Podivín a dobrý skutek

Šel jsem onehdy na zastávku tramvaje proti lednovému ostrému a mrazivém větru a spatřil asi dvacet kroků před sebou člověka tlačícího nákupní vozík. Šel jen pomalu, ta věc kladla na svých malých kolečkách značný odpor, bránila se, otřásala na kamenité dlažbě chodníku a řinčela tak, že se lidé otáčeli. Kam asi táhne ten vozejk, Nevypadalo to, že ho ukradl, to by se s ním takhle nahlas neproducíroval na ulici.

A tak když se zastavil u jedné z laviček, které naše pozorná radnice umístila podél dlouhé Vršovické třídy, viděl jsem, že je opravdu starý. Ohnutý, tváře pohublé, u nosu kapku, ale slušně oblečený. V koši žádný ranec se svým majetkem, takže bezdomovec asi nebyl. Jen mi někoho jaksi připomínal .Zvědavost mi nedala, přisedl jsem a pozdravil.

„Dobrá den, pane, kampak s tím řinčidlem?“
„Do Tesca, pane, někdo ho nechal na chodníku před školou.“
„To je od vás hezké, že jdete na nákup a přitom se z takové dálky táhnete s tím monstrem“, poznamenal jsem, „a můžete ho rovnou použít a bez mince!“
“Kdepak, nejdu nic kupovat, ale chci to udělat za toho lajdáka, co ho tam nechal. Myslím, že ty dráty na kolečkách mají cenu aspoň tisíc kaček. Bylo by škoda, aby ho ti, ti, co vybírají popelnice, odvezli za padesátku do sběru.“
„A vy myslíte, že se vám za to v Tesku odmění?“
„Ale kdež, šoupnu jim ho k těm ostatním a vrátím se domů.“
„A proč tedy pane... ?

„Aha, vy myslíte, proč to dělám a ještě když tak pajdám, co? Inu, já už jsem takovej podivín, víte! To já třeba seberu i papír, nebo prázdnej kelímek z Mekáče a krabičku od cigaret, co naše mládež pohodí, a donesu ho nejbližšího koše, je jich tu na sloupech dost.“
„Teda každý den alespoň jeden dobrý skutek, jak říkají skauti, co?“
„No, tak to zrovna není“, usmál se, „spíš je to tím, že mne naši vedli k pořádku a mně to vadí i na ulici. Nebo je to třeba i nějaká duševní úchylka, nevím.“
„A to jste neslyšel, že každý dobrý skutek je vždy vzápětí po zásluze potrestán? Vám se to nikdy nestalo?“
„No to víte, že jo! Někdy, a vždycky mne to mrzelo. Tedy ne, že jsem to udělal, ale jak se to zvrtlo. Ať už nepochopením, nebo okolnostmi, ale vždycky k mojí újmě.“
„No, a to vás neodradí?“
„Ne, mne těší, že z toho mám dobrej pocit.
„Hm, tak se mějte“, zvedl jsem se, „a ať vám tedy v tom marketu aspoň poděkují!“

Přešel jsem na refýž, kam právě přijížděla sedmička a vlezl do ní. Promiňte mi, prosím, ten výraz, ale já do tramvají už opravdu jen lezu. Už ani nepamatuji, kdy jsem do nich ještě nastupoval, či dokonce naskakoval.

Souprava se rozjela rychlostí za dvacet sekund na šedesátku, ale ještě jsem zahlédl toho dobrodince opuštěných vozíků, jak se plahočí dál ke svému cíli. Neměl to už daleko, sotva sto padesát metrů, ale pro něho jako stovka. Jak to, že jsou ještě dnes takoví troubové? No, omlouvá ho, že je produktem hodně starých časů. Tehdy se lidé ještě zdravili smeknutím klobouku a za pohozenou slupku od banánu vám policajt napařil pět kaček pokuty. Zkrátka opravdu podivín.

 
Škoda, že jsem ho už nikdy potom nepotkal, byl bych rád věděl, zda a jakého trestu se mu za ten dobrý počin dostalo. Jenom nevím, proč mi byl tak povědomý.

* * *

Když si druhý den tuhle historku přečetl můj syn, zasmál se.

„Táto, víš proč? Protože jsi to byl ty sám – jako bych tě viděl! Ale proč nenapíšeš pravdu a svádíš to na nějakého cizího dědulu?“ Neodpověděl jsem mu, ale tady přiznávám, že jsem nechtěl, aby to vypadalo, že se tím chlubím. A tak když se teď ukázalo, že je to, dovolíte-li mi ten eufemismus, podivínství, nebo na plná ústa pitomost, kajícně přiznávám: ano ten dědek jsem byl já.

A co mi bylo za tu dvacetiminutovou procházku ve studeném větru odměnou? Čtyři dny v posteli, suchý kašel a litry potu. Ale ten dobrý pocit mi za to stál.

Luděk Ťopka

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora