ a tedy nemusel přímo k setnině. Vyšťárali v magacíně staré kolo. Byl jsem ustaven do funkce rychlé ordonance velitelství. Toto postavení ještě v tehdejší rakouské armádě pro malý počet kol nebylo.

Vyfasoval jsem vše potřebné pro vojáka c.a k. Karabinu, čtyřicet nábojů (ti co šli do pole jich dostali po 160). V srpnu jsme měli vyrazit do pole.

Tak „za císaře pána a jeho rodinu.“

8. srpna 1914

* * *

(Už ne ouvertura, ale gopak)

Budíček byl ve čtyři hodiny. Stojím na dvoře se starým kolem na němž je připevněný batoh a lopatka. Na to jak to má být zatím žádný předpis nebyl. Na sobě pás se čtyřiceti ostrými a bajonet. Po straně chlebník a přes rameno karabinu. Tak trochu na mě ta flinta visí jinak, než lankasterka doma při honech. Při písni „Motlitba před bitvou“, kterou hrála vojenská hudba mi při sólovém úderu velkého bubnu bylo velice smutno.

Čemu jdu vstříc ne ze své vůle? Velkým útrapám snad zmrzačení nebo smrti? Vše jest v rukách osudu…

S veselým pochodem jsme vykročili z brány. Hodně civilního obyvatelstva nás vyprovází a přejí mnoho štěstí a zdaru.

Jdeme severovýchodním směrem asi 30km od Kolomyje až do osady Gvozděň. Celou cestu jsem kolo vedl. Poprvé spím venku pod pláštěm. Je velká zima.

Ráno v šest odchod do Horodenky na mináž. Trochu polévky a kousek hovězího. Toto městečko se velice liší od osad u nás. Chalupy rozbité, dřevěné, kryté doškem nebo rákosem. Jen krámy a krčmy co měli židé byly zděné a kryté taškou. Židé v dlouhých kaftanech z dálky páchnoucí česnekem a cibulí, dlouhé pejzy až po ramena, jsou velice neodbytní při prodeji bulek - něčeho jako naše housky. Krajina zde musí být úrodná. Všude kukuřice, pohanka, slunečnice a jiné druhy rostlin. Šli jsme až do deseti večer. Fasovali jsme černou kávu (pokud by tato špína něco připomínala), chleba, kousek špeku a deset cigaret. Spíme venku v ještě daleko větší zimě jako včera.

Ráno znova časně odchod. I na kole se chvílemi dá jet, jenže stará zpuchřelé duše každou chvilku prasknou. Jdu více s trénem a kolo nesu. Cesty jsou rozblácené, bezedné, rozbité od vojska a dělostřelectva. Ale rád to snáším, poněvadž doufám, že to bude přece lepší, než jít přímo k setnině na frontu za terč nepřátelským kulkám. Proslýchá se, že přejdeme ruské hranice. V deset dopoledne jsme dorazili do Babic. Přímo uprostřed obce jsou zde silné prameny. Tak silné, že by to utáhlo jedno mlýnské složení. (Ta voda nedá pokoj!!) Jsme již v Bukovině. Židy vystřídali Valaši, kteří chovají velké množství ovcí, malého, černého druhu. Nezvyklé je množství čápů, kteří se mezi námi procházejí jako slepice. Naši důstojníci nechávají u kováře opalovat pochvy šavlí aby se v poli neleskly.

Protože setniny mají cvičení, jsme celý den na místě. Příští ráno jsem byl služebně vyslán do Štefanůvky pro řezníky. Hlídka z civilistů dnes chytila muže, který ukradl krávu ze stáda určeného k výživě pluků. Ihned byl oběšen. Večer v sedm hodin mě poslali do Zalezščik pro vozatajstvo. Cesta se mi protáhla. Stará duše zase praskla a tak jsem do cíle přijel až v deset. O to déle zpět do ležení.

Na ráno ohlášený odchod v sedm v rámci vojenské organisace byl odvolán.

