Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pan Půlpytel

Na rozdíl od mého názoru, moje žena čas od času sdělí, že musíme vymalovat, že už nebylo vymalováno mnoho let.

„Ale vypadá to, jakoby se tak stalo vloni“, říkám a rozhlížím se spokojeně po obývacím pokoji. A pohledem osahávám velikou knihovnu pomocí úhelníků připevněnou ke stěně pro případ zemětřesení, neboť naše místo se nachází v zemětřesném pásmu se značnou pravděpodobností dostavení se takové katastrofy.

„Takhle to nemůžeme nechat, malovat se má každé dva roky“, informuje žena a já žasnu, odkud má takové informace, tolik odlišných od mých názorů. Pak se její pozornost snažím odvést jinam, někdy se to daří jindy ne tak docela. Zřejmě jednou dojde k tomu, že buď já nebo odborník bude pokoj malovat a knihovna zůstane tam, kde je, vymalováno bude s opatrností kolem ní, ale zůstane připevněná na místě.

Jednou, když na hovor o malování opět došlo, pojednou mne paměť zavedla mnoho let nazpět, do našeho bytu v ulici U libeňského pivovaru. A protože paměť, pokud ještě dobře slouží nepoznamenána věkem nebo smutným neduhem nesoucí jméno jeho objevitele, je kouzelná, ocitl jsem se ve vzpomínkách v tom našem bytě.

Je jarní slunečný den, okna do pokoje jsou pootevřená a pan Půlpytel říká: „Ideální den k malování, milostivá!“ a opatrně staví barvou pocákaný žebřík ke stěně na podlahu. Na pestrobarevnou plachtu pokládá nádoby a své malířské náčiní, několik plechovek, válečků... Je již oblečen do pracovního obleku na kterém je spektrum všech možných barev, svědčící o jeho malířské činnosti. Ale pan Půlpytel, spolubydlící z našeho domu, získává peníze na obživu svým hlavním zaměstnáním ... je konduktérem Československých státních drah. Jezdí ve vlacích až do Košic, stejně jako do Aše. Ten den ovšem na sobě svou služební uniformu nemá. Místo služební čepice s odznáčkem státní dráhy má na hlavě švihácky ke straně posunutou, podobně barvami jako jeho oblek, zdobenou čapku. Pokoje maluje jen známým, ve volném čase.

Pak se tedy dá do díla. Ve chvilce pokojem je cítit ono zvláštní vápenné aroma barev. Pan Půlpytel nasazuje váleček, namáčí jej do jedné z nádob a stěnu ozdobí asi metr dlouhým pruhem, který bílou stěnu pokryje příjemným světlounce modrým květinovým vzorem.

„Něco takového?“ ptá se.
„Možná, ale máte ještě jiný vzorek, jinou barvu?“ táže se máti nesměle.
„Samozřejmě“, usměje se pan Půlpytel a v druhé nádobě (česky kýblu) míchá barvu. Vyměňuje váleček, nasazuje na stěnu, tah dolů a na ní se skví vedle světlounce modrého vzorku jiný v barvě růžové.
„Ano... to je ono...“ povídá máti, její hlas nezní absolutní jistotou, ale snad nechce pana Půlpytla, který maluje ve svém volném čase a za dost rozumnou cenu, nabádat k třetí ukázce?
„Dobrá tedy, dí ten dobrý a pracovitý muž. „A strop uděláme bílý jako sníh nebo lehce do béžova?“
„Co vy myslíte?“ povídá máti.
„Já bych dal bílou, ale je to váš strop, milostivá“, praví pan Půlpytel uctivě a pod jako antracit černým knírem zasvítí v úsměvu bělostný chrup.
„Dám na vás, bílou tedy, pravila máti nesměle“.

Ve chvilce se pokoj ještě silněji plní tou příjemnou, zásaditou vůní barev, která se mísí s jarním vzduchem proudícím do pokoje pootevřeným oknem.

V Praze naštěstí sotva bylo třeba očekávat zemětřesení. Takže příprava pokoje nevyžadovala uvolňování v pokoji zabezpečených věcí či jejich pečlivého míjení válečkem. A ještě jeden rozdíl mne napadá: dávno už skončila éra barevných válečků s mnoha vzory. Ač svět vykročil k mnohé složitosti, malování příbytků, pokud jde o volbu barev a způsobu, stalo se jednodušším... krom toho, že dnes se mohou stěny i strop snadno čas od času umýt, zatímco válečkové vzory pana Půlpytla by asi při takové činnosti vzaly za své...

Jestlipak ještě tento pracovitý muž s černým knírem obléká svou konduktérskou uniformu a nastupuje do vlaku jedoucího západní nebo východním směrem Českou republikou?
Jsem si téměř jist, že nikoli, neboť čas dopřává jen těm nejvyvolenějším dožít se sta či více let…

Vladimír Cícha

***

Zobrazit všechny články autora