Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné milé vzpomínky věnované zítřejšímu svátku - "Den učitelů" -  se teď s námi přeneste.

Panu učiteli s láskou

Narodila jsem se, jak se říká, levačka. Odmítala jsem jíst pravou rukou, tak mně rodiče koupili takovou podivnou lžíci, zatočenou doleva. S tou se levou rukou jíst nedalo. Tak to vzdali, byla jsem spíš hubená, nějakou tu stravu jsem tedy potřebovala.
Nu jinak si s tím starosti nedělali.
Potom přišel čas začít školu.
Náš pan učitel v první třídě se jmenoval Kubeš. Měl takové pěkné „úsloví“ – „Já jsem učitel Kubeš a ty mě poslouchat budeš. Když poslouchat nebudeš, tak na hanbu půjdeš.“
A potom měl ještě jednu zvláštnost. Měl rákosku, která byla samozřejmě nejspíš z bambusu, ale nám řekl, že vyrostla na palmě. Když někdo zlobil, přišel k němu s rákoskou a zeptal se – Kde tohle roste? – Žáček poslušně odpověděl – na palmě. No dostal ji.

Ne, prosím, tenhle pan učitel nebyl krutý, ani trochu ne, byl opravdu laskavý, jen si uměl udržovat ve třídě pořádek. Bohužel ho později odvolali na nucené práce do Říše.
Když jsme začali psát, já samozřejmě levou rukou. Pan učitel mě netrestal, k ničemu nedonucoval, prostě mě začal učit psát oběma rukama.
Dokonce mě naučil držet dvě tužky najednou a kreslit oběma rukama.
Po letech jsem někdy přátele udivovala, že umím psát také levou rukou a i to kreslení se jim líbilo. Také našim vnoučatům a pravnoučatům. Zkoušeli, pastelky do obou ruček, a kreslit stromeček nebo domeček.

Nyní, když můj „essential tremor“, neurologická choroba, kterou jsem zdědila po mamince a ta po svém otci ,je situace trochu jiná. Celá léta běžně píši jen pravou rukou a rukopis jsem neměla nejhorší. Ale postupně moje písmo bylo stále roztřesenější.
Posílala jsem třeba dárek synkovi jedné bývalé čínské studentky. Jsem pro něj teta Jana. Přinesl balíček ze schránky a volal – teta Jana mi něco posílá. Jeho maminka se ptala, vždyť tam není zpáteční adresa, jak víš, kdo Ti to posílá. A malý Joshua vesele hlásil – přece poznám to roztřesené písmo!

No to bývalo ještě dobré, roztřesené, ale dalo se to číst. Najednou ruka řekla ne, prostě tě již nebudu ani podepisovat. Tak mě, kde je to možné, podepisuje manžel.
Téměř jsem to vzdávala, co dělat, když nemohu psát? Třeba jenom si poznamenat, co jsem chtěla koupit, komu chci zatelefonovat a ono to nejde. Prostě jenom tak na tabulku na lednici.

Najednou jednu noc mě náhle napadlo, co to takhle zkusit levou rukou. No, ale ta se přece třese ještě víc než ta pravá ! Ale ejhle, ta levá píše. Podepsat se mohu, něco napsat písmem psacím, něco tiskacím.

Pane učiteli, tehdy před těmi sedmdesáti lety, jste mohl trvat na tom, že musím psát jen pravou rukou. Bylo to zákonem podepřené. Vy jste to neudělal, a tak já možná ještě nějakou dobu budu moci psát a budu se moci podepisovat.
Pane učiteli Kubeši, moc a moc Vám děkuji. Věřím, že to poděkování k Vám nějak doletí.

Jana Reichová

* * *

Zobrazit všechny články autorky