Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kdo chce s „vlky“ býti, musí s nimi výti

V určitém úseku života člověk intenzivně žije pouze přítomností - studuje, pracuje, založí rodinu, přijdou děti, ranec starostí je den ze dne větší a těžší. Není čas na vzpomínání, všechnu energii spotřebuje přítomnost. Ale v plynoucím čase se najednou přistihnete, že se začnou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještě nenastal ten pravý čas na vzpomínání, to až děti opustí rodinné hnízdo, aby si konečně začaly žít svůj opravdový dospělý život. Pak teprve máte čas pevně zachytit záblesk vzpomínky a začnete rozplétat klubíčko do souvislejších obrazů. Nabízím laskavým čtenářům SeniorTipu několik nahlédnutí do mého dobrodružného dětství.

Ach, Oslavany mého dětství! Zdály se mi rozlehlé a cesta z jednoho konce, na kterém jsme bydleli, na druhý konec, kde bydlela sestřenka Jiřinka, bývala někdy nekonečná. A to jsem tehdy ještě netušila, že městečko roztahuje svoje ulice jako chapadla chobotnice několika údolími na všechny světové strany.

Bývalo velice dobrodružné vydat se kolem potoka západním směrem, kde bydlely převážně rodiny havířů. Čím víc se člověk vzdaloval od středu obce, tím menší a nuznější byly domky.

A na opačném konci, kam jsem později chodila za svojí kamarádkou Irenkou, žila u cesty do „jiřičí zmole“ kolonie cikánů. Viděla jsem je poprvé v životě a nešlo mi do hlavy, proč jsou tak tmaví. Nepamatuji se, že bych je někdy viděla v obci, a až do své dospělosti jsem o nich neslyšela nic špatného. Naopak. Drátovali lidem napuklé hrnce, brousili nože a nůžky. Jejich domečky byly velmi malé a v létě před nimi vařili na ohništi v očouzených kotlících libě vonící jídlo. Bylo tam i pár malých dětí, ale ty se s námi nekamarádily a schovávaly se před námi.

„Jiřičí zmola“ byla vlastně pískovna, těžil se tam žlutý písek a její vysoký břeh byl doslova provrtán úzkými vchody stovek hnízd jiřiček. Přes zákazy starostlivých rodičů jsme tam v létě dost často zavítali s partou kluků, protože skákat z vysokého břehu do hromad vyhřátého jemného písku byl opravdu zážitek. Že tím plašíme hnízdící ptáky, nám jaksi ani nevadilo. A že si můžeme polámat ruce nebo nohy? To se nám přece nemůže stát! Naštěstí se nestalo ani polámání ani zasypání, ale naši andělé strážní s námi měli plné ruce práce. Když jsem se pak vracela z výpravy domů, rodičům vůbec nestačilo, že jsem celá. Poslední zbytky písku ze mne vytřepali pořádným výpraskem.

Člověka časem omrzí kousat písek a plivat ho kolem sebe, takže docela přijde vhod výzkumná výprava do blízké cihelny, která v době mého dětství byla ještě v provozu. Koukali jsme opáleným dělníkům pod ruce, překáželi, v obrovské sušárně obdivovali do červena vypálené stohy cihel naskládané na paletách. Několikrát jsem si přinesla kus cihlářské hlíny a doma se z ní pokoušela něco vyrobit. Protože jsem pomatlala, co se dalo, maminka moje pokusy rázně ukončila a ze mne se nestal hrnčíř. Škoda, bývalo by se mi to líbilo.

No vida, teprve dnes je mi divné, proč se tam neříkalo „u cihelny“, když tam cihelna byla, ale „u cihelny“ se říkalo místu, kde bydlela teta Julča a kde žádná cihelna nebyla. Prostě velká záhada, kterou nerozluštím, protože nikdo z těch, kdo by mi mohl prozradit, jak to vlastně bylo, už nežije.

* * *

Celé moje dětství, když jsem se vybatolila z kočárku, je taky poznamenáno mým druhým, jen o dva roky starším, bratránkem Jirkou. Dokud jsme byli malí, naším hřištěm byl společný dvorek obou domků vystavěných na rodinném pozemku. Naši otcové, František a Alois, byli synové babičky Antonie. Jirka a já jsme skoro do dospělosti byli jako bratr a sestra. A co všechno jsme spolu prožívali s partou kluků z ulice!
Kluci nade mnou pochopitelně ohrnovali nos, byla jsem nejmenší a nejmladší, a když jsem se nechtěla nechat odehnat, musela jsem s nimi podnikat sebenebezpečnější kousky, aby mne přijali jako rovnoprávného člena. Například skákat z jedné polorozbořené zdi na druhou, když mezi nimi byla hluboká několikametrová plísní dýchající černá díra. To jsme si chodili pro mrazení v zádech do starého cukrovaru u řeky, který se po několika náletech za války změnil v trosky.

Řeka Oslava tekla jen pár desítek metrů od naší ulice. V tomhle svém úseku byla dost nebezpečná, sem tam sice mělčina, ale uprostřed dost silný proud. Uprostřed proudu masivní kamenný pilíř mostu. Dostat se k němu znamenalo přebrodit se dost hlubokou vodou. Klukům sahala po prsa, já šla po špičkách, hlavu vyvrácenou k obloze a ještě jsem se občas napila. HU! Ještě teď mne mrazí, když si na to vzpomínám. Neuměla jsem totiž plavat a přiznat jsem to nemohla. Rodiče moc dobře věděli, co dělají, když mi pod hrozbou nejpřísnějších trestů zakazovali samotné bez jejich dozoru chodit k řece. Ale já jsem přece sama nebyla, byli tam kamarádi!

Takže přebrodili jsme se na malou mělčinku před mostem a ukázalo se, že dole kolem kamenného pilíře jsou v řečišti zaraženy piloty asi tak na šířku dvou dlaní dospělého člověka. To byla výzva! Dnes se mi to zdá legrační, ale tehdy to byla smrtelně vážná věc, tehdy to byla zkouška odvahy chodit až do vysílení kolem pilíře po té nicotné cestičce a neuklouznout. Kdo vydrží nejdéle, vyhraje! Nevím, kolikáté to bylo kolo, vím, že kluci byli rychlejší a já jim překážela. Když mne míjeli, musela jsem se připlácnout na ledové a slizké kameny. Bylo to odporné. Ale klukům se jednoduché chození kolem pilíře brzy omrzelo, začali přidávat na rychlosti, vznikla z toho honička, jeden z nich o mne zakopl a strhl mne do hlubiny. Pamatuji si jenom mechově zelenou tmu, hučení v hlavě a snahu dostat se nad hladinu.
Neutopila jsem se, i když jsem k tomu měla velice blízko. To bych tady přece neseděla a nevyprávěla o tom. Kdo si však všiml, že chybím do počtu, že se na hladině rozbíhají kola a ze dna vyskakují bubliny, to nevím. A nevím ani, kdo mne z vody vytáhl. Buď se kluci projevili jako kamarádi, nebo jen dostali strach, co je stihne doma, když vyjde najevo, že jsem byla s nimi u řeky, nebo obojí dohromady. Probrala jsem se na břehu hlavou dolů k vodě, kdosi křičel, kdosi mi mával rukama, kdosi mne držel za nohy a pokoušel se ze mne vylít vodu, bylo mi zima a špatně. Pak se objevil tatínek, pro kterého utíkal Jirka a strašně ho vyděsil, když se mu podařilo konečně vykoktat, že Manka se utopila.
Z vděčnosti, že žiju, jsem tentokrát ani nedostala výprask. Musím ale taky přiznat, že jsme potom hodně dlouho na výpravu k řece nešli.

Byly i jiné zajímavosti! V zahradách postupně dozrávalo ovoce a to byl pro nás signál, kterému se nedalo odolat. Byli jsme jako kobylky. Sezóna nám začínala ještě tvrdými a pusu stahujícími srstkami. Kdepak čekat, až dozrají! Třeba by pak na nás nezbyly. Plížili jsme se po vršku vysokého tarasu a nohy nám klouzaly po mechu. Občas se někdo skulil dolů docela nedobrovolně. Bývali jsme celí poškrábaní a modřin různých barev na nás bylo jako namalovaných. Co to ale bylo proti medové sladkosti rynglí a na jazyku se rozplývajících meruněk! Samozřejmě, že si sousedé stěžovali. Ale my přece byli spravedliví! My jsme navštěvovali i naše zahrady! No, spravedliví byli i naši rodiče, takže druhý den po takové výpravě jsme si sdělovali, co jsme doma schytali.

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny články autorky