Jak jsem se stala spisovatelkou
Cha,cha,cha,cha, ….dobréj fór. ®e prej spisovatelkou, co to je? Spisovatel je èlovìk, který doká¾e uvést své myšlenky, nadìje a touhy do literární podoby. Sdìluje ètenáøi urèité poselství, pøi jeho¾ ètení èlovìk poci»uje lehké vibrace své nedoèkavosti. Je¾ení chloupkù na rùzných èástech tìla, touhu dobrat se co nejdøív závìru knihy a nepodlehnout nutkání, v podobì: „Ale co, tak se kouknu na konec. Vo co de? “
Myšlenka se v rukou dobrého spisovatele podobá rozvíjejícímu se kvìtu napøíklad rù¾e, která v prvopoèátku dává tušit jen jakýmsi náznakem chystaný zázrak a postupnì uvolòuje vyprávìní do podoby rozvinutého kvìtu. Dobrý spisovatel by mìl udr¾et ètenáøe v urèitém napìtí, vtáhnout ho do dìje, mìl by mu umo¾nit splynout s tématem a po pøeètení v nìm zanechat hlubokou a dlouho trvající vzpomínku na nìco mimoøádného. Dobrý spisovatel je ten, jeho¾ knihy nosím pod pa¾í všude sebou, jedním dechem hltám napsaná slova a vstøebávám všechny drobné detaily a epizody. Plotna je studená a rozjívené potomky odkazuji na babièku, mu¾e pak pøesvìdèuji o postním dnu, se slovy: „Prosím tì, ven si krajíc chleba se sádlem a s èesnekem, víš jak je zdravý. Jeden den pùstu ti nijak nemù¾e uškodit.“ Jsem vdìèná rozvoji písemnictví a péèí osvícených, kteøí dbají o duševní rùst ètenáøù a neustále zásobují náš trh literaturou. Na kni¾ních pultech nacházíme nejeden literární skvost, o dobré pøeklady není nouze. Ka¾dý si vybere, co je jeho srdci milé.
Sebe za spisovatelku nepova¾uji, øadím se do role vypravìèe, který se chce podìlit o své vzpomínky s tìmi, kteøí jsou ochotni naslouchat. Mládí moc nenaslouchá, cizí vzpomínání je unavuje. Stáøí také moc nenaslouchá, obírá se spíš vlastními myšlenkami. Vypravìè mù¾e jen doufat, ¾e obèas upoutá nìèí pozornost. Být vypravìèkou je role nároèná a odpovìdná.
®ivì si vzpomínám na jednu dovolenou na Vranovské pøehradì. Chodila jsem se koupat v¾dy v podveèer, kdy pomalu utichal halas nesèetných návštìvníkù. Kochala jsem se zapadajícím sluncem, kakofonií ptaèích hlasù, které jakoby chtìly veèernímu šeru dát poslední sbohem a tiše jsem splývala s vodou i okolní krajinou. Kolem mne vlnovitým pohybem plavala u¾ovka a hladinu èeøil lehký vánek. Pøeplavala jsem zátoku a lehla si na døevìné molo, u kterého byla pøipevnìná plachetnice. Z výše polo¾ené chaty pøibìhly ètyøi dìti a zvìdavì si mne prohlí¾ely. Dala jsem se s nimi do øeèi a zaèala jim vyprávìt o zvíøatech, o pøírodì, o táboøení a o indiánech. Dlouho jsme si povídali ne¾ je rodièe zavolali do chaty. Strávila jsem s nimi pøíjemnou hodinku v ¾ivé debatì. „Pøijdeš zítra? Budeme na tebe èekat. Nikdo si s námi tak pìknì nepopovídal. Naši na nás nemají èas.“
Jak mne potìšila jejich slova. Mé „ego“ se tetelilo blahem. V ten moment jsem byla schopna slíbit cokoliv, jen abych se s nimi mohla znovu sejít. Tak¾e ne spisovatelka, pouze èlovìk, který obèas nìco hodí na papír…
Irena Atzlerová
***
Zobrazit všechny èlánky autorky