Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vladimír Brabec není jen major Zeman!


Kdy¾ se øekne Vladimír Brabec, major Zeman napadne nejspíš ka¾dého. Role, která herci pøinesla slávu a posléze i zatracení. Velmi obsáhle se k tomu vyjádøil v televizním poøadu Tøináctá komnata a já jsem vìdìla, ¾e kdy¾ budu chtít rozhovor, nesmí být tento seriál hlavním bodem mých otázek. Kudy jsem se k Vladimíru Brabcovi dostala? Je to trochu legraèní – pøes Klub majora Zemana! Má své stránky i telefonní èísla na internetu a jeho èlenové¸ pøesnìji pøedseda klubu, mi kontakt ochotnì zprostøedkoval.


Pan Brabec byl ochotný sejít se se mnou v Podìbradech, a ¾e má cesta byla o nìco komplikovanìjší, ne¾ jsem pøedpokládala, je k pøeètení o pár øádek ní¾e. Nejsem pøíliš „chlubivý“ typ, tady ale udìlám výjimku. Kdy¾ jsem rozhovor posílala panu Brabcovi k autorizaci, „vysekl mi poklonu“, a¾ jsem se èervenala. Potom mì v pøedvánoèním období pozval na adventní koncert do evangelického kostela v Kolínì, kde byla souèástí programu jeho recitace Nerudových veršù. Udìlal mi tím radost a pøipravil velmi krásný veèer.
Rozhovor vyšel na konci øíjna v èasopise Doba seniorù.

 


V dùchodu zaèala jedna z nejštastnìjších kapitol mého profesionálního ¾ivota...


Na setkání s hercem Vladimírem Brabcem (79) jsem se moc tìšila. Zaèalo komplikovanìji, ne¾ jsem èekala – mùj vlak mìl pùl hodiny zpo¾dìní. Ale pan Brabec je gentleman. Pøed nádra¾ím v Podìbradech na mì èekal a vùbec se nezlobil. Místo první otázky jsem tedy zaèala omluvou. A pak u¾ jsem se zaèala ptát.


Vzpomenete si na ten den, kdy jste mìl jít do dùchodu? Co jste tenkrát dìlal?
Nedovedl jsem si zpoèátku vùbec pøedstavit, ¾e bych šel do dùchodu. Ale nepohodl jsem se v Národním divadle a nakonec jsem odcházel dokonce o rok døíve, ne¾ jsem mìl. Byl jsem si jist, ¾e se bez divadla obejdu, ¾e budu mít klid a spoustu volného èasu. Plánoval jsem obèas se vìnovat dabingu a tìšil jsem se na to. Stýskat se mi zaèalo skoro hned, naštìstí velmi brzy se mi ozval Ladislav ®upaniè z Karlínského divadla a nabídl mi roli v muzikálu My Fair Lady.


Váhal jste?
Chvilièku na rozmyšlenou jsem si vzal, ale kývl jsem velmi brzy.Myslel jsem, ¾e se v Karlínì „zdr¾ím“ jen po dobu, kdy bude muzikál na programu, nakonec to bylo deset nádherných let, která jsem tu pro¾il. Èekaly mì krásné role, mìl jsem pocit ohromné svobody – svobodnì se rozhoduju, hraju, proto¾e chci... Byl to pro mì úplnì nový pocit. Nikdy pøed tím jsem nehrál v hudebním divadle. V¾dycky se mi líbilo hrát se zpìvy, ale v èinohøe je to úplnì nìco jiného. Tady s vámi hraje 50ti èlenný orchestr, opravdu jsem si to u¾íval – prodlou¾il jsem si svùj divadelní vìk. V roce 2002 pøišly povodnì a taky mì zradilo srdce, ale Karlín spolu s mým prvním anga¾má v Mostì – to byla má neš»astnìjší divadelní léta.


Vra»me se teï úplnì na zaèátek vaší kariéry, divadlo jste si okoukal u¾ jako malý kluk. Kde to bylo?
Poprvé jsem stál pøed dìtskými diváky v divadle Akropolis Míly Melanové. Bylo to divadlo pro mláde¾, sídlilo na ®i¾kovì. Hrál jsem ve høe Dva roky prázdnin podle J.Verna. Nemìl jsem ¾ádné ambice stát se hercem, našel jsem letáèek, ¾e hledají dìti, chtìl jsem se „ulejt“ ze školy, tak jsem tam vyrazil. Nìjaké herecké geny jsem v sobì asi mìl, mí rodièe byli ochotníci. Nikdy jsem je v ¾ádné roli nevidìl, zachovaly se tøi fotografie, na kterých jsou v hereckých kostýmech...


Umetli vám rodièe hereckou cestièku?
Kdepak. V divadle si mì všimla skvìlá pedago¾ka, èeštináøka, paní Bo¾ena Jelínková. Divadlo milovala a nás, statisty, mìla na starost. Rozpoznala mùj talent a pøipravila mì na zkoušky na konzervatoø. Zpoèátku témìø proti mé vùli. Já jsem tenkrát nebral nic vá¾nì, mìl jsem i spoustu jiných zájmù. Paní Jelínková zašla i k nám domù a oznámila to rodièùm. Maminka se rozplakala – herce ze mì mít nechtìla. Bála se, ¾e povedu „rozpustilý herecký ¾ivot“. Táta jen pokrèil rameny a zabruèel, a» si dìlám, co chci.


A tak jste se ocitl na konzervatoøi...
A ta se pozdìji nìjakým výnosem pøemìnila v DAMU. Mými pedagogy byli postupnì Václav Vydra mladší, (man¾el Dany Medøické), Otomar Krejèa a v posledním roèníku Miloš Nedbal. Samí skvìlí divadelníci. Pozdìji jsme se sešli v Národním divadle jako kolegové. Já jsem jim uctivì vykal, oni mi øíkali „Brabèáku“. Ale to bylo a¾ pozdìji. V absolventském pøedstavení jsem hrál Romea a Švandu dudáka, mezi mými spolu¾áky byli napø. Josef Zíma, Petr Hanièinec èi Jana Štìpánková. Sešli jsme se po dvaceti letech i s profesory v Divadle Komedie, byl to takový studentsko-profesorský mejdan. Po studiu jsem odešel do divadla do Mostu. Hrál jsem tam dva roky, za¾il jsem tam krásné chvíle. Bylo to takové bezstarostné, celý ¾ivot pøed námi.


Byl jste jedináèek?
Byl jsem nejmladší ze tøí sourozencù. Bratr byl o deset rokù starší, sestra je starší o sedm let. Také v mládí trochu koketovala s ochotnickým divadlem. Pøedstavení, ve kterém hrála, bylo první, na které jsem kdy do divadla šel. Bylo to v Masarykovì síni, dnešním divadle Járy Cimrmana na ®i¾kovì.


Byl jste rozmazlený benjamínek?
To vùbec ne. Ani nebylo, èím mì rozmazlovat. Byli jsme chudí, táta pracoval jako malíø pokojù. Èokoláda, cukrovinky – to u nás vùbec nebylo, nato¾ nìjaké drahé hraèky. Mìl jsem akorát kní¾ky. Nejvìtší blaho bylo, kdy¾ jsem si mohl vlézt k tatínkovi do postele a on mi èetl Robinsona... Je to pro mì krásná vzpomínka na celý ¾ivot.


Mìl jste nìjaké koníèky, které vás v mládí bavily, ale dnes u¾ vám tolik neøíkají?
A víte, ¾e všechny mé dìtské koníèky mi vlastnì vydr¾ely a¾ doteï? Bylo to pøedevším letectví a parašutismus. K nìmu jsem se dostal trochu kurióznì. Zahlédl jsem plakát – byl to rok 1949 – na nìm fotografie mladých dìvèat, parašutistek. A nápis: I my to doká¾em! -Já to taky doká¾u- øíkal jsem si a šel jsem se pøihlásit. Po pùl roce výcviku jsem poprvé skákal, ale i poprvé letìl! Je to nádherný zá¾itek. S padákem u¾ dnes neskáèu, ale kolem letadel se motám poøád. Je to má velká láska. Létám jako spolujezdec, a kdy¾ si chvilku tøeba mohu podr¾et øízení, u¾ívám si to.


Vaši divadelní cestièku jsme opustili v Mostì. Kudy vedla dál?
Po dvou letech jsem z Mostu odešel zpátky do Prahy, do divadla D34. Od roku 1959 jsem byl s krátkou pøestávkou èlenem Národního divadla na dlouhých 35 let. Následoval Karlín a pak hostování v Divadle Brodway v Kleopatøe èi Tøech mušketýrech. Nejoblíbenìjší role? To se nedá øíct, snad ty shakespearovské v Národním. Do toho nádherného prostoru Shakespearova dramata patøí, a také na nì bylo v¾dy obsazeno.


Úspìch u divákù je asi velkou hnací silou...
Zní to jako fráze, ale je to tak. Potlesk je opravdu drogou, ale nejen ten. Kolikrát se vám do divadla ani nechce, ale jen si obléknete kostým, jen se zvedne opona, èlovìka to pohltí, naprosto... A pak doma po pøedstavení nemohu spát, pøemýšlím, zda se to divákùm líbilo. Celé pøedstavení si v duchu pøehrávám, hledám své chyby, pøemítám, proè jsem to øekl tak a udìlal tak... Takové myšlenky my herci míváme.


