Parta hic pic
„Hele, vole, vono u¾ je jaro,“ èetla jsem na displeji mobilního telefonu. Psala mi Jenny Poláková. Letos byla první, kdo mi takovou esemesku poslal.
V¾dycky mì potìší, kdy¾ je prùkopníkem jara nìkdo z Olomouce, proto¾e tu jadrnou vìtu, která oznamuje, ¾e zima dostává na frak, jsem poprvé uslyšela právì tady.
Pøed nìkolika lety jsem spìchala po ulici Ivana Petrovièe Pavlova na koneènou tramvaje s pohledem zavìšeným na únorové obloze, celá spokojená, ¾e mezi tì¾kými mraky koneènì probleskuje nesmìlé slunce. Jen tak na pùl oka jsem zaregistrovala dva chlapy v montérkách postøíkaných od malty, kteøí spìchali po úzkém chodníku proti mnì. Jeden, asi tak padesátník, a druhý, co by mohl být jeho syn, rázovali tìsnì vedle sebe. Ten starší rozhazoval rozèilenì rukama, a kdy¾ mì míjeli, slyšela jsem, jak lamentuje:
„Kurva, já se na to mù¾u z vysoka... jééé... u¾ kvetou snì¾enky...“ zjihl neèekanì, posadil se na paty a zíral na jediný trs snì¾enek, který se v trávì mezi domy tøásl chladem.
Mladší si podlo¾il boky rukama, shýbl se ke kolegovi a øekl:
„Hele, vole, vono u¾ je jaro.“
Zùstala jsem, jako bych vrostla do zemì, tak mì ta chvíle, ta vìta zasáhla. V tom okam¾iku jsem si byla jistá, ¾e pro mne u¾ v¾dycky zaène jaro, kdy¾ uvidím první snì¾enku. Došlo mi, ¾e kdy¾ se provrtá na tenouèkém stvolu z promrzlé zemì na svìt do ¾ivota, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech.
Tak jsem onou pøíhodou, onou vìtou, nakazila všechny své pøátele, ¾e se teï vzájemnì trumfujeme, kdo první na jaøe uvidí ten køehký bílý kvítek a ihned to okomentuje stejnì, jako ti dva drsní chlapi s nì¾ným srdcem:
„Hele, vole, vono u¾ je jaro,“ letí pak éterem na všechny svìtové strany.
Ani Jenny neèekala, a¾ na mne pøi cestì domù zazvoní. Bydlí toti¾ na stejné adrese o tøi poschodí výš, ne¾ moje maminka, u které pobývám èastìji, ne¾ doma v Praze. Poslala mi onu dobrou zprávu v tu vteøinu, kdy na zahrádce v olomouckém Slavonínì, v osadì s laskavým názvem Sluneènice, mezi lívanci okoralého snìhu na snì¾enku kápla.
Na své zahradì je peèená vaøená, a tak jí pøíroda raší pøed oèima v pøímém pøenosu.
Jenny miluje kytky, tak jako já. Není proto divu, ¾e jí z ka¾dé kvìtiné výstavy Flora Olomouc nosím cibule, a obì se pak tìšíme, co z nich vyroste.
Obèas si pøipadáme jako pohádkoví skøítci Køemílek a Vochomùrka, kdy¾ zasadili semínko a zpívali mu: „Vstávej, semínko, holala, bude z tebe fiala.“
Tuze se divili, kdy¾ jim místo fialy vyrostla divizna, neboli verbascum.
I nám se zdá, ¾e poka¾dé, kdy¾ píchneme cibulku do záhonu, je to jako sázka do loterie. Nemáme vùbec zdání, jaká nádhera ze zemì vykoukne. Zda tulipán, bledule, snì¾enka, hyacinta, narciska, modøenec, krokus èi meèík nebo lilie. Prodejci na výstavách mají cibule v košíècích nìkdy pøeházené, a tak vlastnì poka¾dé pøinesu Jenny v papírovém pytlíku tajemství.
Kdy¾ tajemství pøizná barvu, rozplýváme se nad ním jako nad korunovaèními klenoty.
Jennina zahrádka je takový malý, soukromý mini ráj. Já do nìj vstupuji poka¾dé jako høíšní lidé do indické øeky Gangy.
Jednou jsme si s Jenny hovìly v proutìných køesílkách pod tøešní Kaštánkou - a najednou plesk. Neviditelný ptáèek, co nám trilkoval nad hlavami, se zviditelnil Jenny na rameno. Udivenì onen flek pøejela pohledem a pak zapíchla oèi do vìtví:
„Jinejm zpívá,“ øekla.
V tu chvilku jsem si vzpomnìla na historku z dìtství mých dìtí. V Rakovníku, v našem døívìjším bydlišti, jsem s nimi sedìla na lavièce na námìstí pod rozkvetlými hlohy. A pøesnì stejnì se nìjaký švitoøílek podepsal na šatièky mé osmileté parádilky. Vùbec ji to nevyvedlo z míry.
„Maminko, máš papír?“ zeptala se jen.
Ètyøletý synek se zdìsil.
„Snad nechceš, aby maminka lezla na strom utøít tomu ptáèkovi prdelku?“
Ani Jenny nepatøí k lidem, co si dìlají z malicherností vrásky. Má srdce sportovce, proto¾e sportovec je. Chtìla bych umìt svištìt na ly¾ích na sjezdovce v Alpách tak jako ona. Snad by dokázala pøeplavat i kanál La Manche, snad by dokázala pro pøátelství – jak se øíká – hory pøenášet.
Kamarádíme se u¾ léta letoucí. Kamarádím se však i s její dcerou Gábinou Medveïovou. Ta je o dva roky mladší ne¾ moje dcera, zatím co Jenny je o rok starší, ne¾ já. Kdy¾ ještì pøizveme mezi sebe na sedánek i moji maminku, sejdeme se tøi generace bab - a jsme opravdu parta hic pic.
Obèas si však s Gábi udìláme solo jízdu. Ale nemusíme se na ni chystat jako chudej král do boje. V sousední ulici má byteèek, co ještì voní novotou.
Naše párty jsou v¾dycky plné legrace ale i hovorù o ¾ivotì.
Tentokrát se naše tøesky plesky protáhly a¾ do dvou do rána.
Kdy¾ jsme se pøed domem louèily, Gábi jemnì pozdvihla oboèí:
„Asi jsme to dnes drobátko pøepískly. Aby nám ty naše matky nakonec nezakázaly spolu kamarádit.“
Výbuchem smíchu jsme málem vzbudily celé sídlištì. Ne¾ za Gábinou zapadly domovní dveøe, ještì špitla pøes rameno:
„Zítra to vyzkouším. Zazvoním na tvou mamku a zeptám se: paní Ransdorfová, mù¾e jít Jaruška ven?“
A následoval další výbuch smíchu.
V tu chvíli jsem netušila, ¾e Gábi nebyla daleko od pravdy.
Kdy¾ jsem otoèila klíèem v zámku a jako myška proklouzla do svého pokoje, abych maminku nevzbudila, vypínaè cvak! - a mamka ve dveøích. Stála v noèní košili, celá rozèepýøená, bojovnì vystrèenou bradu.
„Takhle mi domù chodit nebudeš!“ zavelela. „Chceš, abych se ráno probudila mrtvá hrùzou, ¾e se ti stalo neštìstí?“
Moje zlatá maminka nìjak zapomnìla, ¾e u¾ jsem ètyøicet let plnoletá.
Ale co naplat, maminky se musí poslouchat, a tak se od té doby v Olomouci vracím z mejdanù zásadnì pøed pùlnocí.
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky