Kdy¾ kopne stará láska
Nenechte se splést názvem, nehodlám vám líèit svá milostná dobrodru¾ství a jejich mnohdy trpké konce. Láska, o ní¾ se chystám psát, je povahy sportovní a onen kopanec pouze obrazným pøirovnáním, i kdy¾ v mnohém bolestivìjší, ne¾ ten opravdový.
Hokej patøí k mým vášním u¾ více jak deset let. A a» u¾ srším emocemi pøímo na stadionu nebo se proháním s hokejkou a tenisákem po malém plácku mezi baráky, u¾ívám si ho stejnì. Víkend co víkend na nerovném betonu, s brankami bez sítí, s døevìnými paletami místo mantinelù, se starými tenisáky, co ne poka¾dé najdou z hustého køoví cestu zpátky ke svému majiteli, s hokejkami dr¾ícími po kupì silou vùle, v obleèení dávno vyøazeném ze šatníku a s partou stejných nadšencù, èi chcete-li, bláznù. Tak nìjak vypadaly moje volné chvíle v dobách, kdy ještì šlo vést bezstarostný ¾ivot èerstvého støedoškoláka, kdy èasu bylo habadìj a nejvíce starostí dìlalo rozhodování, zda v nájezdu zvolit blafák do bekhendu èi støelu zápìstím.
Jen¾e èas neúprosnì bì¾el kupøedu, ¾ivot se mìnil a já s ním. Urputných støetnutí v léty ustálených sestavách ubývalo, a¾ vymizely takøka úplnì. Z tradièní náplnì letních i zimních, slunných i pošmourných dnù, se stal zá¾itek spíše výjimeèný, ojedinìlý a vzácný. A spoleènì s maturitním vysvìdèením, které bìhem krátké doby sestoupilo a¾ na samé dno zøídkakdy otvíraného šuplíku, aby v tiché nevšímavosti upadlo v zapomnìní (neprávem!), zùstala i má stará hokejka opøená kdesi v tmavém koutì, aby poslou¾ila jako pilíø pavouèím stavitelùm v jejich bìlavém díle.
Nedávno však nadešel slavnostní okam¾ik, kdy jsem svoji milou znovu vytáhl na svìtlo svìta, oprášil a uchopil starým, dobrým, pevným stiskem. V dìravých botách jsem po mnoha mìsících neèinnosti opìt vyrazil (jak jsem si myslel) za vítìzstvím. Tentokrát navíc s lehce nostalgickým pocitem v srdci.
Jen¾e… Vystøízlivìní pøišlo brzy (velmi brzy) a nevyznaèovalo se zrovna pøehnanou šetrností. Dvakrát jsem pøebìhl høištì nevelkých rozmìrù z jednoho konce na druhý a vìdìl jsem, ¾e je zle. Lapal jsem po dechu a marnì si lámal hlavu s tím, jak takhle vydr¾ím další dvì tøi hodiny, ani¾ by se moje duše neodebrala do vìèných loviš». Poøád jsem si opakoval jen: „Sakra! Sakra! Sakra!“ A ani jinak se nekonala ¾ádná sláva. Mizerné pøihrávky, zpracování leda tak kdy¾ mì míèek trefil (jedno kam), úspìšnì provedený nájezd mo¾ná jednou z dvaceti pokusù a tvrdá støela? Ta sotva doletìla k brankáøi, nato¾pak aby ho pøekonala èi alespoò trošku vydìsila. Prostì bída. Snad jen pár haluzí, co mi ke konci spadlo do kasy a nìkolik povedenìjších akcí mì mohlo tìšit. Jen¾e „Góóól!“ s tou døívìjší naganskou vervou jsem si nezaøval ani jednou. To je toti¾ asi tak, jako kdy¾ v poslední minutì utkání dáte branku na 1:5. To radostí taky nekøepèíte…
Zlenivìl jsem, zpohodlnìl a celé to ani nemohlo skonèit jinak. Kdy¾ pøi poslední akci zapraskala èepel mé vìrné hokejky a nedobrovolnì se oddìlila od zbytku, zdálo se to více ne¾ symbolické. Asi se podivíte, ale kromì smutku jsem pocítil i jistý druh úlevy. Po následující týden jsem toti¾ doslova lezl po ètyøech, skuèel a nadával pøi sebemenším pohybu, ale díky ztrátì mé milované jsem se pøinejmenším nemusel obávat, ¾e bych v tomto ¾alostném stavu absolvoval další, bezpochyby stejnì bolestné a tristní, klání, zøejmì více sám se sebou ne¾ se soupeøi.
Teï u¾ tedy chápete, co jsem myslel tím, kdy¾ jsem v úvodu øíkal, ¾e mi má stará láska uštìdøila poøádný kopanec. Ale víte co? Jsem za nìj rád. Potajmu jsem zaèal trošku bìhat a nevyhýbám se døepù, klikùm ani jiným cvikùm. Abych, a¾ si poøídím novou hokejku a zase po èase vybìhnu k tomu tuhému a vyèerpávajícímu boji, si mohl koneènì s chutí a s dobrým pocitem zaøvat „Góóól!“ s rukama nad hlavou.
Tomáš Záøecký
* * *
Ilustrace © František FrK Kratochvíl
Zobrazit všechny èlánky autora