Proè deštníky na stromech nerostou?
Ocitl jsem se v lázních. Ne vlastní vinou. Jeden odborný lékaø doporuèil, ba i chorobu popsal. Jiný, neménì odborný lékaø, souhlasil, ba i jisté papíry vyhotovil. Další kompetentní orgán potvrdil, ba i razítko poskytl. Koneènì rozhodující velièina na stupni nejvyšším, ba i hlavou souhlasnì pokývala. Šlo to jako po másle – za necelé dva roky bylo všechno vyøízeno. A tak jsem se ocitl v lázních.
Diskrétnì pomlèím o skuteènosti, ¾e zøejmì vlivem administrativních zádrhelù, v jiných lázních, a tudí¾ i v jiné léèebnì, ne¾ mìl pùvodní odborný lékaø na mysli. Samozøejmì ¾e mì léèili, ale jinak, témìø na jinou chorobu. Zpoèátku jsem to vùbec netušil, teprve pozdìji mi zaèalo postupnì docházet, jak nevyzpytatelné jsou cesty Pánì.
„Neš»!“ øekl jsem si. „Alespoò pøijdu do jiného prostøedí, do klidu, do pohody a moje neurony si budou lebedit, jak je jim blaze.“
„Všechno je jinak!“ pravil prý nìkdo slavný, ani nevím kdo, zato správnost toho výroku se mi velmi brzy potvrdila.
Nad portálem mnì pøisouzené léèebny visel honosný název „ROZKVÌT“. Pozdìji jsem pøišel na to, ¾e pøi instalování jednotlivých písmen došlo zøejmì k nedopatøení a léèebnu mìl zdobit nápis „ROZKLAD“. Z vrátnice jsem byl dirigován do pøijímací kanceláøe, zde se hlavnì domáhali úhrady lázeòských poplatkù. Delší dobu pøed nástupem jsem do této léèebny telefonoval a na jejich nabídku jsem reagoval po¾adavkem samostatného ubytování. Úøednice na pøíjmu popøela, ¾e by vùbec o nìjakém telefonátu vìdìla, a snad aby to nevypadalo, ¾e mají v administrativì binec, prohlásila, ¾e pan primáø nepøipouští, aby pacient s takovou diagnózou jako já byl ubytován samostatnì. Dùvod u¾ neuvedla. Podle mého názoru takové opatøení nemìlo své opodstatnìní, nebo» jiní pacienti se stejnou diagnózou samostatnì ubytováni byli. Ona štìdøejší ruka dìlá zázraky. Ale co v pøípadì dùchodce?! Musím podotknout, ¾e moje pùvodní dùvìra v serióznost léèebny byla významným zpùsobem zviklána.
Hned odpoledne si mì pøedvolal ke vstupní prohlídce primáø. Bylo mi divné, ¾e vedoucímu lékaøi je podøízen jenom jeden další lékaø, navíc pro neshody na odchodu, a pøesto je na léèebnu vypsán primariát. Pozdìji se ukázalo, ¾e pokud se sejdou lékaøi zde kdysi úèinkující, roztrhl se s primáøi pytel. Primáø souèasný, døívìjší, pøeddøívìjší a mo¾ná i budoucí – malomìsto si plivlo do pacek. Pøipadalo mi to, jako by dùchodce, který na zahrádce okopává zeleninu, oslovovali „pane veliteli letectva“, i kdy¾ kdysi pøed padesáti lety tím velitelem letectva na dva roky skuteènì byl.
V pøesnì stanovenou hodinu se otevøely vatované dveøe do chodby, která slou¾ila za èekárnu a pan primáø osobnì mì pozval dál. Slušnì jsem pozdravil a zavøel za sebou dveøe, ty první. Místo pozdravu se ozvalo: „Zavøete ty dveøe!“ Ty druhé. Pak zaèal primáø pøedèítat cosi ze svých papírù a ve mnì zaèalo postupnì klíèit podezøení, ¾e jde o jiného pacienta a ¾e se zase všechno nìjak popletlo. Pokusil jsem se ozvat a uvést vìci na pravou míru. Bez úspìchu.
„My všechno víme. To, co øíkáte, není dosud tak úplnì ovìøeno. Budete dìlat to, co já øeknu!“ rezolutnì ukonèil mùj chabý pokus pan primáø.
A mnì bylo okam¾itì jasné, ¾e pøíštì u¾ nebudu øíkat vùbec nic. Byl to úèinný recept! Kromì toho primáø trpìl samomluvou, ani¾ se na mne podíval, mumlal si pro sebe jakýsi seznam prohlídek, které mi naplánoval, pøièem¾ obèas øíkal neuvìøitelné vìci. Já jsem jenom krèil rameny. Mstil se mi! Po¾adoval provádìt zbyteèné odbìry, které mì nutily zdr¾ovat se v léèebnì, i kdy¾ by bylo bývalo u¾iteènìjší kochat se pøi procházkách krásami pøírody.
Vrátil jsem se na pokoj a odevzdanì oèekával druhého spolubydlícího. Náhle ke mnì pronikl otevøeným oknem rachot dieselkompresoru a hned nato zvuk postupnì zapojovaných sbíjeèek. Ukázalo se, ¾e na rekonstrukci sousedního divadla, oddìleného od léèebny pouze úzkou ulièkou, se soustavnì pracuje od rána do veèera. Bylo jisté, ¾e rachot mì bude provázet po celou dobu pobytu. Vzpomnìl jsem na poklidné bydlení v Praze, by» s èilým dopravním ruchem pod okny.
Z rozjímání mne vyrušilo otevírání dveøí. Vstoupil mùj nový spolubydlící. Byla to nevšední osoba! Pozdìji jsem zjistil, ¾e je to dobrák od kosti, ochotný pøispìchat komukoli okam¾itì na pomoc – i kdy¾ ta pomoc se vzhledem k jeho zvláštnostem èasto zvrhla v pravý opak.
První, co mne udivilo, byl jeho zpùsob vybalování vìcí. Otevøel kufr, rozevøel náruè jako drapák bagru, celý ten ranec uchopil a vrazil do skøínì. Potí¾e nastaly, kdy¾ cokoli hledal. Šátral v tom ranci tak dlouho, a¾ identifikoval tøeba jen cíp po¾adované vìci, a pak ji ze skøínì prostì vytrhl. ®e vypadlo na zem i to ostatní, nemusím ani pøipomínat. Kdy¾ se tak jednou stalo pøi hledání teplákù, trochu se toho pádu polekal, vyjekl, z pusy mu vypadl falešný chrup, a jak milý spolubydlící podìšenì ucouvl, šlápl na nìj. Zlomil jej právì v polovinì!
„«ak, ¾uby šou v èudu, èo budu dìlat? ®uba¾ je drahej!“ ozvalo se najednou zpoza skøínì.
Pøesto si vìdìl rady: „ Ïojïu do mìšta, koupím fte¾inové lepidlo a špravím to!“
Kdy¾ jsem se vrátil z napájení lázeòskou vodou, mìl ji¾ zuby slepené a pomocí drobného náøadí provádìl koneèné úpravy. Zajímal jsem se, kde pøišel k té sadì kleštièek, no¾íèkù a dalšímu náèiní, je¾ pøipomínalo výbavu pro drobné práce jemné mechaniky. „Vozím to v¾dycky s sebou. I kdy¾ jedu na dovolenou. Co kdyby nìkdo potøeboval spravit deštník!“
Bylo vidìt, ¾e mu zuby sedí dobøe, pochvaloval si, ¾e lépe, ne¾ v pùvodním provedení od zubaøe.
„Ale mám zase malér,“ oznámil vzápìtí, „ nìkde jsem nechal celou tašku s doklady a penìzi. Zato jsem pøinesl pytel kostelních svíèek!“
Byl jsem z toho jelen, kde sebral kostelní svíèky, byly nejménì 35 cm dlouhé, o prùmìru asi 2,5 cm, celkem 17 kusù.
„Našel jsem je v lese,“ pravil, jako by se nechumelilo, „šlápl jsem na nì a ujela mi noha, tak jsem je sebral!“
S tou taškou mìl štìstí, poctivý nálezce ji vrátil do léèebny. Kdy¾ mùj spolubydlící následujícího dne našel opìt v lese knihu básní a pøitom ztratil brýle, kdy¾ další den našel v lese pytlík šroubù a matièek a pøišel o trenýrky a jednu pono¾ku, zaèal jsem být nesvùj. On byl toti¾ duše prostá, nezasa¾ená jakoukoli kulturou a hlubším myšlením. A mìl strach z klíš»at! A proto¾e jsem mu jednoho dne jedno objevil, zahodil radìji pono¾ku i trenýrky, kdy¾ pocítil v lese pøi sbìru matièek jakési svìdìní.
Byl celo¾ivotnì opraváøem deštníkù a zdálo se, ¾e kromì nich a ¾en ho nic jiného nezajímá. Manuálnì byl však velice zruèný, a pøesto¾e bez ztracených brýlí nevidìl, dokázal jenom po hmatu opravit deštník jedné pacientce, která jej hodlala vyhodit do kontejneru. Vypadalo to, ¾e nedokázat nìjaký deštník opravit by bylo nesmazatelnou potupou jeho cti. A tak se stalo, ¾e kdy¾ se mnì utrhla jedna pøezka na opáncích, ihned ji dovednì pøišil. Navrhl ještì, ¾e bychom ji mìli pøichytit vteøinovým lepidlem, kdy¾ u¾ ho koupil. Souhlasil jsem. Pøipravoval jsem na stole místo k lepení v dobì, kdy on ponìkud zbrkle povoloval uzávìr tuby s lepidlem. Nìjak to nešlo! A tak zabral více! A jak tu tubu pevnì stiskl, lepidlo vystøíklo! Oba jsme mìli zaneøádìné ruce, já navíc kalhoty. V m¾iku se nám slepily prsty, mì kalhoty pøilnuly pevnì ke stehnu. Do veèera jsme mìli co dìlat, ne¾ jsme dostali prsty od sebe a kalhoty od kù¾e – na tomto místì podotýkám, ¾e jsem musel uøezat chlupy. Pak jsme ještì drhli poko¾ku pemzou, kterou rovnì¾ odnìkud vytáhl.
„Kde jste k ní pøišel?
„Ále, našel jsem ji v lese!“
Kalhoty však opravit nešly. Mùj spolubydlící byl z toho, co mi zpùsobil, dosti neš»astný. Najednou se ke mnì pøitoèil a do ruky mi cpal tisícikorunu, prý abych si šel koupit kalhoty nové. Samozøejmì jsem odmítl! Po mnohonásobném vyprání a po aplikaci lihu nebyla ji¾ skvrna tolik patrná. Zato nohavice byla a dodnes stále je jako z celuloidu.
Kouzelný kousek se mu povedl pøed koncem našeho pobytu v lázních. Na vinì byl zpùsob jeho vyjadøování. Vyjadøoval se toti¾ velmi prostoduše, tak¾e jsem mìl obèas problémy s tím, jak jeho výroky pøelo¾it do srozumitelné èeštiny. Také nìkterá ustálená slovní spojení, je¾ pova¾ujeme za bì¾ná, znìla z jeho úst jinak. Kdy¾ napøíklad nìco hledáme a nemù¾eme to najít, øíkáme: „To jsem blázen, kam… atd.“ On øíkal: „Já jsem blázen, …“. I kdy¾ to zní skoro stejnì, význam je ponìkud jiný, jak se brzy potvrdilo.
Nedaleko léèebny zrály tøešnì, a tak si vzal spolubydlící do hlavy, ¾e pùjde nìjaké natrhat. Popadl velký plastikový sáèek a deštník, nebo» se nedal zcela vylouèit déš». Došel do tøešòové aleje, zaèal trhat, a jeliko¾ mu deštník pøeká¾el, zavìsil jej v korunì stromu na jakousi vìtev. S naplnìným sáèkem se vrátil, to ano, ale bez deštníku. Zaèal hoøekovat. Proto¾e však bylo pomìrnì brzy, pøemluvil jsem ho tedy, aby šel deštník vyhledat – v té zeleni listí a èerveni tøešní musí být èerný deštník pøece vidìt.
Problém byl v tom, ¾e on vlastnì netušil, na který strom deštník povìsil. A tak bral v celé aleji jeden strom po druhém. Právì pozornì prohlí¾el koruny stromù, kdy¾ šly kolem dvì starší paní, zøejmì také lázeòské pacientky. Zaznamenaly jeho soustøedìné pozorování a mo¾ná ve snaze navázat hovor mého spolubydlícího oslovily: „To tam rostou krásné tøešnì, ¾e?“
„Jó, tøešnì, jó, ale ¾ádný deštník tam neroste!! Já jsem blázen!!!“
Do obou babek jako kdy¾ støelí. V tu ránu se otoèily a uhánìly ze stránì dolù jako o závod.
„Proè tak utíkaly?“ divil se ten neš»astník, kdy¾ se vrátil bez deštníku na pokoj, a pokoušel se bìhem øeèi dostat do své skøínì mými klíèi, které mi sebral na stolku.
„Já jsem blázen…!“
Vstal jsem a vymìnil mu klíèe za jeho.
„Vida, u¾ to jde, vy tak všechno umíte, já jsem blázen…!“
Vladimír Kulíèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora