BABIBAJKY
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
BABIBAJKY
* (8) *
To u¾ je strašnì dávno, chtìlo by se øíct bylo nebylo, kdy jedna malá holèièka dostala od maminky kukátko. No ano, tak se jmenovalo, proto¾e se do nìho jedním okem koukalo. A kdy¾ se jím tøeba jen trošièku pootoèilo, objevily se tak pøekrásné ornamenty, ¾e se a¾ tajil dech a nechtìlo se uvìøit, ¾e nìco tak krásného mù¾e vùbec být.
Holèièka je stále nosila s sebou, a» se hnula kamkoli. Dívala se do nìho, kdy¾ vezla koèárek s panenkou a vykládala jí, co právì v kukátku vidí. Kdy¾ jela na kolobì¾ce, dala si je do kapsièky na zástìrce. Jednou ruèkou se dr¾ela za ucho maminèiny kabely, kdy¾ s ní šla nakupovat, a místo aby koukala na cestu, toèila jím pøed oèima. Nemohlo to dopadnout jinak! Kvùli koukání do kukátka nevidìla na cestu, zakopla, kouzelné kukátko jí vypadlo z ruèièky a na zemi zbylo jen nìkolik sklenìných støípkù. U¾ nikdy takové kukátko nemìla, ale kdykoli si nì vzpomnìla, objevily se jí za zavøenými víèky ty pøekrásné mìnivé ornamenty.
* * *
Mìlo by to být o bublinì, dokonce o velice specifické bublinì, takové, co ji vídáme v kreslených komiksech, ale tahleta si svoje nitro sobecky brání a odpírá mi vstup. Její škoda, proto¾e jinak bych do ní napsala nìco veselého nebo tøeba taky pouèného i vtipného a jí by se to urèitì líbilo.
No nevadí, jsou pøece i jiné bubliny, jen si to vemte, kolik jich skáèe po kalu¾ích, kdy¾ je poøádný slejvák, nebo kolik jich vyletí z bublifuku, kdy¾ se do nìho umí správnì fouknout. Ovšem na vrcholu všech bublin stojí ty, které sice nejsou vidìt, ale o to vìtší mají váhu (co¾ vypadá jako paradox, proto¾e bubliny vlastnì nic nevá¾í).
Pokud vám ještì nedošlo, které to jsou, tak si všimnìte, jak se vám to jimi v hlavì hem¾í, kdy¾ si jen tak pro sebe glosujete napøíklad øeè nìkoho jiného, zatímco mu se soustøedìným výrazem v tváøi a zavøenou pusou nasloucháte.
* * *
Kdy¾ se èlovìku svírá ¾aludek, kdy¾ se z nìho ozývá kòourání a kruèení a vrzání, co¾ je velice nepøíjemné a spoleèensky neúnosné, jste-li právì tøeba uprostøed ztichlého sálu, nebo» na jevišti vrcholí tragedie... nebo jste úèastníkem záva¾ného jednání, ze kterého nemù¾ete odejít, jinak by vás pøipravili o poslední košili... nebo právì sedíte pøed examinátorem, na jeho¾ posouzení závisí vaše další setrvání na posvátné pùdì „Alma Mater“... nebo vám strašnì zále¾í na tom, jaký dojem udìláte na prvním rande s dívkou, co by klidnì mohla stát modelem Picassovi èi da Vincimu… pak je nezpochybnitelné, ¾e máte hlad jako grizzly.
Je tady ovšem pøece jen malý rozdíl. Nevrhnete se na nejbli¾šího zúèastnìného a nese¾erete ho bez oka mrknutí, jak by to grizzly nepochybnì udìlal. Nasadíte kamennou tváø, pøedstíráte, ¾e já ne, to nìkdo jiný, a na jídlo se vrhnete, a¾ bude nìjaké v dohledu. No a pøíštì, pouèeni trapasem, se najíte pøed odchodem v klidu domova. (Jen ¾ádnou rybu, prosím, to já opravdu nemusím! To si radìj vypiju jen sklenku vody pramenité.)
* * *
A hele, tadyhle ten vzteklounek by si zaslou¾il víc ne¾ jen sklenku vody! Já bych na nìj pou¾ila aspoò tak pìtilitrový kyblík a pìknì studené, aby ho to zchladilo a záchvat ho pøešel jednou prov¾dy; aby si zapamatoval, ¾e jídlo se nehází po zemi, ani kdy¾ mu nechutná; aby se ponauèil, ¾e dostane právì jen a jen tohle a ¾ádné jiné, se kterým by nerozumná maminka jistì honem honem pøispìchala, aby se to její nunátko køikem pøíliš nevysílilo; aby se nenauèil a do ¾ivota si neodnesl pøesvìdèení, ¾e všichni kolem nìho budou skákat, jak on bude øvát! Nechejme je, však se dì»átko vyèerpá, spálí plno energie a a¾ utichne, ještì rádo spapá, co mu pøedtím nechutnalo.
Ale ne, nejsem ¾ádná zlá je¾ibaba, miluji svoje vnouèata (jejich¾ maminkám se do výchovy nepletu), však taky nepíšu o ¾ádném z nich! To jenom ¾e takovíto vzteklounci urèitì existují, kdy¾ je nejspíš nìjaký utýraný tatínek tak vìrnì vypodobnil. Jakoupak asi pou¾il metodu?! Kdo ví, mo¾ná si právì plní kyblík studenou vodou.
* * *
®e by jednovajeèná dvojèata? Stejný závit, stejnì holá hlavièka, stejná síla svitu, všechno tomu nasvìdèuje. Kdy¾ se to ale vezme kolem a dokola, nemù¾e být o dvojèatech vùbec øeè. Má nìkdo pøedstavu, kolik takových ¾árovek vychrlí továrna za jedinou smìnu? To bychom mìli hovoøit radìji o statisícièatech nebo tak nìjak.
Ale jde o nìco jiného. Kdy¾ se èlovìk zadívá na ten zasvìcený úsmìv záøící z jejich tváøièek a uvìdomí si, co a kolik toho za svùj docela dlouhý ¾ivot vidí, ne¾ jim rupne drátek, musí mu být jasné, ¾e jsou to vlastnì špioni našich domácností, úøadù, škol a vùbec všeho, kde je máme našroubované a našroubované je máme opravdu všude! A to u¾ není ¾ádná legrace, to u¾ je horror z oblasti sci-fi a my, co známe „verneovky“, víme, ¾e jejich fantazie se u¾ všechny uskuteènily! Tak¾e si nedìlejme ¾ádné nadìje, ¾e ¾árovky jsou tady jen proto, aby nám svítily. Abychom se nedivili, a¾ na nás udìlají KUK!!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky