Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Učitel hudby

Mezi mojí matkou a její mladší sestrou došlo k občasným neshodám kvůli mojí touze... mít piano a učit se na něj hrát. To sice bylo možné teoreticky, ale k praktickému uskutečnění nikdy dokonale nedošlo.

Tetička vlastnila pianino Petrof, ale hrála na něj jen když navštívila své rodiče, kteří bydleli ve stejném domě jako my, přes chodbu. Tam, v pokoji vedle zasklené knihovny, stálo její pianino Petrof.
Když tu seš jen občas, dej nebo prodej piano nám ať se na něj Vlaďka učí, navrhovala máti.
Může k dědovi a babi jít snad kdy chce a tam si na piano hrát, to klidně může, pravila tetinka.
Nebude přece denně naše otravovat, než se naučí kloudně hrát, mínila matka.

Obě sestry měly na věc různý názor, což v rodinách není nic neobyčejného... žbibec trucovitosti, kapka dotčenosti... a řešení? Vlaďkovi byla koupena pianová harmonika, registr a 120 basů.

Nástroj to nebyl lehký a sahal mi do půli těla. A navíc, když máti našla pro mě učitelku hudby, musel jsem jej vláčet naší ulicí, přes náměstí dr.Václava Holého, ulicí Primátorskou a tam pak za divadlem tehdy S. K. Neumana zabočit do ulice Na hrázi, kde pan učitel se svou rodinou bydlel.

Zmínka o jeho rodině je zcela na místě. V jednom pokoji pan učitel postavil pro svého malého synka nádhernou dráhu s tunely a mosty a po ní pouštěl, pokud nevyučoval, dokonalé miniaturní vláčky. Vím to proto, že jednou nebo dvakrát po skončení lekcí mi tu nádheru s radostí předvedl.

Pan učitel se nespokojil s tím, že by vyučoval své žáky pomocí různých škol. Jejich povinností bylo mimo hodiny se dostavit a opisovat do notových sešitů speciální školu pana učitele. Takové povinnosti jsem neunikl ani já a docházel tedy hrát i opisovat.

Ač jsem po jisté době udělal pokrok a dokázal hrát několik skladeb bez chyby, tón harmoniky jakkoli ovládané nijak mi nedal zapomenout na svůj sen... piano. Nikterak tu lítost nemohla potlačit klávesnice pro pravou ruku, stejná jako na pianě, leč proklatě kratší. (Když jsem pak, o mnoho let později, slyšel hrát jednoho nebo dva skutečné mistry tohoto nástroje jazz, který byl vždy mojí zálibou, uvědomoval jsem si, že vlastně každý nástroj je nádherný, záleží jenom na tom, jak se na něj jeho majitel naučí hrát).

Pan učitel Sobotka byl statný muž, jeho tvář, jak jsem si jí pamatoval, později mi velmi připomínala skvělého jazzmana Karla Krautgartnera, který, bohužel, po emigraci do Německa si už mnoho let svého náramného umění a talentu neužil.

Dodnes dost dobře nevím, jak jsem se tehdy v tom roce snad 1949 ocitl ve značně velikém orchestru žáků pana učitele Sobotky na koncertním vystoupení v Domě kultury v Holešovicích. Absolutním primusem souboru byl starší hráč na harmoniku, jménem jsem si skoro jist, Dvořák. Vystupoval dokonce i v rozhlase. Jakkoli pochybnosti o této události, mojí aktivní účasti koncertu, lehce vyvrací dochovaná fotografie našeho početného souboru v čele s panem učitelem, na které jsem i já vidět se svojí velikou harmonikou.

Když mi pak ještě jednou nebo dvakrát pan učitel ukazoval ty své nádherné vláčky na kolejnicích zabírajících celý prostor velikého pokoje, tunely, semafory, mosty, nádraží, světýlka a to vše uvedeno do pohybu stiskem malé páčky... a když jsem pozoroval pana učitele s jakým zájmem to všechno sleduje, pojednou jsem si pomyslel, že snad mu i ten Beethoven v takové chvíli je docela ukradenej. To je ale ovšem jenom moje domněnka, možná, že i poněkud zahalená časem...

Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny články autora