Dostal jsem oběžník pro všechny okolní setniny. Jezdím od pěti ráno do dvou odpoledne. U první setniny jsem našel p.hejtmana Tinkla. Nyní velel této setnině. Dřív velitele hudby ve Vídni v letech 1907-1908. Při oboustranných vzpomínkách na bezstarostný život u hudby jsem byl dobře pohoštěn a obdarován cigaretami, tabákem a konservami. Po návratu jsem si pral prádlo a vzpomínal na Bětušku a děti.

Ráno při cestě za pekaři jsem v Horodence koupil duši. Na místě ji měním. Ta stará už ani není kde lepit. Do Záleštik s hlášením. Prvně jsou vidět příznaky války. Zákopy a čtyřnásobné překážky z ostnatého drátu (t.z. španělští jezdci). Také trochu mě trápí nachlazení. To se ovšem koná jen doma. V sedm večer alárum a odchod do Zaleštik, kamž jsme došli v jedenáct hodin. Před námi zde byl 41. a 58. pluk. Oba byly v rychlosti povolané na frontu.

Ubytování je v kasárnách. Jenže na jak dlouho?

Místní raritou nad městem je jistě ve výšce 300 m nad řekou Vislou prýštící velký a silný pramen vody. Než se vlévá do řeky, je na něm devět mlýnků. Z jednoho kola hned teče voda po žlábku na kolo následující. Jsou to pouze “šrotovníky“ o průměru 35 cm na tamější, rázovité mletí kukuřice a ovsa. Placky z tohoto šrotu jsou pro nás nepoživatelné protože škrábou v ústech i v krku. Mlýnky jsou výhradně majetkem židů. Odpoledne nám oznámil jeden hejtman, že v Srbsku je již prý konec války. Naši vyhráli. Odhaduji, že nás „nalejvají“.

Je den narozenin Císaře pána. Ráno budíček s hudbou. V poledne jsme dostali na oslavu i po půl litru zvětralého piva. To pro jeho větší slávu. Oficíři od oběda také slavili. Jedli, pili a v půlnoci je musela pohotovost vozit a nosit na ubikace, jak byli opilí a zmožení.

Dozvěděli jsme se, že nám Anglie a Francie vypověděly válku. Co bude dále ??? Uvidím ještě Čechy, ženu a děti? Prokletý ten rok 1914…

Celou noc i den prší. Zůstáváme na místě. Vzpomínám jak jsme zde v letech1905 až 1907 hráli v zimě o bálech. Byly zde čtyři setniny od našeho pluku a dvě švadrony Pardubických dragounů. (Windischgrätz.)

Odpoledne se vyjasnilo. Vše připraveno k odjezdu. Ráno v šest odchod. V půl druhé odpoledne v Zástavné mináž. Ten den ve tři čtvrti na dvě bylo zatmění slunce. Zbyl vidět jen pouze malý srpek jako od měsíce. K tomu polotemno a citelná zima.

Před Zástavou jsme byli polem až do čtvrt na osm. Já byl odeslán večer do Jirkovic pro bojové vozatajstvo s polními kuchyněmi (Gefächstrain). Úplná tma, pršelo a já v cizí krajině si hledal cestu nejméně 12 km. Bylo to téměř celou noc bloudění v polích a až k ránu byly nalezeny. Tak s trénem jedu zpět. Bylo mnoho všelijakého ježdění na kole. Mnoho hlídek po stranách.

Čekáme každou chvíli srážku s nepřítelem. Uvědomuji si, že jsem již tři neděle na vojně a z domova ani lístek.

Padly první výstřely z děl nedaleko před námi. S každým z nás to trhlo.
Tak to začíná !!!

Toto je pouze předehra-ouvertura k tanci se smrtí. Naše setniny jsou venku v poli a trén s kuchyní u jedné vsi ukrytý. Dvě noci nespím. Co bude dál??? Nevím jak dlouho to vydržím. Stále mám na mysli Bětušku s dětmi.

Děla hřmí stále silněji. O půl jedenácté jsme již velmi blízko. Spousta lidí v šíleném zmatku prchá od hranic. Nesou každý rance, nůše, uzle ve snaze zachránit alespoň to nejnutnější.

