Mám mu¾e Kozoroha (2/2)
„Rozdíl mezi mu¾em a dítìtem je pouze v cenì jejich hraèek“.
Ten, o kterém s chutí vyprávím, je obdivuhodný tím, ¾e ve vysoce zralém vìku propadl kouzlu poèítaèù. Je hravý, dítì v nìm dosud ¾ije a hraèky miluje. A poèítaè není hraèka ledajaká.
V roce 1990 si v Nìmecku koupil svùj první noteboock, na tom zkoušel první poèítaèové krùèky. Kdy¾ pomalu pronikl do tajù AMIPRO, T 602 a… a na našem trhu vybuchl ohòostroj mo¾ností a ceny šly ponìkud ní¾, náhle zestárl. Ten poèítaè. Koupili jsme tedy nový. Lepší, výkonnìjší, s vìtší kapacitou pamìti. Mùj mu¾ tomu o kouzlu propadá stále víc. Pracuje na nìm dennì, zvládl M 602, WORD, WINDOWS, potýká se s EXELem, èi jak se všechny ty programy jmenují.
Já ho obdivuji, jak doká¾e s mladými komunikovat tím poèítaèovým ptydepe, kde já po tøetí vìtì pøestávám èemukoliv rozumìt.
Poèítaè slou¾í, slou¾í, a¾ pøijde den, kdy je nutné „u¾ koneènì tu obrazovku vyèistit“. Proto byla zakoupena specielní vodièka, je nachystán klùcek.
Mùj milý zásadnì neète návody k pou¾ití, kdo by se s tím zdr¾oval, ty se ètou, a¾ kdy¾ to nìco, co jsme zakoupili a instalujeme, nefunguje tak, jak má.
Lahvièka je odšroubována, hadøík „mìkký!“ pøipraven, krùpìje speciálního pøípravku padají na obrazovku.
Bylo to to poslední, co jsme na této obrazovce vidìli.
Krátce nato jsme se pustili do drobné stavby. V mém bývalém bytì jsem se rozhodla pøestavìt bytové jádro. Dlouho jsme rozva¾ovali, plánovali, vybírali a kupovali zaøízení budoucí koupelny, obklady a dla¾bu.
Na rozdíl od Jaroslava si hlídám kabelku jako ostøí¾. Nepohazuji ji na zadní sedalo auta, nenechávám ji bez dozoru, naopak mám ji poøád po ruce.
V ten den jsme koupili obkladaèky. Pøijeli jsme k domu a vynášeli jsme je z auta. S kabelkou na rameni to dost dobøe nejde, nechala jsem ji tedy výjimeènì na pøedním sedadle. V nošení jsme se støídali a pak u¾ mùj mu¾, který chodí o holi, zùstal u auta a já jsem náklad pøesunula do výtahu a do bytu.
Po chvíli se vracím, usedám, odjí¾díme.
„Kde mám kabelku?“
„Nevím, asi vzadu na sedadle“.
„Tam není“.
„Já nevím kam sis´ji dala. Nezùstala v bytì?“
Vím, ¾e jsem si ji s sebou nebrala, pøesto se vracíme, jdu se podávat.
„Není tam!“
Prohledáme auto i pod sedadly, kabelka není. Nevím, co si mám myslet. Jedeme dál, kdy¾ tu se mùj mu¾ praští do èela a zaène si nadávat. Jmenuje hovìzí dobytek v souvislosti se sebou. Láteøí, nevšímaje si mých opakovaných dotazù. Je tak rozèilený, ¾e mám strach, ¾e nabouráme. Pomalu se uklidòuje a já se dozvím, co se stalo.
Kdy¾ jsem zmizela v domì, pøistoupil k nìmu slušnì obleèený cizinec a ptal se na cestu k nìjakému hotelu. A ¾e špatnì chápal, trvalo vysvìtlování déle, pøièem¾ bìhem øeèi poodešli od auta. Kdy¾ u¾ si komplic poslou¾il pøipravenou lahùdkou, pán slušnì podìkoval a odešel.
®e tam bylo dost penìz, to se o¾elí, ale ta pøedstava, ¾e budu znovu chodit po úøadech…
Bylo nahlášeno policii, byly obhlédnuty nejbli¾ší kontejnery, bez výsledku. Ach jo.
Kozoroh je schlíplý. Proto, ¾e zavinil tu ztrátu, víc však proto, ¾e naletìl.
„Taková známá finta!
Druhý den nám zavolali z policie. Kabelka se všemi doklady i platební kartou se našla nedaleko, pod jedním ze zaparkovaných aut.
To kozorohùv strá¾ný andìl pohladil svým køídlem i mne.