Máte velmi krásný hlas a dokonale jste ho vyu¾il v dabingu. Máte i spoustu ocenìní z tohoto hereckého oboru. Na jaké dabingové role rád vzpomínáte?
Kdy¾ jsem odcházel z Národního divadla, daboval se zrovna MASH – velmi populární seriál, který je dodnes v televizi k vidìní. Propùjèil jsem hlas plukovníku Shermanu Potterovi. Seriál mìl pøes dvì stì dílù. Moje postava mìla laskavost, humor, moc mì bavila a jak vím z ohlasù, bavila i diváky. Daboval jsem v mnoha filmech Marcella Mastroianniho, ale mým celo¾ivotním dabingovým „spoleèníkem“ byl Jack Lemmon. Stárli jsme spolu. Filmy jako Nìkdo to rád horké nebo Nebo¾tíci pøejí lásce jsou i po mnoha letech filmovou klasikou. V roce 1998 jsem pøevzal Cenu Františka Filipovského za celo¾ivotní mistrovství v dabingu.


Sešel jste se s nìkterým z dabovaných hercù osobnì?
Pøedstavte si, ¾e s Mastroiannim. Zrovna jsme zkoušeli Vìc Makropulos, kdy¾ za mnou pøibìhli, ¾e je v divadle, a a» se s ním jdu seznámit. Myslel jsem si, ¾e si ze mì dìlají legraci, ale on tam opravdu byl. Popovídali jsme si asi hodinu, takovým „prapodivným jazykem“- ruce, nohy. Byl to vá¾nì sympa»ák.


Pracoval jste i v rozhlase. Rád?
Velmi rád. Postavu vytváøíte pouze hlasem, co¾ je úplnì jiný typ herectví, zcela jiné výrazové prostøedky. V rozhlase se v¾dy hodnì dbalo na kulturu jazykového projevu, èistotu jazyka. A to bylo velkým pøínosem pro mé jevištní herectví.


Jestli dovolíte, ráda bych zabrousila i do vašeho soukromí. Jak dlouho jste ¾enatý?
S mou ¾enou Naïou jsme se brali v roce 1955, tedy u¾ pøed pìknou øádkou let. Svatbu jsme mìli na Staromìstské radnici, v¾dycky kdy¾ jdeme kolem, vzpomínáme. Nemohl jsem tenkrát dospat, byl jsem nervózní, všechny jsem popohánìl, abychom u¾ šli a nedorazili pozdì. Byli jsme tam nakonec o hodinu døív, pøed námi ještì dva páry. My jsme si tu naši svatbu „vyèekali“. Obì naše dìti, syn Pavel i dcera Helena, mají ve svém povolání -ka¾dý po svém- taky k divadlu blízko, dnes u¾ máme vnouèata i pravnouèata.


Kdybych ve svých otázkách vynechala majora Zemana, ètenáøi by mi to neodpustili. Vím, ¾e na nì neodpovídáte rád, a ke všem pøipomínkám, které jsou vám v souvislosti s politickými reáliemi vyèítány, jste se u¾ mnohokrát vyjádøil ve své kní¾ce i v televizním poøadu Tøináctá komnata – proto jen docela obyèejnì. Který díl se vám líbí nejvíce, na který nejradìji vzpomínáte?
Nejradìji mám Mìdirytinu – kriminální pøíbìh o falešných potravinových lístcích. V tom díle se Zeman zamiluje, ze zkušeného kriminalisty je najednou nesmìlý a bezradný èlovíèek. Je tam zajímavý pøíbìh i komediální zápletka, ale vím, ¾e lidem se nejvíc líbí hororový pøíbìh Studna. Pøesto¾e krve a násilí je dnes v televizi k vidìní víc ne¾ dost, tyhle pøíbìhy byly jiné. Herecky hutné, bylo tøeba domýšlet, dedukovat.


Víte o tom, ¾e existuje Klub majora Zemana?
Vím to, mnohokrát u¾ mì zvali na své akce a párkrát jsem tam také byl. Jsou ohromní – hledají místa, kde se co toèilo, znají celé pasá¾e nazpamì», pøehrávají si je, hledají v jednotlivých dílech místa, kde došlo k nìjakým chybám. Je s nimi zábava. Nesetkávám se s nimi èasto, ale setkávám se s nimi rád.

 


Na závìr našeho povídání vás chci poprosit o vzkaz pro naše ètenáøe-seniory.
Pøíští rok mi bude osmdesát, ale za seniora se stále nepova¾uji. A to pøeju i vašim ètenáøùm. ®ít si po svém, dokud to jde, radovat se z ka¾dého dne, mít své zájmy, pøátele. Mým kamarádem je Láïa ®upaniè – snad obden si telefonujeme, pokecáme o zdraví, o práci, o poèasí... Kdy¾ se èlovìk uzavírá do sebe, zaène trpìt depresemi, stárne daleko rychleji, ne¾ kdy¾ je optimistický a má radost i z malièkostí.


Eva Procházková

***

Zobrazit všechny èlánky autorky





Komentáøe
Poslední komentáø: 03.03.2014  22:37
 Datum
Jméno
Téma
 03.03.  22:37 EvaP
 03.03.  19:58 Láïa K.
 03.03.  07:18 Karel
 02.03.  23:06 Ivan
 02.03.  17:36 Blanka K.
 02.03.  16:14 Von
 02.03.  14:49 EvaP
 02.03.  11:59 Blanka K.
 02.03.  11:23 janina