Odpoledne střelby stále přibývá. Náš pluk je poprvé v bitvě. Prodělává svůj křest ohněm. Někteří prchající lidé vypravují, jak velké je množství mrtvých a raněných.
Až k večeru jsme minážili mezi Toporovcem a Černiuvkou v lese u myslivny. Nyní kuchaři vaří kávu. Střelba pomalu utichla. V Toporovci jsme viděli prvního raněného. Měl prostřelenou ruku. Nepřítel byl asi 15 km v Bukovině. Nestřílí se a naši nepřítele “ženou“ zpět.

Večer jedem za plukem. Nemohli jsme jej nalézt. Přišli jsme ku vsi, která byla celá v plamenech. Úplně liduprázdno. Drůbež, ovce a prasata, vše běhalo zmateně kolem. Hrůzná podívaná. Zbloudili jsme a přišli do blízkosti nepřátelské hlídky. To nám to jelo rychle nazpět. Ve vypáleném dvoře jsme od jedné hodiny v noci do osmi ráno spali.

Hlídky byly neustále střídány. Ráno jsme vyrazili znovu za plukem. Dnes se nestřílí, nepřítel se prý stáhl. Kolem vedli šest nepřátelských zajatců.

Hrozné obrazy jsme viděli kolem sebe. Obce vypálené, koně a dobytek kolem cesty mrtví. Naložené vozy uprchlíků převržené, rozbité a vše rozházeno po polích. Mezi tím mrtvoly vojáků našich i nepřátelských. Ruce, nohy a kusy těl rozházené. Hrůza!

Náš pluk odpočíval v obci, ze které včera vyhnal nepřítele. Z několika domků, které nebyly vypáleny bylo vše vyházeno venku. Kde kdo raboval vše, co bylo ještě i jen trochu k potřebě. Rozkaz byl, vše zničit, zabít a spálit. Běhalo kolem nás několik prasat. Skončila upečená na ohni.Tady přestalo jít o majetek. Jde tu o život a přežití.

Snad dnes bude odpočinek. Chytil jsem si také slepici a uvařil na starém ohništi. Je zde mnoho větrných mlýnů. Ale všechny zničeny. Stejně tak i mlýnky ruční na pohon dvou až čtyř lidí. Vše je v troskách.

V deset hodin jsme vyšli a v jedenáct se přecházela, pro mne poprvé ruská hranice. Někteří lidé se před námi rozutekli.

Krajina je to velmi bohatá a lidé prostí. Mnoho ovoce, hlavně velkých ořechových stromů. Každý si bere co chce. Jsme v Basaradech. Večer zůstalo toto místo obsazeno jen našimi hlídkami. My šli nazpět, na druhou stranu hranic. V jednu hodinu byl příchod do Poranče.

Velmi dobře jsem se vyspal po minulých námahách. Do starého vozu jsem si nanosil nevymlácený oves a spal tak v teple jako v peřinkách.

Jsme zase na jiném místě. Asi 14 km od hranic. Proslýchá se, že nepřítel chce s velkou silou útočit na Černovice.

Toho dne přišel první dopis z domova s datem 13. srpna. Večer v šest hodin vyrážíme nazpět k Zaleštikům. Ve tři v noci jsme zůstali ložírovat v Horšovci. Ve čtyři ráno se pokračuje v pochodu.

Dnes je mi třicet let. Rozhraní mého života. Smutné časy. Jak bude snad pokračovat můj život od třiceti nahoru.

V jedenáct jsme v Zástavné. Tam byla mináž. Ve tři jdeme dále. Říkají, že v Záleštikách jsou kozáci. Bezcenné povídačky. V pět jsme došli do Radolesti. Ustupujeme dále od hranic, prý aby se naše vojska mohla soustředit k pohotovosti a nepřítel byl vlákán do Bukoviny přes řeku Dněstr. Tam prý je už vše připraveno k jeho zaskočení a zničení. Nejspíš zase asi prázdné tlachy.

27. srpna 1914

Pokračování příště…

Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk

Zápisky vojáka z první světové války – 1