Naši mladí si zaøizují byt. Vybrali si ne zcela bì¾ný odstín døeva pro nábytek, koupili základní sestavu, k tomu pak velkou desku, z které hodlali nechat vyrobit pracovní stùl. Za týden si to rozmysleli. IKEA, kde nakupovali, je sympatická tím, ¾e zákazník má právo do dvou týdnù bez udání dùvodu cokoliv vrátit. I rozhodli se vrátit onu desku. Mùj mu¾ je vstøícný, dobrosrdeèný, ochotný kdykoliv pomoct (viz výše), nabídl se tedy, ¾e jim desku odveze.
Vystrkal se snachou krám z domu, nalo¾ili ho na auto, pøipoutali „gumicuky“… a vyjeli.
Poryv vìtru, rychlost, èi slabé upoutání zpùsobily, ¾e po pár metrech jízdy se deska odporouèela a s rachotem zadunìla na chodníku. S otluèenými rohy, tedy nevratná.
Mùj kozoroh vytáhne penì¾enku, vyplatí obnos, pøipoutá znovu (tentokrát lépe) desku a rozlouèí se. Je toti¾ frajer.
A deska? Ještì poøád stojí u nás opøená o zeï. Ale máme s ní plány!
Nejsme u¾ mladí, nejsme poøád zdrávi.
V loòském pøedjaøí, v dobì chøipek a ¾eleznièního stávkování, sklátila mého kozoroha chøipka.
Zaèalo to neobvykle. Náhle, jednoho veèera, se „jaksi necítil“. Teplomìr ukázal 39 stupòù. Naordinovali jsme Acylpyrin, citron, èaj a postel. Ráno byl jak rybièka. Druhý den se taky cítil dobøe, proto jsem odjela na zájezd, hráli jsme tenkrát v Tøebíèi. Nechtìl, abych zùstala, nic mu pøece není!
Odjedu na Moravu, veèer pøed pøedstavením kontrolní telefonát:
„Jak se cítíš“
„Zle. Mám 39,5 nech mì spát“ a polo¾í telefon.
Veèer, ve mìstì vzdáleném 250 km, pøed pøedstavením, to není nejlepší zpráva. ®havím telefon. Mladí nejsou doma, druzí mladí jsou v cizinì. Nezbývá, ne¾ po¾ádat mého šéfa, aby v Praze zavolal pohotovost. Nerudný lékaø na pohotovosti se posléze nechá uprosit, mezitím jsou dosti¾eni mladí, pøijdou otevøít dùm lékaøi a pøespí u nemocného.
Já zatím proklínám ¾eleznièáøe i s jejich stávkou, blahoøeèím autobusovému spoji, který vyjí¾dí v pùl tøetí ráno na Prahu. V pùl osmé ráno jsem doma a pøebírám péèi o nemocného.
Pøíští týden mne opìt povinnost ¾ene na cesty. Nabízím, ¾e zùstanu, ¾e domluvím záskok.
„Ne, u¾ mi je opravdu dobøe, nedìlej si starosti, jeï.“ Mladí u¾ se vrátili, dcera se postará. Tak tedy jedu, abych se druhý den dozvìdìla, ¾e byl odvezen do nemocnice, má zápal plic.
To, ¾e další „neruda“ ho nechtìla pøijmout, proto¾e „nic neslyší“ pomiòme, RTG mu otevøel bránu k pøijetí, dopadlo to dobøe. A¾ na jednu drobnost. Z neznámých dùvodù si s sebou vzal pár tisícovek „pro jistotu“. Z nemocnice odešel bez nich i bez staré, oblíbené penì¾enky. Zmizely, kdy¾ uzdravující se, obìdval. Èert je vem!
Z neochotného bruèouna slou¾ícího tehdejší pohotovost, se èasem vyklubal lékaø, který bez hnutí brvy peèuje o nemocného bez ohledu na námahu a èas. U¾ jsme u nìj zaregistrováni a léèeni všichni. Je to náš rodinný lékaø.
Na slu¾ební cesty jezdím èasto. Kdy¾ je cesta delší, stýská se nám obìma. Já to øeším obèasným telefonátem a nákupem nìèeho „na nìj“. Bund, košil a kabátù jsem mu pøivezla u¾ dost.
On, proto¾e rád jí, nejradši potìší jídlem. Je zdatným kuchaøem, nevaøí však „èínu“ jak vìtšina vaøících mu¾ù. On je staromilec. Vaøí nejradši klasická, èeská, pìknì maštìná a sytá jídla.
Jsou to pøesnì ta jídla, která èas od èasu s chutí sním, ale vlastnì je nemám moc ráda. Já miluji jednoduchá jídla. Èiré polévky, tìstoviny, bramborák.
Kdy¾ pøijedu z delší cesty (stýskalo se u¾ moc), vìtšinou vybalím další bundu a na stole v m¾iku voní pìknì hustá polévka, uzené (toho se vystøíhám) nebo peèené vepøové, knedlíky, zelí. V záloze je pøipraveno srdce na smetanì, prejt, bájeèná sekaná, dr¾ková polévka… To všechno èeká na mne a na mou chválu a vdìk. Ráda provedu.
(A jakmile je to jen trochu mo¾né, uvaøím si nudle se sýrem.)
Mùj milý kozoroh nemá moc v oblibì pravidla (ty s chutí porušuje), pravidelnost a opakování. Rád nachází nové mo¾nosti, nové cesty. Obzvláš» rád si zkracuje cestu. Ne v¾dy se mu to povede.
Jiná nezapomenutelná „zkratka“ se udála v dobì, kdy mùj syn byl po operaci páteøe uvìznìn v sádrovém korzetu, ve kterém byl pohyb velmi omezen a pravou ruku mìl rovnì¾ v sádøe.
Jednoho rána, v den, kdy jsem mìla slu¾ebnì odletìt do Amsterodamu, se ozval telefon a v nìm jeho vzrušený bezmocný hlas:
„Mami, Eliška si uøízla prst, hroznì krvácí, le¾í na zemí a omdlévá, pøijeïte honem!“
Bylo osm hodin ráno, doba, kdy se auta po silnicích jenom posunují, my jsme na Smíchovì, oni bydlí ve Lhotce. Co teï? Volám 155, vysvìtlím situaci, po¾ádám o pomoc. Pak okam¾itì sedáme do auta, jedeme. Èas bì¾í.
Ne¾ jsme pøijeli k nim, je Eliška odvezena sanitkou, u¾ jí zašívají ránu, hysterická paní, která „kvùli tomuhle volá sanitku!“ je pomluvena, syn je u¾ klidnìjší. Rychle mu pøipravíme potøebné vìci na dosah, probereme a pochopíme a ohodnotíme Elišèinu reakci (ona ví, ¾e pøi pohledu na krev omdlí, ví ¾e její mu¾ je bezmocný, lehla si proto na zem, aby zabránila bezvìdomí,co¾ ho vydìsilo) a u¾ je nejvyšší èas odjet na letištì.
Mùj mu¾ rozhodne, ¾e „je blbost vracet se, jezdit pøes Smíchov a pøes Bílou horu, vezmu to zkratkou“.
Jeli jsme tedy. Dlouho. Zabloudili jsme, v nevábných konèinách jsme skonèili u skládky odpadu. Vrátili jsme se, pøejeli sídlištì, sjeli na plzeòskou dálnici. Po ní jsme se vzdalovali z Prahy i od letištì. Pípla jsem, ¾e letadlo startuje z Prahy a nikoliv z Plznì, my však jeli dál. Èas se pomalu naplòoval, kdy¾ se koneènì objevila mo¾nost odboèení. Klièky, oblouèky, náøek motoru, intuitivní udr¾ování smìru, koneènì se od Kladna øítíme k letišti.
Stihla jsem to. Tak tak.
Od té doby však souhlasím se zkratkou jenom tehdy, kdy¾ nikam nespìcháme. To ovšem neznamená, ¾e on se té potìchy vzdal. Zrovna nedávno mìl pìknì zablácené boty. On, který neudìlá zbyteèný krok!
Bylo to v zimì, kdy ráno v pùl sedmé je ještì noc. Bylo tøeba odevzdat krev pro nadcházející operaci. V laboratoøi je striktnì po¾adován vèasný pøíchod: „nejpozdìji do sedmi!“ Mùj mu¾, který má s dochvilností potí¾e, je tentokrát vzorný. Vstane vèas, vèas vyjede. Pøes celou Prahu, do Støešovické nemocnice. Kdysi tam byl èastým hostem, jezdíval zadním vchodem, ale to u¾ je dávno, vzpomínky vybledly. Jede podél areálu, kdy¾ náklaïák pøed ním náhle zahne do vrat. „Ha, zkratka!“ a šup, u¾ je tam taky. Jede dál a vyhlí¾í známé pavilony. Nikde nic, všude je tma, bláto. Kdy¾ mu dojde, ¾e vjel na staveništì, otoèí a chce ven, jen¾e brána je zamèena a ten kdo ji zamkl, k nedovolání. Vystoupí, brodí se bahnem a lou¾emi ve snaze najít pomoc. Tma jak v pytli, nìkolik baterek, které poøád vozí s sebou, zùstalo v autì. Kdy¾ koneènì najde jiná vrata, která jsou zajištìna jenom drátem, je zachránìn. Dojede k nim, odmotá, zamotá a s úlevou opouští past. Na kliniku vchází zablácený, urousaný, omlouvající se opozdilec. Kdepak kozoroh, kdy¾ vycítí mo¾nost zkratky, neodolá.
Elena Paclová
* * *
Fotokolá¾ © Olga Janíèková
Zobrazit všechny èlánky autorky